Nenápadný půvab ztracené dálnice
„Ve skutečnosti jsou moje komiksy plné i živých věcí, ale kupodivu se mě lidi ptají skoro výhradně na ty mrtvé,“ řekl švédský výtvarník Max Andersson v rozhovoru s Jakubem Němečkem, který byl otištěn v Anderssonově sbírce komiksových povídek Kontejner. A je to tak — pokud se podíváte detailněji na jeho komiksy, zjistíte, že je tam skutečně více objektů živých (nebo obživlých) než těch mrtvých.
Vykopávka je čtvrtý v češtině vyšlý komiks Maxe Anderssona. Předcházela mu tři díla vydaná nakladatelstvím Mot: komiksový román
Pixy (2001), již zmíněný soubor povídek
Kontejner (2003) a dílko
Bosenský plackopes (2009), na němž spolupracoval s Larsem Sjunnessonem a který byl reakcí na události v rozpadlé Jugoslávii v devadesátých letech.
Vykopávka přináší opět stejně fantastické a snové vyprávění jako jeho předchozí díla.
Děj knihy začíná u dvou bezejmenných postav, muže a ženy, kteří jedou navštívit jeho rodný dům. Když ovšem dorazí, zjišťují, že namísto něj je zde muzeum příbytku, který byl jeho rodným domem a kde jeho otec pracuje jako údržbář, který mimo jiné opravuje a vyrábí nové sourozence, a matka je zde v roli exponátu. Když jsou muž a žena zpět ve svém bytě a spí, ozve se zaklepání na dveře bytu. Je to jeho otec s dokončeným bratrem a matka, která se zatím proměnila v siamská dvojčata. Následně se pod stolem v kuchyni objeví mrtvola s dírou v hlavě. A tady začíná snová Anderssonova jízda. Příběh se rozdvojuje, všichni procházejí neustálou proměnou, není tu příběhová linka. Vše je řízeno náhodou snu, propojením asociací, otevřeným polem představ, jako je tomu u Buñuelova
Nenápadného půvabu buržoazie.
Max Andersson pracoval na
Vykopávce celých osmnáct let, a jak sám uváděl ve výše zmíněném rozhovoru, nechal se po celou práci inspirovat sny, svými vlastními i sny jiných. Na rozdíl od předchozích tří komiksů, kde se spíše objevují různé bizarní a groteskní představy, se
Vykopávka cele pohybuje na lince, kterou tvoří sen: obrazy a scény na sebe navazují zcela náhodně, postavy se objevují a zase mizí jako ve filmech Bertranda Bliera, podléhají fyzickým změnám (zvětšují se, mají díru místo obličeje, morfologicky se proměňují) a nakonec se ani navzájem nepoznávají. Jako by se jednalo o skutečné záznamy snů — a mají i jakousi zvláštní snovou smysluplnost.
Kresba je záměrně téměř infantilní, černobílá, karikaturní i surová. Celá vize snu, jak je předložena, tíhne svým zpracováním ke grotesknu. Ve zvětšování a zmenšování postav, ve vypoulených očích, zvětšujících se hlavách, v zohaveních. Groteska však s sebou nenese jen prvek komiky, ale také strachu. Ač čtení
Vykopávky může působit jako čtení noční můry, sen je „čistý“ a žádná z postav se netváří vystrašeně. Přijímají roli snu. Není podivné, že věci ožívají, otec se zmenší natolik, že ho neseme v dlani, že vchod do muzea střeží kočky v uniformách a chodbami se toulá muž s dírou v hlavě.
Pokud komiks chápeme jako ustálenou panelovou strukturu, s vazbou a významem jednotlivých panelů v jejich proporcích a konstrukcích, Anderssonův snový epos vybočuje z této představy už tím, že ji ruší. Navíc ne pouze v některých situacích, kde by mohlo rušení struktury působit ozvláštňujícím dojmem (jako tomu bylo například u třetího dílu
Zámku a klíče Joe Hilla a Gabriela Rodrigueze), ale v rozsahu celého díla. Každá stránka tak představuje samostatný panel, navíc vyzdobený jedinečným rámem, kde se do ornamentu slévají různá podivná stvoření s třeba jen náhodnými tvary.
Andersson ve svých dílech — a
Vykopávka je toho důkazem — pracuje s explicitně fikčními světy podobným způsobem jako Franz Kafka, Boris Vian nebo Raymond Queneau: do zkušenosti aktuálního světa vnášejí absurdní prvky zákony. Proto v
Pixym můžeme vidět popravované domy, které byly nakaženy graffiti, v
Kontejneru zase potkáváme chlápka, který se naklonoval ze svého vlastního akné, a v
Bosenském plackopsovi zase postavu, která cestuje s lednicí, ve které má zavřeného zmrzlého maršála Tita.
Vykopávka přináší nejčistší snové umění. Naraci s prakticky nulovou linkou, vynořující se a mizející postavy, proměny prostředí jen v jednom ohlédnutí i spoustu bizarních sexuálních scén. „Někdy se to stává, víš. V určitém bodě se všechno obrátí a pak je to jakoby naruby,“ říká jedna z postav komiksu. Příběh se podobně jako v Lynchově
Lost Highway i tady neustále obrací, a tak je nakonec stejně nutné po dočtení tím obrovským svazkem ještě alespoň zalistovat.
Max Andersson:
Vykopávka, přeložil Jonáš Thál, Labyrint, Praha 2016
