U nás na severu smutných Čech se vše kulturně rozpadlo…
Ponecháme-li stranou samizdaty, pak byl básník Luděk Marks (nar. 1963) až doposud autorem jediné knihy, výboru Stín svícnu (1994). Dlouhá léta o sobě dával vědět jen jako příležitostný textař rockových hudebníků (V. Mišík, D. Koller aj.), až se zdálo, že Marks básník je téměř mrtev a zapomenut. „A tu se opět jednou neuvěřitelné stává skutkem a autor přichází s novou, v pořadí druhou sbírkou. Tradiční, formálně vytříbené básnické formy využívá i nadále a dekadentní stylizaci, kterou ve svých mladých letech sdílel s autorem, jenž mu byl v undergroundu nejbližší, totiž s J. H. Krchovským, prověřil čas.“ Tak představuje jeho novinku Po hadí kůži editor svazku Martin Machovec.
Proč tvůj návrat trval tak dlouho?
Dlouho? Pravda, vše to trvá na můj vkus až příliš dlouho. Někdy se zdá, že se život zpomaluje, zastavuje, stojí a pomalu začíná couvat zpět. Jen ta pouhá představa, že publikovat reflexivní texty má vůbec smysl, občas úplně chcípla. Řada bezprostředních nápadů prostě zmizela bez odezvy, i ten s knihou. Ještě v devadesátých letech, na konci milénia, měla vyjít moje další sbírka v malém pražském nakladatelství, ale jeho majitel se zabil při autonehodě. Tím byl problém na další roky vyřešen. To je celé.
Závěrečný eponymní oddíl Po hadí kůži sdružuje básně z let 1994—2015, ale dal jsi do něj jen část z toho, co jsi „v lyrice vykonal“. Proč ta skromnost?
Nejde o skromnost, skromný je ve skutečnosti počet do sbírky nezařazených fragmentárních textů, útržků, koláží, zničených nápadů. Každý pes… a tak dále.
Generačně náležíš k literátům takzvané „druhé vlny“ českého undergroundu, byl jsi redaktorem Vokna a podobně. Tohle společenství se ve své původní podobě dávno rozprchlo; co z něj je pro tebe stále živé?
Jistě dnes tolik vzácná sounáležitost. Byla zvláště patrná ve chvíli, kdy měl někdo průser, vyhodili ho z práce, zavřeli ho, policajti mu vybrali byt. Pravda, dlouho jsem si tohoto pocitu ve svých pražských letech, když jsem chodil na Klamovku, neužíval. Subkultura tohoto typu je ale dodnes živá, samozřejmě je jiná doba a jiná relace k současnému establishmentu. Ale i ten současný opravdu stojí za to. Underground v české tradici putuje ve větších zeměpisných obloucích, asi jako první zemědělci před sedmi tisíci lety. Můj kamarád a kolega z ústeckého muzea, archeolog Luboš Rypka — zpěvák nejen stratigraficky podzemní kapely
Typ Skršín — ví, a přejme tomu všichni, že nyní je to Morava, kde se kultuře daří. Zdejší kapelu Invalidní důchod, suplující zde Plastiky, nabodala kudlanka rozhodně ne nábožná; jejich mentální tkáň rozleptal pervitin. A tak by se dalo pokračovat. U nás na severu smutných Čech se rozpadlo vše.
Luděk Marks, foto: Jiří Preclík
Působil jsi v památkové péči, dokumentuješ archeologické nálezy, vnímáš svět — a lidi v něm — z perspektivy celých staletí. Jaká je to perspektiva?
Kdyby Chronos obrátil své přesýpací hodiny, nebylo by co a koho vykopávat. Vskutku a bez emotivních insinuací — jsme chcípáci, nepřežili bychom v počátcích doby dějinné jediný měsíc!
Ale k věci. Jde přirozeně o únik z dnes vcelku odporné reality. Egon Bondy mi při jedné konspirační procházce petřínskými sady prozradil svou tajnou moudrost, že prý mám v ruce nebezpečnou zbraň, a to je „příští generace“. Často si na to s hořkostí vzpomenu.
„Jestli jsme u snědeného krámu, tak i u rozpadlého chrámu… Je to zoufalství.“ — tohle jsi řekl na přelomu milénia Petru Placákovi. Žádné lepší příští se podle tebe nekoná, myslíš to takto?
Co mám říct? Pokud současný stav, systém tragikomické frašky, zločinecké exbolševické vlády sestavené z fyzických zrůd, neestetických, kleptomanických deviantů současné generaci jaksi zvráceně vyhovuje, tak proti gustu...
