Kdo všechno může být stormtrooper?
„Daruju pět set dolarů na založení Ceny za přivlastnění, jestli to někdo chce zorganizovat,“ tweetoval v půlce května vlivný kanadský vydavatel Ken Whyte. K návrhu se ihned připojilo několik dalších postav z kanadského mediálního a nakladatelského byznysu: editor CBS News, šéfredaktor novin National Post, novináři z týdeníku Maclean’s. Všichni jsou bílí, na vlivných postech — a utlačení onou mytickou politickou korektností.
Příčinou k twitterové selance byl sloupek v časopise Write, vydávaném Kanadskou spisovatelskou unií (The Writers’ Union of Canada, TWUC), od dnes už jeho bývalého redaktora Hala Niedzvieckého a hlavně následné reakce na něj. Text se objevil v čísle věnovaném literární tvorbě původních obyvatel Kanady — indiánů — a jeho titulek zní: „Vyhrát Cenu za přivlastnění“. Niedzviecki se v něm coby člen bílé elity pokusil na malém prostoru vypořádat s celou kritikou vycházející z konceptu kulturní apropriace čili přivlastňování.
Podle ní se dopouští symbolického násilí víceméně každý, kdo si vypůjčuje z minoritních a etnických kultur jejich prvky a artefakty jako z nějakého katalogu, aniž by bral ohled na jejich původní kontext nebo dokonce jejich nositele a uživatele. I když je tento kulturní kolonialismus doménou spíše vizuálního umění, módy, reklamy nebo třeba sportu, kritika kulturního přivlastnění se čas od času nevyhne ani literatuře: občas se v nějakém románu vyskytne stereotypizovaná postava černocha nebo indiána, jen jako ozvláštňující emblém bez jakékoliv vazby k původnímu kontextu, případně se necitlivě přebírá jazyk a slang nějaké kultury.
Hal Niedzviecki se s tímto rozhodl zatočit. „Kdokoliv kdekoliv by se neměl bát představovat si jiné lidi, jiné kultury, jiné životy,“ píše v návaznosti na sílící kritiku příliš bílé a málo rozmanité kanadské literatury: vyřeší se to prostě tak, že středostavovští bílí autoři budou psát knihy s exotickými náměty. „Upřete pohled na ten velký cíl: Vyhrát Cenu přivlastnění,“ motivuje spisovatele Niedzviecki. Celý nakladatelský byznys přitom poslední léta čelí kritice, že je až absurdně nereprezentativní, ať už je řeč o genderu nebo etnické příslušnosti. Jak podotýká spisovatelka Scaachi Koulová na serveru BuzzFeed, spisovatelům nikdy nikdo nezakazoval představovat si cizí identity a kultury nebo o nich psát — pointa je ale v tom, dopřát těmto kulturám a identitám i vlastní hlas, ne jen úlohu v románech. „Vzpomeňte si, jak kurevsky jste byli naštvaní, když se ve Star Wars objevil černý stormtrooper,“ poznamenává Koulová. A server Jezebel v komentáři dodává, že se dá vůbec pochybovat o tom, zda Niedzviecki celý koncept kulturní apropriace pochopil.
Článek nepřekvapivě vzbudil nesouhlasné reakce, a to jak v médiích a na sociálních sítích, tak třeba u samotných autorů zastoupených v daném čísle časopisu Write. Člen redakční rady časopisu Nikki Reimer rezignoval, s poznámkou, že Niedzvieckého text „podkopává jakékoliv snahy o vytvoření prostoru nebo uznání pro spisovatele přítomné na těchto stránkách a dělá tak z Write místo, které pro původní a etnizované autory není bezpečné.“ Po pár dnech opustil časopis i sám Hal Niedzviecki. Celou věc chce navíc ještě řešit TWUC na červnové konferenci.
Kauza ale rozhořčením liberálů a domorodých spisovatelů neskončila. Do sporu se vložil (rovněž donedávna) šéfredaktor elitního kanadského magazínu The Walrus Jonathan Kay, podle nějž byly reakce na Niedzvieckého článek „smutné a hanebné“, ale tak to prý dopadá, „když necháte fundamentalisty identitární politiky divočit“. Tou dobou už se na Twitteru sbíraly tisíce dolarů na přivlastňovací cenu. A zároveň už rezignoval nešťastný novinář a společně s Kanadskou spisovatelskou unií se snažil hasit hněv teď už nejen menšinových spisovatelů, ale také široké čtenářské obce rozhořčené žoviálním přihazováním mediálních špiček. „Představte si, že jste barevný student žurnalistiky a sledujete, jak se tři čtvrtě vašich potenciálních šéfů baví o Ceně přivlastnění,“ zaznělo například na Twitteru.
Většina zúčastněných se brzy omluvila, Jonathan Kay z magazínu The Walrus dokonce opustil pozici šéfredaktora — v jeho případě se ale spekuluje, jestli to společně s obhajobou Niedzvieckého nebylo přirozené vyústění dlouhodobější nespokojenosti. Přes všechny omluvy a rezignace však zůstala v kanadské veřejnosti hořká stopa. Celá mikrokauza odhalila strach, krutost a cynismus těch, kteří by paradoxně měli stát na straně slabých hlasů: každá kritika vedená optikou menšin je diktátem politické korektnosti hraničící s cenzurou — naštěstí i tato kritika se dá koupit a obrátit penězi.