Taje masových rituálů
Vzpomínky na socialismus, to nejsou jen oprýskaná šedá města a všudypřítomné fronty, ale také pestrá mávátka prvomájových průvodů, rozesmáté děti, sošná těla cvičenek vypínající se v nekonečných zástupech i svalnatá těla vojáků letících proti obloze. Právě těmito hromadnými akcemi je od dětství přitahován historik Petr Roubal, který za svou studii Československé spartakiády získal letošní Magnesii Literu.
Den ozbrojených sil na I. celostátní spartakiádě v červenci 1955. Cvičení s puškou, foto: Česká televize
Není právě ta ochota účastnit se něčeho takového — i ta původně sokolská klika věděla, že to cvičení dostává úplně jiný ideový rozměr — vlastně dokladem úspěšné manipulace? Kdyby Němci neprošli denacifikací, taky by mnozí třeba v médiích dojatě vzpomínali na všechny ty hromadné akce, kdy k sobě lidé měli tak nějak blíž. Možná by se ta otázka dala ještě zobecnit: existuje v malých dějinách nějaká slepota vůči těm velkým politickým? Přiznám se, že jsem často na tuto vaši „slepotu vůči velkým dějinám“ narážel. „Moji“ cvičenci byli schopni ideologický kontext cvičení uzávorkovat a prostě jej nevnímat. Když jsem se jich ptal, jestli jim nevadilo, že svými těly vytvářeli třeba pěticípou hvězdu, tak mi odpovídali, že si na nic takového nevzpomínají. Což je vlastně pochopitelné, protože oni jako cvičenci neměli přehled o tom, co vlastně znázorňují. To je docela typické pro moderní rituály. Pro mě jako vědce, tedy někoho, kdo přichází z určité elitní pozice odborníka, je tam však metodologický i etický problém: je mou rolí přesvědčovat pamětníky, že jsou jejich vzpomínky „špatné“? Pro mě bylo mnohem zajímavější zkoumat, jak se to vlastně mohlo stát, že je tak velký rozdíl mezi mediální reprezentací spartakiád (myslím tou dobovou, oslavnou, třeba v Rudém právu) a vnímáním cvičenců. Jedna z odpovědí, ke které jsem snad dospěl, je, že na společnost za komunismu je třeba se dívat v podstatě jako na každou moderní společnost, která je vysoce strukturovaná, s vyhraněnými třídami, sociálními skupinami, jež všechny mají své zájmy. Když jsem se na problém popularity spartakiád podíval těmato očima, tak se docela rychle ukázalo, že pro určité skupiny obyvatelstva byly spartakiády úžasný zážitek a pro jiné pustá manipulace. Rozdíly byly značné v regionálním měřítku, ale také v národnostním — například Slováci se účastnili s mnohem menším nadšením, Poláci skoro vůbec. Existoval velký rozdíl mezi ženami a muži, pro ženy byly spartakiády často určitým státem garantovaným únikem z rodinných povinností, alespoň jednou týdně. Dosah spartakiád byl však také sociálně omezený. Ve své knížce cituji anketu z šedesátých let, kde se ptali na spartakiády slavných osobností kultury jako Miloše Formana a podobně. Kromě Věry Čáslavské žádná z asi dvaceti osobností ani ve snu neuvažovala, že by se spartakiád účastnila. Podobně tomu bylo i na druhém konci sociálního žebříčku. Například socialistická chudina, většinou Romové, se na nácviku podíleli velmi málo. Zejména na Slovensku se účast na spartakiádách velmi silně váže ke střední třídě ve větších městech. Samozřejmě nejvýraznější skupinou, která se spartakiád účastnila, byli bývalí sokolové a jejich potomci. A samozřejmě jedna z nejzajímavějších otázek, kterou jsem si pokládal, byla, jak komunisté dokázali obě tak protikladné tradice sloučit. Odpověď by byla na dlouho, ale určitě hrálo velkou roli, že jak komunismus, tak sokolství mají podobný pohled na tělesnou kulturu. Pro oba je to věc kolektivní zodpovědnosti, role jedince má být co nejmenší, má se podřídit zájmu celku. Nemá se jednat o soutěž, ale o výsledek kolektivního úsilí. Nedělá se to pro zisk, ale pro obecné blaho. Nejsou při tom diváci, každý se má zapojit a tak dále. Celý rozhovor vyjde v Hostu 06/2017.