Kde končí program a začíná duše?

Stejně jako v mytologiích ostatních kultur, i v té japonské nalezneme nejrůznější legendy o cestovatelích v čase či nebeských bytostech sestupujících na zem, aby zde krátce polaškovaly se smrtelníky a opět se vrátily do vzdáleného světa. Pomineme-li však toto rané koketování s nebešťany, můžeme počátky japonské sci-fi literatury vysledovat teprve na přelomu 19. a 20. století, kdy tamější čtenáři objevili dílo Julese Verna. Velká obliba jeho románů souvisela s duchem doby, jelikož éra Meidži (1868—1912) se odehrávala v období překotné modernizace celého státu, z něhož se brzy mělo stát vyspělé a mocné impérium schopné konkurovat západním zemím. Vernovy romány o cestování, nových technologiích a pokroku lidské civilizace tak pro mnohé Japonce znamenaly okno do nového světa a naději, že se brzy stanou jeho součástí.

Vysněné světlé zítřky se ovšem brzy ukázaly být poznamenány válečnými konflikty s okolními státy a tato skutečnost se promítla i do raných děl japonské sci-fi (neboli kagaku šósecu — vědecký román), mimo jiné do tvorby zakladatele žánru Šunróa Ošikawy (1876—1914), jenž ve svém prvním románu zvaném Tajuplný příběh ostrova dobrodružství: Podmořská bitevní loď (Kaitó bóken kidan kaitei gunkan, 1900) představil nejen válečnou ponorku, ale též předpověděl válku s Ruskem, která se odehrála o pouhé čtyři roky později. Válečný motiv japonskou sci-fi neopouštěl ani v první polovině 20. století — patrný je především v tvorbě Džúzóa Unnoa (1897—1949) —, ale kromě toho se postupně rozvíjela i jiná témata, zejména idea umělého člověka. Tímto směrem se pak z velké části ubírala i poválečná sci-fi literatura, ovšem myšlenka umělé inteligence a propojování lidských bytostí a strojů nalezla ještě úrodnější půdu na poli komiksu.

Kovový Pinocchio

Japonský komiks — na Západě souhrnně označovaný jako manga — prodělal v období po druhé světové válce zásadní proměnu: díky několika autorům, mezi nimiž vynikal legendární Osamu Tezuka (1928—1989), se během 50. a 60. let proměnil z naivní zábavy pro dětské publikum v žánrově i stylově bohaté médium, jež úspěšně oslovovalo jak mladší, tak dospělé čtenáře. Sám Tezuka ve sci-fi žánru vynikal; traumatické zážitky z války v něm budily touhu psát nejen varovná díla jako Metropolis (Metoroporisu, 1949) či Budoucí svět (Kitarubeki sekai, 1951), kde se lidstvo vlastním přičiněním neustále potácelo na hranici apokalypsy, ale též optimističtější vize budoucnosti, kam bez debaty patřili i přátelští roboti. V roce 1951 uvedl Tezuka na scénu malého androida Atoma; nejprve jej nechal vystoupit v příběhu Velvyslanec Atom (Atomu taiši, 1951—1952) a poté mu věnoval vlastní sérii Mocný Atom (Tecuwan Atomu, 1952—1968), jež vešla po celém světě ve známost jako Astroboy. Hrdina s umělým tělem a lidskými emocemi, jehož někteří nazývali Pinocchiem 20. století, se prostřednictvím vtipných i dojemných příběhů stal triumfálním symbolem pozitivního splynutí robotického a člověčího a zároveň i miláčkem celého Japonska.

Mocný Atom, přebal komiksu Záhadný muž z vysoké pece z roku 1961

Kromě Tezuky se tématu umělé inteligence a splývání lidského a robotího světa věnovali i další významní autoři, mimo jiné Kazumasa Hirai (1938—2015) a Džiró Kuwata (*1935), kteří společně uvedli na scénu mangu 8man (Eitoman, 1963—1966). Stejnojmenným protagonistou tohoto seriálu byl policejní detektiv, který ve službě utrpěl smrtelné zranění a byl zachráněn pomocí umělého těla, díky němuž mohl nadále bojovat v řadách policie coby kyborg. 8man se sice neproslavil do té míry jako americký Robocop (jehož tvůrcům animovaná verze této mangy posloužila jako inspirace), ovšem titul prvního japonského komiksového kyborga už mu nikdo nevezme.

Za zmínku stojí též úspěšné komiksové seriály Maskovaný jezdec (Kamen Raidá,1971) a Kyborg 009 (Saibógu zero zero nain, 1964—1981) z dílny Šótaróa Išinomoriho (1938—1998), v nichž figurovala celá skupina hodných i zlých kyborgů, z nichž mnozí — hlavního hrdinu nevyjímaje — nepodstoupili svou proměnu dobrovolně. Téma splynutí lidského a robotického tedy bylo prozkoumáno i z temnější strany, avšak motivem příběhu zůstával souboj dobra a zla a umělá inteligence hrála v boji se zločinem důležitou a pozitivní roli, stejně jako tomu bylo i v pozdějších úspěšných komiksech, jako je například Patlabor (Kidó keisacu Patorébá, 1988—1994).

Oživlé plody informací

Na první pohled se může zdát, že mezi tato díla beze zbytku zapadá i manga známá jako Ghost in the shell, jež pod poněkud méně poetickým názvem Kókaku kidótai (Obrněná zásahová jednotka) vycházela v letech 1989—1990 v komiksovém týdeníku Jangu magadžin. Její autor Masamune Širó se však pustil dál a hlouběji než jeho předchůdci. Podobně jako ve svém předchozím seriálu Appleseed (Appurušído, 1985—1989) zasadil děj v moderním kyberpunkovém duchu do postapokalyptického světa částečně ovládaného nadnárodními korporacemi, jehož obyvatelé využívají genetického inženýrství a vylepšují vlastní těla pomocí různých technologií. I tentokrát je hrdinkou krásná žena — atraktivní kombinace umělých těl a ženské krásy ostatně byla v japonském komiksu populární vždy, viz například jednu z verzí slavného seriálu Cutie Honey (1973—1974), Denei šódžo (Video girl Ai, 1989—1991) či Battle Angel Alita (Ganmu, 1990—1995).

Obálka komiksu Ghost in the shell

Avšak protivníky majorky Motoko Kusanagi ze zvláštní jednotky zvané Sekce 9 nejsou jen teroristické organizace a hackeři brázdící rozlehlou informační síť, ale také její vlastní pochybnosti. Japonská vláda totiž majorku Motoko Kusanagi vybavila jedinečným umělým tělem, které daleko předčí to lidské, ale sama Motoko si není jistá, kde vlastně končí stroj a začíná „duch“ a nakolik je vůbec ještě člověkem. Tyto pochybnosti jen zesílí po setkání s Loutkářem — umělou inteligencí, jež je podle svých vlastních slov „živoucí bytost zrozená z moře informací“ a ve snaze uniknout svým tvůrcům (či snad zotročitelům?) požádá Sekci 9 o azyl.

Loutkářův případ přináší dilema, na které sám Širó váhá dát jasnou odpověď, avšak právě mnohoznačnost a pochybnosti jsou tím, co z Ghost in the shell činí výjimečné dílo, a nikoliv jen pěkné obrázky s kyberpunkovou omáčkou. Autorovy poznámky a odbočky k otázkám z široké škály oborů — filozofie, etiky, ekologie, medicíny, fyziky či náboženství — sice někdy mohou z dnešního pohledu působit úsměvně, ale v některých případech (mimo jiné v otázce střetu moderní medicíny s etikou a náboženstvím) je naopak zřejmé, že Masamune Širó dokázal dobře odhadnout, jakými cestami se bude civilizace ubírat. Jeho vize budoucnosti není zdaleka růžová, a přestože se v ní člověk a stroj v duchu japonské komiksové tradice dobře doplňují, jejich soužití přináší i hluboce znepokojivé otázky týkající se samé podstaty lidství. Vzhledem k současnému vývoji na poli kybernetiky je pak docela možné, že odpovědi na tyto otázky budeme v příštích desetiletích hledat stále naléhavěji.