Hukot času
Hukot času je fiktivní historií vztahu ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče ke stalinskému sovětskému systému — a obecně obrazem lidské svobody ve světě, kde je život v područí totalitního režimu, který ovládá vše včetně umělecké tvorby. Ukázka z posledního románu Juliana Barnese.
Julian Barnes, foto: Daily Beast
Při zpátečním letu ho už jeho tělesný strážce nechával na pokoji. Uplyne třicet hodin, než dorazí do Moskvy s mezipřistáním na Newfoundlandu, v Reykjavíku, Frankfurtu a Berlíně. Alespoň to bude pohodlné: sedadla jsou slušná, úroveň hluku snesitelná, letušky pěkně upravené. Jídlo servírované na bílých ubrusech, v porcelánu a s těžkými příbory. Obrovské krevety — tlusté, lesklé a ulízané jako politici —, koupající se v koktejlové omáčce. Steak, téměř jak široký, tak vysoký, s žampiony, brambory a zelenými fazolkami. Ovocný salát. Jedl, ale především pil. Už toho snesl víc než v mládí. Házel do sebe jednu skotskou se sodou za druhou, ale vůbec ho to neskolilo. Nikdo mu nebránil — ani letecká společnost ani jeho druhové, kteří byli slyšitelně rozjaření a zřejmě toho vypili stejně jako on. Po kávě jako by se v kabině oteplilo a všichni, včetně něj, se propadli do spánku. Co si vlastně od Ameriky sliboval? Sliboval si, že se setká se Stravinským, i když věděl, že je to pouhý sen, ba dokonce pouhý výplod fantazie. Stravinského hudbu měl vždycky v obrovské úctě. Málokdy promeškal představení Petrušky v Mariinském divadle. Při ruské premiéře jeho Svatby hrál druhý klavír a veřejně vystoupil se Serenádou A dur. Žalmovou symfonii přepsal pro čtyřruční klavír. Pokud se mezi skladateli dvacátého století objevil vůbec nějaký velikán, rozhodně to byl Stravinskij. Žalmová symfonie byla jedno z nejgeniálnějších děl hudebních dějin. Všechno tohle by prohlásil bez jediného zaváhání či pochybnosti. Jenže Stravinskij nedorazil. Poslal jen opovržlivý a hojně zveřejňovaný telegram: „Lituji, ale nebudu se moci přidat k těm, kdo vítají v této zemi sovětské umělce. Veškeré mé etické a estetické přesvědčení se tomuto gestu vzpírá.“ A co očekával od Ameriky? Rozhodně ne kreslené figurky kapitalistů v cylindrech a vestách s hvězdami a pruhy, kteří při pochodu Pátou avenue dupou po hladovějícím proletariátu. Stejně tak ale neočekával halasně proklamovanou zemi svobody, neboť pochyboval, že takové místo vůbec existuje. Možná si představoval jakousi kombinaci technologické vyspělosti, společenské konformity a střízlivých způsobů zbohatlého národa průkopníků. Poté co Ilf a Petrov projeli automobilem celou zemí, napsali, že úvahy o Americe v nich vyvolávají melancholii, zatímco na Američany mají zcela opačný účinek. Rovněž podali zprávu o tom, že Američané, v rozporu s jejich vlastní propagandou, jsou povahou velmi pasivní, neboť všechno už mají předem zpracované — myšlenkami počínaje a jídlem konče. I ty nehybně stojící krávy na pastvinách vypadaly jako reklamy na kondenzované mléko. Prvním překvapením, které zažil, bylo chování amerických novinářů. Už při cestě tam na ně na letišti ve Frankfurtu číhala v záloze jejich předsunutá hlídka. Vykřikovali na něj otázky a do obličeje mu vráželi fotoaparát. Měli v sobě jakousi bodrou neurvalost a jistotu, že představují vyšší hodnoty. To, že nedokázali vyslovit vaše jméno, nebyla jejich chyba. Mohli jste si za to sami. A tak ho trochu zkrátili. „Hej, Šosti, koukněte se na nás. Zamávejte nám kloboukem.“ To se stalo až později na letišti LaGuardia. Svědomitě zvedl klobouk a společně s ostatními delegáty zamával. „Hej, Šosti, usmějte se!“ „Šosti, jak se vám líbí v Americe?“ „Hej Šosti, máte radši blondýnky nebo brunetky.“ Ano, i tahle otázka padla. Doma vás špehovali kuřáci Bělomorek, tady v Americe zase novináři. Po jejich přistání lapil nějaký novinář letušku a vyptával se jí na chování sovětské delegace během letu. Oznámila mu, že si povídali se svými spolupasažéry a moc jim chutnalo suché martini a skotská se sodou. A tuto informaci pak řádně otiskli v New York Times, jako by na tom bylo něco zajímavého! Nejdřív to pozitivní. Kufr měl plný gramofonových desek a amerických cigaret. Slyšel hudebníky z Juilliard hrát tři Bartókovy kvartety a pak se s nimi setkal v zákulisí. Slyšel Panufnika, Virgila Thomsona, Sibelia, Chačaturjana a Brahmse na koncertě Newyorské filharmonie, kterou řídil Stokowski. On sám hrál — svýma drobnýma nepianistickýma rukama — druhou větu své Páté symfonie v Madison Square Garden před 15 000 diváky. Potlesk byl bouřlivý, neustávající, soupeřivý. O Americe je ostatně známo, že je zemí soupeřivosti, takže možná chtěli dokázat, že umí tleskat déle a hlasitěji než ruské publikum. Byl z toho v rozpacích a možná, kdo ví, z toho bylo v rozpacích i americké ministerstvo zahraničí. Setkal se s několika americkými umělci, kteří ho přijali velmi vřele: s Aaronem Coplandem, Cliffordem Odetsem, Arthurem Millerem a s jakýmsi mladým spisovatelem Mailerem. Obdržel obrovský svitek papíru plný díků za jeho návštěvu podepsaný dvaačtyřiceti hudebníky, Artiem Shawem počínaje a Brunem Walterem konče. A to bylo všechno. Pár lžiček medu v sudu plném dehtu. Sliboval si anonymitu mezi stovkami jiných účastníků, ale ke svému zděšení zjistil, že je hvězdou sovětské delegace. V pátek večer pronesl krátký projev a v sobotu večer dlouhý proslov. Odpovídal na otázky a pózoval před fotografy. Považovali si ho. Byl to veřejný úspěch a největší ponížení jeho života. Necítil k sobě nic jiného než odpor a opovržení. Šlo o dokonalou past — tím spíš, že obě její části nebyly propojené. Komunisté na jednom konci, kapitalisté na druhém a někde uprostřed on. Jako by s ním prováděli nějaký experiment a on mohl jen cupitat jasně osvětlenými chodbičkami, kde se před ním otevíraly dveře, které se za ním hned zabouchly. A všechno to začalo zase tím, že se Stalin vydal na operu. No není to ironie? Nešlo sice o jeho, nýbrž o Muradeliho operu, ale to nehrálo naprosto žádnou roli — ani na konci ani od samého počátku. A samozřejmě byl zase přestupný rok — 1948. To, že tyranie obrací svět vzhůru nohama, zní sice jako otřepané klišé, ale je to pravda. Za těch dvanáct let, tedy od roku 1936, se nikdy necítil bezpečněji než během Velké vlastenecké války. Pohroma přišla jako na zavolanou, jak se říká. Lidé umírali po milionech, ale utrpení bylo náhle jaksi obecnější, a v tom spočívalo jeho dočasné vykoupení. Tyranie totiž bývá paranoidní, ale rozhodně nemusí být hloupá. Kdyby byla hloupá, sotva by přežila — stejně jako by nepřežila, kdyby zastávala nějaké principy. Tyranie dobře chápe, jak část — ta slabší část — charakteru většiny lidí funguje. Celá léta vraždila kněží a zavírala kostely, ale kdyby vojáci s požehnáním popů bojovali houževnatěji, tak by je okamžitě vzkřísila, a na krátkou dobu využila. A kdyby za války lidé potřebovali hudbu, aby povzbudila jejich ducha, pak by okamžitě nasadili skladatele. Stát dělal ústupky a jeho občané rovněž. Pronášel politické proslovy, které mu psali jiní. Svět už byl ale natolik vzhůru nohama, že postoje, které ty projevy vyjadřovaly — na rozdíl od jejich jazyka —, mohl v klidu podpořit. Na antifašistické schůzi umělců hovořil o „naší gigantické bitvě s německým vandalismem“ a o „poslání osvobodit lidstvo od hnědého moru“. „Vše pro frontu!“ nabádal publikum a zněl při tom jako sama Moc. Mluvil sebejistě, plynule a přesvědčivě. „Brzy nastane šťastnější doba,“ slíbil kolegům umělcům, čímž papouškoval Stalinova slova. Hnědý mor se týkal i Wagnera — skladatele, kterého Moc nasazovala vždycky. Celé století střídavě byl i nebyl v módě podle toho, jakou politiku ta která doba uznávala. Po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov přijala matička Rus svého nového fašistického spojence do svého náručí stejně, jako kdyby se stárnoucí vdova se zanícením pozdní vášně a proti veškerému rozumu chopila nějakého statného mladého souseda. Wagner se opět stal velkým skladatelem a Ejzenštejnovi přikázali, aby v Bolšom režíroval Valkýru. Za necelé dva roky Hitler Rusko napadl a z Wagnera se opět stal odporný fašista a hnědý sliz. Překlad Petr Fantys. Vydává nakladatelství Odeon.