Tři otázky pro… Jaroslava Erika Friče

Jste poměrně aktivní na sociálních sítích, píšete blog. Dost prostoru přitom věnujete politice a veřejnému dění v Česku. Co vás donutí reagovat, napsat článek? Blog už nepíšu. To mydlení do počítače mě přešlo, téměř přesně po sedmi letech. Píšu plnicím perem. Takto jsem vždycky psal „vážnější“ věci. A život je vážný. I politika je vážná. Dokonce jeden moudrý kdysi řekl, že „politika je příliš vážná na to, abychom ji ponechali pouze politikům“. Jinak: ohavné slovo „Česko“ (správně by ovšem mělo být „Češsko“) jako označení mé vlasti, rodné země, nepoužívám. Mou zemí je Morava, která geomorfologicky samozřejmě existuje, ale jako historická země zmizela z Evropy v roce mého narození. Ovšem musím přiznat, že sám nevím, jak ohlodek zemí Koruny české (či svatováclavské) vlastně nazvat. Život ukáže. A ten se kloní k nízkému. Tedy „Česko“ — jako šmoulí disko. Poslední roky trávíte víceméně v nemocnicích a zdravotnických zařízeních, podle mediálních výstupů vás stále někdo navštěvuje, případně vyjíždíte přebírat ceny, číst na festivaly. Odpočinete si i někdy? Já žiju život rytmem, který mi vyhovuje. Vždy jsem to tak dělal. Neuštvu se, flákám se způsobem, jako by to byla práce. Problémem lidí je, že práci, skrze kterou „v potu tváře chléb svůj dobýváme“, zaměnili s otročinou. Říkají tomu „vydělávání“. Já tomu říkám prodělávání. A to koneckonců vidíme i na politice, kde pologramotný miliardář nastolí peníze (tedy krev chudého) jako svébytnou hodnotu, za kterou lze pořídit vše. Ty nejkrásnější věci v životě jsou zadarmo. Ty lze koupit právě jen tím životem. Kdo zradí, jako svobodný a krásný a na úrovni bohů důstojný člověk přestane existovat. („Řekl jsem: bohové jste a synové Nejvyššího všichni,“ je psáno navždy platně.)  

Jaroslav Erik Frič, foto: Ben Skála

„Na cestě životem jsem se stal fatalistou,“ říkáte mimo jiné v posledním rozhovoru pro Host. Mohl byste to rozvést? Je to samozřejmě zkratka, trochu i metafora. Jako římský křesťan vzhlížím k Prozřetelnosti, kterou vidím a cítím všude. Jsme vedeni jako děti tak či tak. A jak znali dobře staří: svolného osud vede, vzpurného vleče. Nad tím vším je ovšem lidská svoboda, před níž se chvěje vesmír. Krásné světonázorové debaty, debaty o Weltanschauung, bylo možno vést s Janem Balabánem. S kým je vést dnes? S výběrčími daní? S vrahy chudého? S devastátory nejzákladnějšího lidství? „Dva revolvery je třeba mít u pasu: víru a zdravý rozum,“ pravil kdysi jeden jezuita. To první jsme poztráceli cestou dějinami, to druhé mizí vůčihledě jakoby den za dnem.

---

Narozen 1949 v Horní Libině u Šumperka. Absolvoval angličtinu a filozofii na univerzitách v Olomouci a Brně. Zkraje 90. let založil nakladatelství Votobia a Vetus Via, kde publikoval zejména „texty přátel“. Redigoval revue Box, pořádal festivaly Potulný dělník a Napříč, byl rektorem „potulné akademie“. Vydal sbírky poezie Kolotoče bílé hlasy (1993) a Houpací kůň šera a jiné básně (1998). Po roce 2000 propojoval poezii s hudbou (poémy Jsi orkneyské víno, S kým skončila noc, Poslední autobus noční linky, Můžu ti říct svůj sen?). Výbor z jeho deníkových zápisů vyšel pod hlavičkou Psáno na vodu palbou kulometnou I—IV (2013—2017).