Hrůza v české literatuře

Biedermeierovská dominanta Podle stereotypu, rozšířeného jak mezi Čechy, tak mezi jinými národy, je česká kultura spojována s vlídným humorem, odstupem od reality, kompromisním vztahem k minulosti a schopností všímat si krásy banální všednosti. Nejznámějším příkladem těchto vlastností je Josef Švejk, protagonista románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921—1922). Hlubší zamyšlení nad touto postavou nám umožní povšimnout si znepokojující nejednoznačnosti, která otevírá možnost nejrůznějších interpretací. V obecném povědomí je však Švejk považován za symbol afirmace obyčejného života. V okamžiku vypuknutí první světové války se Haškův hrdina nechává unést vírem velkých dějin, nová zkušenost ho ale ničemu nenaučí. Švejk se chová jako někdo, kdo už svůj život prožil a teď může životu sám učit ostatní. V jednotlivých částech románu předestírá svůj pohled na svět, jehož horizonty jsou omezeny na to, co je soukromé, obyčejné, domácké. Švejk je českým Candidem, jenž — na rozdíl od Voltairova Candida — docenil hodnotu vlastní zahrádky, než se vydal do světa. Velká historická událost, jíž se jaksi mimochodem účastní, tedy první světová válka, je pro něj pouhou epizodou v moři všedních záležitostí. Realita Švejka nepřekvapuje ani z ní není rozčarován, a proto se proti ní otevřeně nebouří. Realitě se přizpůsobuje a tím ji zároveň přizpůsobuje sobě. Osvojuje si ji a pohlíží na ni jako na prodloužení svého vlastního dvorku. Proto vůči ní zůstává autonomní a neprotiví se vlastní přirozenosti. Nebojí se světa ani sám nevzbuzuje strach. Zdá se, že nemá co skrývat, jako by byl postavou beze stínu. Jednorozměrně chápaný Švejk se svou pozitivní filosofií každodennosti je symbolem české kulturní dominanty. Tento pojem chápeme jako zobecnělý, a proto zjednodušený obraz domácí kultury vytvořený absolutizací těch tradičních hodnot a postojů, jež jsou v moderní době, tedy od konce osvícenství po současnost, Čechy pěstovány v největší míře. Kulturní dominanta je stereotypním odrazem národní mentality v životě společnosti. Je však třeba dodat, že nevylučuje jiné kulturní tendence, ani ty protikladné, jejichž výskyt může ostatně sama vyprovokovávat. Moderní české kultuře, bez ohledu na aktuální společensko-politickou situaci, vládne dominanta, kterou lze označit jako biedermeierovskou. Termín biedermeier bývá nejčastěji spojován se stylem užitého umění (v nábytkářství), ale i s malířstvím a literaturou. V širším pojetí, s nímž se při popisu české kulturní dominanty setkáme nejčastěji, se jedná o typ mentality, jejímž nejlepším příkladem a symbolem je všední materiální a umělecká kultura. Biedermeierovská mentalita a kultura se rodí na počátku 19. století v reakci na revoluční a napoleonské vření. Biedermeier jako užitkově-umělecký styl převažuje v období od ponapoleonské restaurace (zahájené Vídeňským kongresem roku 1815) do takzvaného jara národů v polovině 19. století, ale jako jedna z významnějších estetických tendencí se udržuje i ve druhé polovině 19. století. V oblasti mentality pak sehrává důležitou roli dodnes. Geograficky se omezuje na kulturu německy hovořících zemí a těch, které se nacházely pod jejich kulturním vlivem (včetně českých zemí, kde do poloviny 20. století vedle sebe fungují dvě dominantní kultury: česká a německá). Stejně jako časové rámce biedermeieru lze však rozšířit i rámce prostorové, vezmeme-li v úvahu, že podobné kulturní jevy se objevují i v jiných oblastech Evropy.

Jako biedermeierovský je označován životní postoj a vkus středoevropského měšťanstva, které začíná v 19. století v důsledku ekonomické a politické emancipace sehrávat zásadní kulturně tvůrčí roli a v tomto ohledu nahrazuje šlechtu. Měšťané zprvu její kulturu napodobují, jde však o nápodobu v intencích jejich možností a potřeb. Šlechtický přepych a zdobnost nahrazuje pragmatická a elegantní uměřenost. Podle Radima Vondráčka měšťané popularizují klasicistický postulát ušlechtilé a vyvážené jednoduchosti. Biedermeier se v důsledku toho stává demokratickým stylem, jenž nezdůrazňuje privilegia a společenské rozdíly. Na pozadí jiných historických stylů se proto zdá být esteticky méně výrazný. Podle Vondráčkových závěrů spojuje biedermeier dvě tendence charakteristické pro moderní dobu: fascinaci touto modernitou a nostalgii za minulostí (která je reakcí na pocit, že starý svět skončil). Odpovídá potřebám moderní doby, neboť je praktický a jednoduchý. Zároveň je však tradicionalistický a důvěrně známý a jako takový vyvolává nostalgické pocity. Tím spojuje dvě protikladné kvality, jež jsou však obě pro moderní dobu zásadní: osvícenský racionalismus a romantickou emocionalitu. Vyvážení těchto dvou kvalit je nejhlubší příčinou popularity biedermeieru. Svět biedermeieru si můžeme představit tak, jak navrhuje Milan Exner — jako interiér, kde vládne harmonický pořádek: všechno je na svém místě a vše spolu ladí. Věci, jimiž si biedermeierovský měšťan vybavuje a zkrášluje byt, mu mají zajistit maximální pohodlí v nevelkém prostoru bez narušení jeho funkčnosti. Takové zařízení bytu poskytuje pocit bezpečí a vytváří útulnou atmosféru. Budí dojem souladu dobra a krásy. Podobný vztah má biedermeierovský člověk (zkráceně biedermann) k přírodě, jež ho obklopuje. Akceptuje jedině přírodu laskavou, přátelskou, ovládnutou a zcivilizovanou. Proto rád navštěvuje zahrady a parky. Biedermeierovským ideálem divoké přírody jsou pak bezpečná a klidná zákoutí — uzavřená, ohraničená, idylická, například údolí obklopené skalami nebo louka v lese. Biedermeierovský prostor se tak vyznačuje uměřeností a průměrností, vyhýbá se krajnostem. Je to statický prostor, v němž nedochází k náhlým změnám. Biedermeierovský člověk se totiž bojí zmatku, chaosu a spěchu moderního světa. Hledá určité pevné body své existence. Sní o věčné stabilitě, a proto by chtěl, aby se čas zastavil. Snaží se žít mimo dějiny a zůstává vůči nim lhostejný. Negativním důsledkem takového postoje je přehnaná opatrnost, omezení myšlenkových obzorů, malichernost a zúžení života na pouhé přežívání. Podle Josefa Kroutvora vyplývá tento postoj z bezmocnosti biedermeierovského člověka vůči historickým událostem, jež ho rozčilují a vyvádějí z míry svojí proměnlivostí a diskontinuitou. Biedermann ví, že jako obyvatel střední Evropy nemá na dějiny vliv. Cítí, že se nachází na okraji dějin, a v nejlepším případě je jejich statistou. V reakci na takovou situaci se uzavírá v kruhu privátních a všedních záležitostí, kde se cítí být pánem. Jeho cílem se stává přežití, ale nikoli pomocí boje s historickými protivenstvími, nýbrž pomocí pasivního odporu vůči nim, jenž spočívá v jejich trivializaci a izolování se od nich. Útěchu a náhražku svobody nachází ve fetišismu, tedy kultu toho, co je malé, ale vlastní, a proto spolehlivé. Výrazem biedermeierovského fetišismu je hromadění drobných, ba přímo intimních předmětů, jako jsou rodinné fotografie, jež — shromážděné v albu nebo pověšené na zdi — umocňují dojem zastaveného času. Když biedermeierovský člověk pečlivě sbírá památky, představuje si přitom, že tyto památky patří k jakémusi vyššímu a stálejšímu pořádku, jenž přesahuje lidský život. Proto by měl být vůči němu pokorný. Je to pořádek tradice, která není závislá na vření dějin. Biedermann ctí každodenní rituály, s jejichž pomocí rozbíjí nejbližší realitu na kousky, čímž nad ní získává moc. Obřadní opakování ho chrání i před působením náhody. Jeho život stojí na místě, nic se v něm nemění. Hlavním znakem biedermeierovského pořádku je proto jeho stabilní trvání. Neměnnost je důkazem, že biedermann vládne vlastnímu životu (to se odráží i v biedermeierovské próze, která se — jak zdůrazňuje Radim Vondráček — soustředí na popis opakujících se každodenních situací a vyhýbá se dramatizaci událostí). Ideálem biedermeierovského člověka je zlatý střed podložený zdravým rozumem. Biedermann má sklony uvádět v soulad protiklady a harmonizovat život. Proto je v biedermeieru podle Wilhelma Bietaka doceňováno stáří jako věk, v němž člověk dosahuje skutečné vyzrálosti, tedy emocionální vyváženosti a odstupu od světa. V biedermeierovském postoji je hodnotou i průměrnost, život bez vyšších idejí, což je však — jak Bietak zdůrazňuje — dáno promyšleným rozhodnutím, pragmatickou rezignací na věci velké a nedosažitelné, které pouze rozdmýchávají touhy, ale neuspokojují je, a proto se stávají příčinou frustrace. Biedermann neinklinuje, tak jako romantici, ke snění a egocentrismu, je pro něj důležité pouze to, co objektivně existuje. Drží se věcí a faktů jako záchranného kruhu. Cizí je mu myšlenka absolutní svobody vyplývající z neomezené individuální vůle. Svoboda se podle něj projevuje schopností sebekontroly. Vyznává absolutní odpovědnost podloženou výchovou. Propaguje horizontální život, v mezích vlastních zkušeností a možností. Ctí tradiční společenskou hierarchii. Dobrovolně souhlasí se společenskými omezeními a omezuje i sám sebe. Cení si komfortu založeného na kompromisu se skutečností. Takový postoj ho chrání před zklamáním. Biedermeier představuje konzervativní verzi společenské utopie, protože idylu spojuje s udržením dosaženého statu quo. Za společenský pokrok vděčí biedermeierovský člověk osvícenské revoluci svobody. Uvědomuje si, že liberalismus umožňuje dosáhnout vyššího statusu, avšak nezaručuje jeho udržení. Nesní proto o návratu do předmoderního světa, akceptuje egalitarismus, ale nechce další změny, protože je pokládá za ohrožení svého statusu. Zaujímá bezpečný postoj a hlásí se — jak by řekl Jaroslav Hašek — k mírnému pokroku v mezích zákona. Štěstí nachází v omezení. Touží po sladění pragmatických a konzervativních hodnot. Biedermeierovská idyla je proto realistická, nikoli selankovitá. Lze jí dosáhnout a udržet ji, neboť je idylou obyčejné a privátní každodennosti, která podléhá nobilitaci skrze ritualizaci každodenních činností. Biedermeierovský postoj se tak vyznačuje trpělivostí, starostlivostí, smyslem pro kompromis, opatrností a akceptací existujícího společenského pořádku, jenž je pokládán za nejlepší z možných. Kvůli tomu by neměl být měněn, i pokud člověk vnímá jeho nedokonalost. Josef Kroutvor proto biedermanna nazývá člověkem s mentalitou úředníka či žadatele na úřadu (Kroutvor je přesvědčen, že takový postoj je typický pro mnohonárodnostní habsburskou monarchii, kterou mohla pohromadě udržet jedině silná byrokracie). Karl Heinz Bohrer používá zdánlivě chvályhodnější označení. Pro něho je biedermann mistrem, jenž „se uzavírá ve své odborné kompetenci a lásce k pořádku“ a současně dává najevo svoji společenskou a morálně-intelektuální omezenost. Stojí tak v opozici vůči občanovi, tedy osobě angažované ve veřejném dění. Takto chápaný mistr je v Německu první poloviny 19. století vzorem ideálního měšťana. Překlad Michala Benešová   Vydává nakladatelství Academia.