Elastické vesmíry snů

Stylová, tematická i žánrová různorodost souboru tak sice na jednu stranu potvrzuje autorův vypravěčský apetit a nesporný literární talent, na druhou stranu však odhaluje jeho prozatímní spisovatelskou nevyhraněnost, která soubor tříští a rozmělňuje.

V zásadě existují dva typy povídkových knih. První představují soubory, jejichž vnitřní provázanost je zdůrazněna nejen motivicky, ale navíc tvoří jakousi mozaiku, z níž si čtenář postupně sestaví jeden poměrně soudržný příběh. Takové knihy mají promyšlenou kompozici, jednotlivé postavy v nich procházejí z jedné povídky do druhé a soubor je obvykle zakončen výraznou pointou. Druhý typ pak sází na relativní soběstačnost každého zařazeného textu, který s ostatními povídkami souboru komunikuje spíš volně. Pojítkem takových knih je nanejvýš určité centrální téma, které se ve variacích prolíná celým svazkem. A právě takovým volně sestaveným souborem je i Sevrukovo Divadlo tančících loutek, v jehož epicentru stojí téma snu a kde právě sen plní roli magnetu, základní přitažlivé síly, kolem níž jednotlivé povídky obíhají.

Sevrukovy sny jsou dějově bohaté, vypravěč v nich například prochází tajnými dveřmi a ocitá se za skly výlohy cestovní kanceláře, v jednom snu dokonce umírá a jeho krev se rozlévá ve zpěněné vodě potoka, zatímco jeho druhé já obcuje s vytouženou ženou. Povídka „Déjà vu“ je zase záznamem několika jednotlivých snů, které vyvrcholí vraždou, o níž čtenář neví, jestli je skutečná, nebo je to jenom součást časové spirály způsobené vrstvením snové reality. Sny tak pronikají do skutečnosti, mísí se s ní a prostupují ji, ale také se navzájem pohlcují, jeden vstupuje do jiného. V Sevrukově knize jsou sny projekcí vlastních přání a obav, neuskutečněných událostí. Ve snu vypravěč cestuje časem i prostorem, je to absolutně elastický vesmír, do něhož proniká, aby poznal svou minulost a nahlédl do budoucnosti. A především, aby prožil určitou situaci, vykreslil neopakovatelnou atmosféru a popustil uzdu své nezkrotné obraznosti a jazykové hravosti, která je místy až obžerná.

Mollová tónina snových textů má v knize protiváhu v cestovatelských povídkách, v nichž autorovo alter ego prochází periferiemi Východu, a v dějově vyhrocených textech, v nichž se Sevruk pokouší dotknout současné reality. Asi nejlépe vystavěnou a bravurně zkomponovanou povídkou této linie je „Genus“, kde vypravěč velmi vtipně ironizuje reprodukční šílenství, které na něho útočí ze všech stran. „Holka, které jsi ještě nedávno pletl hlavu v jednom baru, manželka prince z Walesu a, panebože, i Margaret Thatcherová, kdyby na jaře nepošla, tak se určitě najde někdo, kdo ji zbouchne.“ Povídka pak končí setkáním s otcem, při němž vypravěč pochopí, že lidský příběh může přežít pouze v ústech další generace. Hutné vyústění má povídka „Helžin poklad“, kde vypravěč na dětském táboře pozře lejna svého dívčího idolu. Naopak nemotivovaně a dosti přepáleně působí teroristická povídka „Překrásný jarní den“, v níž si školák vyřizuje účty se spolužáky pistolí. Nepřesvědčivé jsou i autorovy pokusy vystavět povídku v určitém filmovém žánru a ještě ji, jak je autorovou manýrou, vnitřně zauzlit. Úroveň jednotlivých textů je tak kolísavá, vedle vybroušených povídek najdeme spoustu hlušiny, kterou by bylo dobré odhodit. Navíc se autor někdy až příliš zjevně nechá strhnout okamžitým nápadem, který se snaží zbrkle vypointovat, nebo zase příliš protahuje své bloudění ve snové krajině, které se tak na některých místech stává nepříjemně rozvláčné.

Divadlo tančících loutek představuje příslib, že do malé české literatury vstupuje slibný autor, který snad bude mít příležitost vyzrát.

Alexej Sevruk: Divadlo tančících loutek, Větrné mlýny, Brno 2016