Nesnesitelná těžkost plkání

Tehdy bylo jeho jméno skloňováno v souvislosti s vlnou prozaických debutantů zjevivších se začátkem milénia. Zatímco někteří z nich jsou dosud autory jediné knihy (Jonáš Tokarský, Tomáš Kolský), jiní se za patnáct let stali hvězdami české prózy (Petra Hůlová, Jaroslav Rudiš).

Přibil doposud patřil k početnější první skupině, přestože jeho „kunderovský“ debut byl přijat převážně pozitivně. Po dvanácti letech tedy vstupuje do literatury podruhé.

Právě profesní prostředí prozaikovi dobře známé, totiž redakce celoplošného společenského časopisu, mu posloužilo jako inspirační zdroj. Román sleduje výsek života osmatřicetiletého politického reportéra Viktora. Příběh na jedné straně líčí Viktorovu krizi středního věku, k níž přispěl i marný boj s rakovinou jeho jediného skutečného kamaráda, na druhé straně dává nahlédnout do praktik novinářského zákulisí. V tom je román poměrně autentický, když bez jakýchkoli příkras popisuje bezskrupulózní mechanismy mediálních společností používajících drsných prostředků pro získávání informací či naopak proto, aby jejich zveřejnění zabránily. Výhrůžky, vydírání, úplatky jsou takřka na denním pořádku, propojenost médií s politikou a právníky je samozřejmostí.

Viktor se v tomto skrz naskrz zkorumpovaném světě pohybuje s nonšalancí jedince, který je sice součástí zdeformovaného systému, ale zároveň si od něj udržuje odstup a nenechává se strhnout jeho lákavými, leč nelegálními metodami. Viktor si zkrátka zachovává svou mravní integritu, nepodléhá alkoholu ani perverzním sexuálním hrátkám jako jeho kolegové a nejčastěji se uchyluje ke své ženě Šarlotě očekávající potomka.

Sám sebe Viktor nazývá mudrujícím oportunistou. Bohužel ono mudrování není jen tematizováno na úrovni dialogů, ale praktikováno v průběhu téměř celého příběhu. Přibil zkrátka převzal ze své zkušenosti nejen profesi, ale rovněž způsob myšlení a vyjadřování. Vypravěč má prostě na všechno nějaký názor, ke světu se staví jako odvěký mudrlant, který všemu rozumí a cokoli dokáže vysvětlit. To by až tak nevadilo, kdyby z toho nevzešla spousta klišé, frází a stereotypních nálepek, takže přísnější recenzent by Přibilovu prózu označil za snůšku vyprázdněných publicismů. A to navzdory tomu, že se vypravěč od klišé distancuje a pojmenuje tak dokonce hned první kapitolu a podkapitolu sedmé části. Jenže například je-li zmíněn „první dělnický prezident Gottwald“, musí být automaticky zmíněno i „B“, tedy „masový vrah“. Mnohokrát se v příběhu objevuje nejapné srovnávání totality se svobodou, které jsme už četli či slyšeli nesčetněkrát. Stejně tak jsou prvoplánové a povrchní úvahy o krutém Bohu a zlu, které se na světě opakuje v nekonečných variacích. Budiž, tyto pasáže jsou vloženy do Viktorovy mysli, avšak ve výsledku se jeví jako jakási autorova konfese. Konfese odvozená, vyprázdněná, a především nefunkční, nerealizovaná na úrovni příběhu. Jestliže Přibilovu vzoru Milanu Kunderovi se většinou daří filozofické podněty přetavit do podoby románového příběhu a úvodní tezi jeho ztvárněním potvrdit či vyvrátit, u recenzovaného titulu se totéž jeví jako plané pseudofilozofování. Když pak dojde na finální zklamání a poučku: „Soudil jsi kolegy, svět, vrtochy vrchního designéra. Jen sebe jsi z toho vynechal. Cítil ses lepší než ostatní. Nejsi však přece primitivní egomaniak, zakládáš si na svém intelektu. Tak kde se stala chyba?“, pohár plytkosti je naplněn.

Konstatovala-li před dvanácti lety Petra Křivánková v Hostu „snesitelně lehké variování“ a propracovanou (byť příliš okatě) kompozici Přibilovy prvotiny, nedá se ani jedno bohužel prohlásit o jeho současné próze. Obojí přehlušilo bezbřehé řečnění a komentování všeho, co hrdinu a potažmo autora napadne. A to velké umění věru není.

Marek Přibil: Svátosti sadistického boha, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016