Něžná píseň

Myriam na Louise obdivuje její schopnost si doopravdy hrát. Když si hraje, pohání ji ona všeprostupující energie, jaké jsou obvykle schopné jen děti. Když se jednou večer vrátí domů, najde ji ležet na zemi s pomalovaným obličejem. Tlusté černé linky na tvářích a čele tvoří válečnickou masku. Z krepového papíru si vyrobila indiánskou čelenku. Uprostřed obýváku postavila z prostěradla, koštěte a židle křivé týpí. Myriam stojí ve dveřích a je celá nesvá. Dívá se, jak se Louise kroutí a vyráží divoké výkřiky, a připadá si navýsost trapně. Chůva vypadá opilá. To ji napadne jako první. Když ji Louise spatří, zvedne se. Tváře má zrudlé, krok nejistý. „Mravenčí mi v noze,“ omlouvá se. Adam se jí chytí za lýtko a Louise se rozesměje smíchem, který ještě patří do oné fantastické země, kde se odehrávala jejich hra.

Možná, uklidňuje se Myriam, je i Louise tak trochu dítě. Hry, které si vymýšlejí s Milou, bere smrtelně vážně. Baví se například hrou na četníky a zloděje, při níž se Louise nechá zavřít za imaginární mříže. Občas představuje strážce pořádku ona a pronásleduje Milu. Pokaždé vymyslí přesnou topografii, kterou si Mila musí zapamatovat. Vytvoří kostýmy, navrhne scénář plný zvratů. S puntičkářskou péčí připravuje scénografii. Holčička občas propadá netrpělivosti: „No tak, pojďme už začít,“ prosí.

Myriam už neví, že nejradši si Louise hraje na schovávanou. Na schovávanou, při níž nikdo nepiká a neplatí žádná pravidla. Hra nejprve spočívá v momentu překvapení. Louise najednou bez ohlášení zmizí. Skrčí se někde v koutě a nechá děti, aby ji hledaly. Často si vybírá místa, odkud je může skrytě pozorovat. Vklouzne pod postel nebo za dveře a nehýbe se. Zadržuje dech.

Tehdy Mila pochopí, že hra začala. Zavýskne jako šílená a roztleská se. Adam to po ní zopakuje. Tolik se směje, že nedokáže udržet rovnováhu a několikrát se překotí na zadek. Volají na ni, ale Louise neodpovídá. „Louise! Kdepak jsi?“ „Pozor, Louise, už jdeme, najdeme tě!“

Louise neříká nic. Nevyleze ze skrýše, ani když křičí, pláčou, propadají zoufalství. Krčí se ve stínu a špicluje Adama, jak se v panice válí na zemi a otřásají jim vzlyky. Chlapeček tomu nerozumí. Volá „Louise!“ a polyká přitom poslední slabiku, po rtech mu stéká sopel, tváře má fialové vztekem. Nakonec dostane strach i Mila. V jednu chvíli už uvěří tomu, že Louise doopravdy odešla, že je nechala v tomhle bytě, na který se pomalu snáší tma, a už se nevrátí. Úzkost je nesnesitelná a Mila začne chůvu prosit: „Louise, to už není sranda! Kdepak jsi?“ Začne se rozčilovat, dupe. Louise vyčkává. Dívá se na ně stejně, jako by zkoumala agónii právě ulovené ryby, tělo škubající se v křečích se zakrvácenými žábrami. Ryby, která sebou mrská na podlaze lodi a vyčerpaně lapá po vzduchu, ryby, jež nemá sebemenší šanci odtud vyváznout.

Leila Slimaniová, foto: Catherine Hélie, Éditions Gallimard

A pak Mila začala úkryty objevovat. Pochopila, že musí zabrat za dveře, nadzvednout závěsy, sklonit se a nahlédnout pod postel. Ale Louise je tak drobná, že nachází stále nová doupata. Vklouzne do koše se špinavým prádlem, pod Paulův pracovní stůl nebo do skříně, kde se přikryje dekou. Už se schovala i ve sprchovém koutě ve zhasnuté koupelně. V takových případech hledá Mila marně. Vzlyká a Louise se zatvrdí. Beznaděj dítěte ji nezlomí.

Jednoho dne už Mila nepláče. Louise se chytí do vlastní pasti. Mila mlčí, chodí kolem skrýše a tváří se, že chůvu nevidí. Posadí se na koš se špinavým prádlem a Louise cítí, že se začíná dusit.

„Mír?“ zašeptá dítě.

Jenže Louise se nechce vzdát. Zůstane tiše skrčená, s koleny přitisknutými k bradě. Holčiččina chodidla jemně bubnují do proutěného koše. „Louise, já vím, že tam jsi,“ říká se smíchem. Louise se najednou vztyčí, tak prudce, že holčička, která to nečekala, skončí na zemi. Hlavou se uhodí o kachlíky sprchového koutu. V šoku se rozpláče a pak, při pohledu na triumfální Louise, která vstala z mrtvých a shlíží na ni z výšin svého vítězství, se její hrůza promění v hysterickou radost. I Adam přiběhne do koupelny a přidá se ke zběsilému veselí ženy a holčičky, které se chechtají tolik, až nemohou popadnout dech.

***

Posadí se na trávu, aby si udělali piknik, a Mila se Louise směje za její strach z velkých pávů, kteří se procházejí několik metrů od nich. Chůva s sebou vzala starou vlněnou deku, kterou Myriam nechala ležet zmuchlanou pod postelí a ona ji vyprala a vyspravila. Všichni tři usnou v trávě. Když se Louise probudí, Adam se k ní tiskne. Je jí zima, děti z ní musely stáhnout přikrývku. Otočí se a Mila nikde. Volá ji. Rozkřičí se. Lidé se otáčejí. Někdo se zeptá: „Je všechno v pořádku? Nepotřebujete pomoct?“ Louise neodpoví. „Milo, Milo!“ ječí a pobíhá po parku s Adamem v náručí. Oběhne atrakce, pádí kolem stánku, kde se střílí ze vzduchovky. Do očí se jí derou slzy, má chuť s kolemjdoucími zatřást, strkat do lidí, kteří se tu tlačí a své děti drží hezky pevně za ruku. Vrací se zpátky směrem k minizoo. Brada se jí chvěje tolik, že už ani nedokáže holčičku volat. Hlava se jí může rozskočit bolestí a cítí, jak se jí podlamují kolena. Ještě chvíli a skácí se a už se nezvedne, oněmělá a naprosto bezradná.

A pak ji spatří na konci aleje. Mila sedí na lavičce a jí zmrzlinu, sklání se k ní nějaká paní. Louise se k dítěti vrhne: „Milo! Ty ses snad úplně zbláznila! Co tě to popadlo, že jsi takhle odešla?“ Cizí, asi šedesátiletá paní k sobě holčičku přivine. „Tohle je skandální! Kde jste byla? Jak to, že jste ji nechala samotnou? Mohla bych si té malé říct o telefonní číslo na rodiče. Počítám, že by nebyli rádi.“

Ale Mila se z objetí cizí paní vymaní. Odstrčí ji a zle se na ni zamračí. Pak se vrhne k Louise a obejme jí nohy. Chůva se k ní skloní a zvedne ji. Líbá ji na ledový krk, hladí ji po vlasech. Dívá se do bledého dětského obličejíku a odprošuje ji za svou nedbalost. „Miláčku, andílku, kočičko.“ Laská ji, pusinkuje, drží ji dlouze v objetí.

Když stará paní vidí, jak je dítě v náručí té drobné světlovlasé ženy spokojené, uklidní se. Neví už, co říct. Dívá se na ně a vyčítavě kroutí hlavou. Jistě doufala, že vyvolá skandál. Bylo by to malé povyražení. Měla by co vyprávět, kdyby se chůva rozhněvala, kdyby musela volat rodičům, padla by varování a pak se přikročilo k plnění hrozeb. Nakonec se paní zvedne z lavičky a se slovy „no, tak si příště dejte lepší pozor“ odchází.

Louise se dívá za mizející starou paní, která se dvakrát nebo třikrát otočí. Vděčně se na ni usmívá. Jak se shrbená postava vzdaluje, tiskne Louise Milu k sobě stále silněji. Mačká holčičku tolik, až ji dítě prosí: „Nech toho, Louise, dusíš mě.“ Holčička se snaží z objetí vyprostit, šije sebou a kope, ale chůva ji drží pevně. Přitiskne rty k Milinu uchu a klidným, ledovým hlasem vysloví: „Už nikdy neutíkej, slyšíš? Chceš, aby tě někdo ukradl? Nějaký zlý pán? To se ti stane příště. Pak už pro tebe nikdo nepřijde, ať si budeš brečet a řvát, jak chceš. A víš, co s tebou udělá? Ne? Nevíš? Unese tě, schová tě, nechá si tě jenom sám pro sebe a ty už nikdy neuvidíš mámu s tátou.“ Louise se ji chystá položit na zem, když tu pocítí pronikavou bolest v rameni. Vykřikne a pokusí se holčičku, která ji hryže až do krve, odstrčit. Miliny zuby pronikají masem, trhají ho, dítě jí zůstává viset na paži jako vzteklé zvíře.

Toho večera Louise Myriam nepoví o útěku ani o kousnutí. Také Mila mlčí, aniž jí to chůva nařídila nebo jí hrozila. Od nynějška Louise i Mila na tu druhou něco vědí. Cítí se tím tajemstvím spojené jako nikdy předtím.

Překlad Sára Vybíralová.

Vydává nakladatelství Argo.