Pár nápadů, co s penězi

Miroslav Balaštík má pravdu v tom, že situace, která vznikla kolem letošního rozdělování grantů literárním časopisům, je jistým způsobem zlomová. Za poněkud zavádějící však považuji jeho pokus o analýzu mentality komisařů, ovšem přímo za nemístný pak požadavek, aby komise „nalezly jiný model rozhodování“, čili více vycházely vstříc tomu, co se od nich z různých stran očekává.

Aktuální konflikt grantové komise, nespokojených žadatelů a překvapeného MK ČR podle mého názoru pouze poodkryl problém, který byl nedostatkem peněz celá léta „milosrdně“ maskován. Je to problém systémový.

Chorá filozofie

To, co by nemělo být v návalu emocí a ukřivdění zapomenuto, je filozofie, na které český systém grantů pro periodika dlouhá léta stál a dosud stojí. Tato filozofie má v kořenech nejméně tři zakopané psy:

Prvním z nich bylo a stále je trvalé bezdůvodné podfinancování, vnímané jak literáty, tak společností jako nedostatek úcty k literatuře. Literáti to brali a dosud berou jako nespravedlnost, společnost zase jako usvědčující důkaz, že česká literatura je jen otravný školní předmět a nezájem si jedině zaslouží.

Druhým vždy byla chronická neschopnost MK ČR se za časopisy a literaturu s plnou vážností postavit. V podstatě ani jedna polistopadová posádka ministerstva kultury nebyla ochotná otevřeně přiznat, že česká literatura, jejíž zdravý vývoj se neobejde bez reflexe a odborné diskuse (tedy bez literárních časopisů), je pro zachování české kulturní identity nezbytná, a zároveň sama o sobě fatálně nezisková. Že to není její chyba a že není příliš prozíravé se nad ní kvůli tomu ofrňovat. Často ani uvnitř budovy MK ČR neměli jasno v tom, že jakékoli doufání v růst prodeje literárních časopisů je bláhové a že výše prodaného nákladu není úměrná kvalitě daného časopisu opravdu nijak — ani přímo, ani nepřímo.

Dílo zkázy pak dokonalo pozvolné převádění veškerých činností napříč kulturou na projekty — tj. de facto na akce, ohraničené prostorem a časem. Časopisy ale svým charakterem opravdu akcemi nejsou, je to dlouhodobá, systematická práce s nepředvídatelným průběhem a těžko uchopitelným dosahem na všech možných frontách. „Projektové myšlení“ bohužel legitimizovalo tendenci uvažovat o časopisech nikoli jako o nedílné a životně důležité součásti české kultury, ale jako o čemsi izolovaném, do čeho se jen sypou peníze daňových poplatníků a nic moc to nenese.

Chorá praxe

Důsledkem choré filozofie, z které se zrodila dosud platná pravidla zmiňovaného grantového sytému, je povinné taktizování, pokroucenina a nesmysl.

Ve stávajícím systému si totiž časopisy nemohou dovolit předložit rozpočet, jaký by potřebovaly, kdyby chtěly (nikterak královsky, ale aspoň normálně) zaplatit redaktory a autorské honoráře. Jejich reálná „hospodářská“ úvaha nemá se skutečnými potřebami vůbec nic společného, jediným směrodatným údajem je to, že 30 % předkládaného rozpočtu si časopis musí sehnat jinak, protože grant smí pokrýt pouze 70 %. Jak tyto peníze sehnat, to už ďábelská pravidla, diktovaná ministerstvem financí, nepraví. Něco vždy samozřejmě přinesou tržby a reklama, něco možná sponzorské dary — avšak s plíživým hloupnutím, pragmatizací a klesající solidárností společnosti je to čím dál těžší. Pokud časopisu poměr 70 : 30 nevyjde, hrozí postih. Mechanicky vypočítaná „sehnatelná“ částka, obohacená o plný či komisí osekaný grant, se pak musí nějak rozdělit mezi nemilosrdnou, protože ziskovou sféru: tiskárnu, telefon, nájem, poštu, elektřinu atd., a teprve to, co zbude, je pak možné rozdělit jako odměnu za práci mezi redaktory a autory — ovšem i pro tento „zbytek“ existuje v grantových předpisech procenty vymezený strop (není tedy možné ušetřit například na nájmu a za ušetřené peníze najmout tolik potřebného dalšího redaktora, protože by se tím pravděpodobně překročil povolený objem mzdových prostředků).

V tuto chvíli bychom se měli radovat ze vstřícnějšího postoje MK ČR a tleskat nejen navýšení celkové sumy peněz na časopisy, ale i tomu, že pro rok 2018 MK údajně sníží spoluúčast žadatelů o dotaci z 30% na 15% a zvýší také procento z dotace na mzdové náklady z 15% na 30%  (zdroj: Petr Nagy, LtN). To je skvělé, radujme se, určitě to redakcím usnadní život. Systémový problém to však neřeší. Ona spoluúčast neboli povinné somrování (pardon, fundraising) bude i nadále zatěžovat a odvádět od odborné práce už tak dosti přetížené a mizerně zaplacené redaktory. A přitom je to z hlediska státu, respektive újmy daňového poplatníka, celkem zbytečné — spíše výchovné — opatření, které ve svých důsledcích jen deformuje a ředí samotný obsah časopisů (reklamou, sponzorovanými tematickými čísly a podobně), obsah, o který by mělo jít především.

Dalším evergreenem chorého systému je fakt, že se granty pro periodika schvalují na jaře. Jenže časopisy, chtějí-li zůstat periodiky, si nemohou počkat, zda grant opravdu dostanou, a teprve podle toho se zařídit — musejí vycházet už od ledna, dokonce i měsíčníky. Každoročně tedy riskují, že se zadluží a jejich protagonisté se dostanou do potíží se zákonem — pokud se komise (která nakládá s veřejnými prostředky a opravdu by měla mít svobodu a dokonce i povinnost rozhodovat podle svého svědomí, a tedy brát v potaz především kvalitu a význam časopisu — nikoli plnit něčí přání či podléhat tlakům a soucitu) rozhodne předpokládaný grant neudělit. Tvar a Host to klidně risknou, existují už poměrně dlouho a hřeší na to, že dnes se už sotva najde komise, která by je dočista potopila. Vznik nového tištěného časopisu, který by vycházel častěji než 4x do roka, je za těchto okolností vyloučen (vznik A2 v roce 2005 byl spíše anomálií systému navzdory).

Co tedy s penězi?

Redukovat aktuální problém pouze na to, zda RAVT (internetová mutace Tvaru) dostane či nedostane grant, mi připadá jako řešit manikúru dámy, která nemá kde bydlet, nemá co jíst a chodí v roztrhaných hadrech.

Ocitli jsme se totiž přesně v té situaci, před kterou jsme my, tehdy činní redaktoři literárních časopisů, svorně varovali na barikádách v roce 2008: v situaci, kdy se knihy sice vydávají a jsou jich všude hromady, ale ty hromady nikdo netřídí a pořádně nezná. Dokonce ani odborníci — existují-li ještě jací. Občas se objeví kutil, cvok nebo papoušek Lora, některou knihu namátkově vytáhne a řekne například: „Supr!“ A řekne-li to do té správné trubky a je-li přitom dost sexy, kdoví, možná tím spustí i nějakou lokální mediální tsunami. Kde nám ale zůstala česká literatura?

Pokud to s ní a také s časopisy myslí tentokrát MK ČR upřímně, jistě brzy pochopí, že na pouhé bohulibé přidávání peněz do systému a hýbání procenty je pozdě — literatura příliš dlouho žila z podstaty a všeobecné pozornosti díky tomu uniklo, že její životní prostor, živná půda i paměť jsou zbídačeny tak, že z nich už mnoho nezbývá. Nyní je na čase radikálně změnit systém, chceme-li, aby se zdevastované pole opět zazelenalo.

Změnit filozofii (a systém) by ovšem znamenalo přijmout a obhájit odvážné rozhodnutí: ukončit tu trapnou hru na krám. Vzdát se klamné naděje, že jednou přece jen z nějakého literárního časopisu vzejde zisk.

Spočítal někdo, o kolik dražší by bylo, kdyby literární časopisy byly zadarmo a grant pokrýval 100 % jejich nákladů?

Klausovské obavy, že by potom každý vykuk vydával státem placený literární časopis a pohádkově z toho bohatl, jsou mimo. Jistit by to měla především právě ona odborná, na MK ČR nezávislá grantová komise, vybíraná a obměňovaná podle jasně deklarovaných pravidel.

Teprve pak by měla smysl otázka, co vlastně chceme prostřednictvím literárních časopisů podporovat. Přimlouvala bych se za investice především do těchto tří oblastí: literární kritiky, dostupnosti, paměti.

Přiměřené, paranoiou a komerčně-výchovnými nástroji nezpotvořené prostředí pro nekomerční časopisy by samo o sobě vytvořilo podmínky k ozdravení disciplíny, která současným stavem společnosti i trvale defenzivních rozpočtů redakcí utrpěla nejvíc: literární kritiky. Časopisy by si konečně mohly dovolit zaměstnat na plný úvazek jednoho či více redaktorů recenzních rubrik a platit za recenze honoráře alespoň mírně zohledňující čas potřebný k jejich napsání. (Nebo snad někomu připadá v pořádku dostat za práci, nad kterou člověk stráví x hodin x dní, čistých 340 Kč, a ještě s půlročním zpožděním?)

Literární kritika je ovšem v posledních letech ubíjena ještě další věcí, která nesouvisí s možnostmi a návykem časopisů platit honoráře — a tou je systém bodování na fakultách a akademických pracovištích. Do něj se totiž od jisté doby kritika v literárních časopisech přestala počítat. Akademičtí a univerzitní literární odborníci proto mají recenze — dříve přirozenou součást profesního života — ovoněné pachem rebelie a střelného prachu a téměř se do nich nepouštějí. České literární kritice (a tedy i literatuře jako takové) by nesmírně prospělo, kdyby se tato byrokratická překážka zrušila — to by se při dobré vůli možná mohlo podařit i zdarma, pouhým vyjednáváním.

Dostupnost časopisů je v poslední době téměř nulová (pokud si je nechceme rovnou předplatit), na druhou stranu se v redakcích vrší remitenda, za kterou jsou časopisy peskovány. Pravím: Ty, kdos nikdy nezkusil vnutit literární časopis do prodeje například trafikám Relay, nepeskuj!

(Ne)dostupnost jistěže souvisí s výše zmíněnou hrou na krám. Právě nutnost prodávat se a získat tak tržby (viz magických 30 % spoluúčasti) časopisům uzavírá cestu do trafik a knihkupectví. Ta jsou totiž už téměř bez výjimky orientována pragmaticky komerčně a čím dál častěji propojována do neprůstřelných řetězců, které se už jen kvůli účetní evidenci, relativně malému počtu prodaných výtisků za relativně nízkou cenu a kvůli nutné manipulaci s remitendou odmítají takovými tituly zabývat. Potenciální čtenář tak téměř nemá šanci na literární časopis ve volném prodeji narazit, a tedy se o jeho existenci třeba aspoň dozvědět. Pokud by byl například v knihovnách, ve školách a knihkupectvích k dispozici zadarmo, tento problém by odpadl.

Administrativní práci i provozní náklady jednotlivých redakcí by v tomto směru zcela jistě ušetřila společná agentura, v řádném výběrovém řízení vybraná, která by zajišťovala veškerou agendu s rozesíláním časopisů jednotlivcům i institucím, které se o ně přihlásí. Tím bychom měli zajištěnou jak dostupnost, tak i dosti přesný přehled o tom, jaký je o jednotlivé časopisy zájem.

Jako třetí věc hodnou podpory jsem zmiňovala paměť. Oproti předešlým položkám mi připadá velice jednoduché podpořit časopisy v tom, aby si každý z nich konečně vybudoval archiv starších ročníků — nejlépe za celou dobu své existence —, přístupný zdarma a komukoliv; na rozdíl od předchozího by se taková věc dala postavit jako projekt s jasně definovanými hranicemi i náklady, neoddiskutovatelné by bylo i jeho splnění/nesplnění. Archivy by jistě ocenili nejen čtenáři, ale i školy, odborníci, badatelé, zahraniční bohemisté a tak dále. Také tento krok by měl všeobecně blahodárný dopad — jak osvětový, tak „konzervační“, ba dokonce i zahraničně propagační.