„Wind of Change“ a válka

Těžko říct, zda by se Alen Mešković (nar. 1977) stal spisovatelem — a jakým —, kdyby nedošlo k válce na Balkáně a on se nestal uprchlíkem. Stejně jako jeho alter ego Emir Pozder, zvaný Miki, uprchl během konfliktu z rodné Bosny a v roce 1994 skončil v Dánsku. Zde pak v roce 2009 debutoval úspěšnou sbírkou básní Første gang tilbage (Poprvé zpátky). O dva roky později vydal román Ukulele jam a vloni k němu přidal volné pokračování Enmandstelt (Stan pro jednoho). Román Ukulele jam, který v Dánsku vzbudil nebývalý ohlas, teď vychází rovněž česky.

Jak napovídá sám název i názvy jednotlivých kapitol, pojmenovaných jako osm kazet — naprosto zásadního hudebního nosiče raných devadesátých let —, Ukulele jam je román o hudbě. Nenese však jen záznam Mikiho hudebních lásek, ale utváří rytmus Meškovićova psaní a zachycuje atmosféru let, která pro většinu střední a východní Evropy znamenala euforické nadechnutí, zatímco západní Balkán musel dech tajit. Mešković dobře zachycuje absurditu války očima těch, kteří ji nerozpoutali, zato se dostali do jejího komplikovaného soukolí, jež jim polámalo údy, zvyky i sebevědomí. Zachycuje uprchlický úděl — na očích všem, bez práce a bez domova, vydaní na milost a nemilost institucím, místním obyvatelům a soucitu humanitárních organizací, almužnám od přijímajícího státu, které jim i přesto leckdo závidí, bez perspektivy a s touhou rozpolcenou mezi návratem domů — kde nezůstal kámen na kameni — a definitivní tlustou čárou a odjezdem do neznáma. A v případě Mikiho i bolestné čekání na verdikt, zda má ještě pořád staršího bratra.

Ukulele jam může obsahově sloužit jako úvod do balkánského konfliktu, do jihoslovanské mentality i do hudebního kánonu osmdesátých a devadesátých let. Literárně pak svým frenetickým tempem i detailními popisy, z nichž vyvstává teenagerovské vidění světa, občas připomene třeba i nějakého Kerouaka. Autor podobně rezignuje na klasickou zápletku a raději se soustředí na líčení jednotlivých epizod, které pak umně spojuje v realistický celek. Těžko říct, nakolik je román autobiografický — a vlastně to není podstatné, protože důležitá je uvěřitelnost, jíž Mešković věnuje velké úsilí. Navíc nepadá do pasti literárních stereotypů, možná právě díky tomu, že to, co líčí, má prožité. Mohl by ovšem sklouzávat k neliterárnímu pojetí, k přílišnému lpění na detailech, k ješitnosti toho, kdo líčí události z první ruky, k nedostatečnému odstupu od svých postav. Jenže Mešković se naštěstí rozhodl nenapsat reportáž o balkánské válce, nýbrž román o klukovských touhách prožít úplně normální pubertu se vším všudy, navzdory kulisám uprchlického tábora na chorvatském pobřeží, kde se setkává svět bezstarostných turistů a těch, kterým starosti nahradily spánek a staly se hlavní náplní jejich nekonečného čekání.

Chvílemi se však čtenáře může zmocnit pochybnost, zda je opravdu nutné, aby znal všechny epizody a detaily Mikiho života, jenže i toto — monotónnost a zacyklení — patří k uprchlickému údělu a možná právě proto Ukulele jam tolik rezonuje převážně v posledních letech, kdy se Evropou prohnala nová uprchlická vlna a kdy i ti nejpovolanější nejsou schopni jednoduše vysvětlit, o co v té válce na jihovýchod od nás jde.

Poukázáním na kontrast životní etapy, jež touží po svobodě a nespoutanosti ze všech období nejvíc, s ohraničeností a nemožností ovlivnit svůj osud Mešković prokazuje důležitou službu všem, kterým schází pochopení, i těm, kteří mají krátkou paměť. Bylo by skvělé, kdyby si Ukulele jam našel cestu také k českým dospívajícím, protože právě jim schází ona zkušenost z první (i druhé) ruky a právě oni mu odpustí i nějaký ten spisovatelský lapsus. Mešković totiž rozhodně píše více srdcem než rozumem, i proto je nevyumělkovaný, autenticky kostrbatý a uvěřitelný.

Alen Mešković: Ukulele jam, přeložila Markéta Kliková, Argo, Praha 2017