Se Stalinem na věčné časy?

Dostal se mi do ruky výtisk květnového vydání Literárních novin, v němž jsem si všiml zejména interview jakéhosi Ondřeje Mrázka s šéfredaktorem ruské analogie Literárek — časopisu Litěraturnaja gazeta — Jurijem Poljakovem. Přátelský, chápavě vstřícný rozhovor s tímto člověkem, z něhož se vyklube nacionalistický stalinista, má název „Nobelova cena se změnila ve frašku“, Literárky mu vyhradily tři celé stránky a uvedly ho slibným podtitulem „O svobodě slova a cenzuře v současném Rusku, o stereotypech české rusistiky, sexu v SSSR, ironii osudu a ruských Literárních novinách jsme si povídali s jejich šéfredaktorem, spisovatelem a dramatikem Jurijem Poljakovem“. Čtenář se v něm může dočíst vedle spousty dalších nehorázností například následující myšlenku (zvýraznil VP):

Solženicynovi se letmým mávnutím pera podařilo vykreslit Sovětský svaz jako pekelné, krvavé místo, kde neexistuje nic, jen represe. Skutečnost je přitom taková, že moc se uchylovala k represím poměrně často, ale vždy až poté, kdy vyčerpala ostatní možnosti. […] Ty barvy a ta čísla, které použil Solženicyn při konstrukci svého literárního obrazu sovětského Ruska, skutečnosti neodpovídají.

Podle pana Poljakova byly tedy stalinské represe oprávněné, režim se k nim prostě musel uchýlit, když už to s občany nešlo jinak, a těch mrtvých nebylo zas až tolik. Taková rétorika a argumentace ovšem není ničím jiným než analogií „osvětimské lži“ navlečené do ruských láptí. Obě dvě se snaží přesvědčit veřejnost, že masoví vrazi nebyli masovými vrahy a že si oběti vymyslela nepřátelská propaganda. Samotný Stalin sice v článku zmíněn není, ale jeho duch z textu vystupuje i na dalších místech:

Jako liberála označujeme v současném Rusku člověka, který v podstatě rezignoval na ochranu našich národních hodnot, ať už kulturních nebo společenských, a vidí jediné východisko v připodobnění Ruska Západu. Naopak konzervativec je v našem pojetí ten, kdo se pokouší v pozitivním smyslu navázat na tradiční hodnoty, na to dobré, co tu bylo, a dál to rozvíjet.

Jak je to jednoduché: liberálové jsou nepřáteli národa, my, konzervativci, však chceme jeho dobro. A v podobném duchu o kus dál:

Víte, když jsem se dozvěděl, že [Světlana Alexijevičová] získala Nobelovu cenu, jednou provždy jsem pochopil, že se toto prestižní ocenění změnilo ve zpolitizovanou, čistě ideologicky zaměřenou frašku. Když si uvědomíte, jací literární giganti jsou držiteli Nobelovy ceny, jen namátkou: Ivan Bunin, Michail Šolochov, Josif Brodskij. Cožpak se jim může rovnat politická publicistka, jejíž knihy nemají valnou estetickou hodnotu? […]  Obávám se, že rozhodujícím kritériem byl v konečném důsledku její nenávistný postoj k Rusku a vetření se do přízně ideologům Západu.

Zde se setkáváme s rétorikou té nejtužší normalizace, jakoby opsanou z Poučení o krizovém vývoji. Jako vydavatel českých překladů děl Světlany Alexijevičové se nehodlám účastnit směšné debaty některých ruských literátů, zda si zasloužila nebo nezasloužila Nobelovu cenu, když své knihy nefabuluje a skládá je jako mozaiku skutečných příběhů. Poljakov zde ovšem za vlídného přikyvování svého soubesedníka překračuje veškeré hranice vkusu. Nakonec to ale sám na sebe prozradí:

[V]eškerá západní rusistika se věnuje pouze postmoderním liberálům, jimž uděluje více pozornosti, než jakou v ruském literárním kontextu zasluhují.

Takže ona je to vlastně obyčejná závist, závist průměrného, nezajímavého autora!

Že je putinovské Rusko plné podobných duchů, víme. Ale co si myslet o časopisu, který této neostalinistické propagandě poskytuje takový prostor, aniž by se autor rozhovoru či redakce jakkoli pozastavili nad tím, co ten člověk vlastně říká? A jak na to reagovat? Co se mne týká, bylo ono květnové číslo posledními Literárkami, které jsem vzal do ruky.