Vzdálená hvězda

Poprvé jsem Carlose Wiedera spatřil někdy v roce 1971 nebo možná 1972, když byl ještě prezidentem Chile Salvador Allende.

Tehdy si dával říkat Alberto Ruiz-Tagle a občas chodíval na básnickou dílnu Juana Steina v Concepciónu, kterému se říkávalo hlavní město jihu. Nemohu říct, že bych ho znal nějak dobře. Vídal jsem ho jednou dvakrát týdně, když jsem zašel na dílnu. Příliš toho nenamluvil. Já ano. Většina z nás, kdo jsme na dílnu chodili, mluvila hodně: nejenom o poezii, ale také o politice, o cestování (a nikdo z nás si nedokázal představit, jak budou naše cesty jednou vypadat), o malířství, o architektuře, o fotografii, o revoluci a ozbrojeném boji; ten ozbrojený boj nám měl přinést nový život a novou dobu, ale pro většinu z nás byl něco jako sen nebo spíš klíč, který nám otevře bránu do snů, což je to jediné, proč stojí za to žít. A třebaže jsme nejasně tušili, že sny se často mění v noční můry, nevadilo nám to. Bylo nám mezi sedmnácti a třiadvaceti (mně osmnáct) a skoro všichni jsme studovali na filozofické fakultě literaturu, tedy kromě sester Garmendiových, které studovaly sociologii a psychologii, a Alberta Ruiz-Tagleho, který o sobě jednou prohlásil, že je samouk. O samoucích v Chile před třiasedmdesátým by se dala říct spousta věcí. Ale on popravdě jako samouk nevypadal. Tím myslím: nevypadal jako samouk zvenčí. V Chile ve městě Concepción na počátku sedmdesátých let se totiž samouci neoblékali tak, jak chodil Ruiz-Tagle. Samouci byli chudí. Jako samouk však mluvil, to ano. Mluvil tak, jak předpokládám, že teď mluvíme my, co jsme ještě naživu (mluvil, jako by žil v oblacích), ale oblékal se příliš dobře na kluka, který nikdy nevkročil na univerzitní půdu. Netvrdím, že byl elegantní — byť svým způsobem ano —, ani že se oblékal nějak vyhraněně; vkus měl eklektický: někdy se objevil v obleku a s kravatou, jindy ve sportovním, neopovrhoval ani džínami a tričkem. Ale ať už měl na sobě Ruiz-Tagle cokoli, pokaždé to byly drahé značkové kousky. Zkrátka Ruiz-Tagle byl elegán a já tehdy nevěřil, že chilští samouci, propadlí zoufalství a neustále jednou nohou v blázinci, mohou být elegantní. Jednou se nechal slyšet, že jeho otec nebo děda měli kdysi statek dole na jihu u přístavu Puerto Montt. On, vyprávěl, nebo spíš jsme zaslechli, jak vypráví Verónice Garmendiové, se v patnácti letech rozhodl přestat studovat, aby se mohl věnovat venkovským pracím a čtení knih z otcovy knihovny. Všichni, kdo jsme chodili na dílnu Juana Steina, jsme měli za to, že dobře jezdí na koni. Nevím proč, když jsme ho nikdy na koni neviděli. Všechny domněnky, které jsme mohli o Ruiz-Taglem spřádat, ve skutečnosti určovala naše žárlivost nebo možná závist. Ruiz-Tagle byl vysoký, štíhlý, ale také urostlý a s hezkými rysy. Podle Bibiana O’Ryana ty rysy působily příliš chladně na to, aby mohly být krásné, ale to samozřejmě Bibiano prohlásil až dodatečně, takže to neplatí. Proč jsme na Ruiz-Tagleho žárlili? To množné číslo je přehnané. Ve skutečnosti jsem žárlil já. Stejně možná žárlil i Bibiano. Příčinou žárlivosti byly samozřejmě sestry Garmendiovy, jednovaječná dvojčata a nezpochybnitelné hvězdy básnické dílny. Tak zářily, že jsme měli někdy pocit (Bibiano a já), že Stein tu dílnu pořádá výlučně pro ně. Uznávám, že byly nejlepší. Verónica a Angélica Garmendiovy se někdy tak podobaly, že je nešlo rozlišit, a jiné dny (a hlavně jiné noci) se k sobě chovaly jako cizí, ne-li nepřítelkyně. Stein je zbožňoval. Jen on a Ruiz-Tagle vždycky věděli, která je Verónica a která Angélica. Já o nich skoro nedokážu mluvit. Občas se mi zjevují v těžkých snech. Jsou v nich stejně staré jako já, možná o rok starší, vysoké, štíhlé, mají snědou pleť a černé vlasy, velmi dlouhé, jak bylo myslím tehdy v módě.

Sestry Garmendiovy se s Ruiz-Taglem spřátelily téměř okamžitě. Zapsal se na Steinovu dílnu někdy v jednasedmdesátém nebo ve dvaasedmdesátém. Předtím ho nikdo na univerzitě ani nikde jinde neviděl. Stein se ho nezeptal, odkud je. Požádal ho, aby přečetl tři básně, a řekl, že nejsou špatné. (Otevřeně Stein chválil jenom básně sester Garmendiových.) A tak zůstal s námi. Zpočátku jsme si ho my ostatní moc nevšímali. Ale když jsme uviděli, že se spřátelil se sestrami Garmendiovými, skamarádili jsme se s ním také. Do té doby se choval se srdečným odstupem. Jen ke Garmendiovým přistupoval s upřímnou sympatií, byl samá laskavost a pozornost. K nám ostatním, jak už jsem říkal, se choval „se srdečným odstupem“, to znamená, že nás zdravil, usmíval se na nás, v kritickém hodnocení našich přečtených básní byl diskrétní a uměřený, své texty nijak nebránil před našimi útoky (s oblibou jsme mu je cupovali), a když jsme mu něco říkali, poslouchal nás tak, že bych si dnes sice rozhodně netroufl nazvat to pozorností, ale tehdy nám to jako pozornost připadalo.

Rozdíly mezi Ruiz-Taglem a ostatními bily do očí. My mluvili argotem nebo marxisticko-mandrakistickým žargonem (většinou jsme byli členy nebo přívrženci Hnutí revoluční levice MIR a trockistických stran, třebaže pár z nás také patřilo k socialistické mládeži nebo ke komunistické straně anebo k některé z levicových katolických stran). Ruiz-Tagle mluvil španělsky. Španělštinou, jakou se mluví na jistých místech v Chile (místech spíš mentálních než fyzických), kde jako by neexistoval čas. My jsme bydleli u rodičů (my, co jsme byli z Concepciónu) nebo v chudých studentských podnájmech. Ruiz-Tagle bydlel sám nedaleko centra ve čtyřpokojovém bytě s věčně zataženými závěsy, který jsem já nikdy nenavštívil, ale o němž mi Bibiano a Boubelka Posadasová o mnoho let později vyprávěli takové věci (tehdy už ovlivněné zlověstnou Wiederovou pověstí), že nevím, zda jim věřit, nebo je spíš připsat představivosti mého bývalého spolužáka. My jsme skoro nikdy neměli prachy (je zábavné teď psát slovo prachy, září jako hvězdný prach v noci); Ruiz-Taglemu peníze nikdy nechyběly.

Co mi Bibiano vyprávěl o Ruiz-Tagleho bytě? Mluvil hlavně o tom, jak byl holý; měl pocit, že byt je připravený. Sám ho navštívil jen jednou. Šel kolem a rozhodl se (Bibiano už je takový), že pozve Ruiz-Tagleho do kina. Téměř ho neznal, a rozhodl se, že ho pozve do kina. Dávali nějaký Bergmanův film, dnes si nepamatuju jaký. Bibiano už byl u něho párkrát předtím, ale vždycky s jednou ze sester Garmendiových a pokaždé byla jejich návštěva, abych tak řekl, očekávaná. Tehdy, na těch návštěvách s jednou ze sester, se mu byt zdál připravený, přichystaný pro návštěvníkovy oči, příliš prázdný, s prostorami, v nichž zjevně něco scházelo. Bibiano mi tyhle věci vyložil v dopise (napsaném o mnoho let později), v němž psal, že si připadal jako Mia Farrowová ve filmu Rosemary má děťátko, když jde s Johnem Cassavetesem poprvé na návštěvu k sousedům. Něco tam scházelo. V domě v Polanského filmu scházely obrazy, které byly předtím obezřetně odstraněny, aby Miu a Cassavetese nevyděsily. U Ruiz-Tagleho scházelo cosi nepojmenovatelného (nebo tedy Bibiano to po letech, v době, kdy už znal celý ten příběh nebo jeho velkou část, považoval za nepojmenovatelné, avšak hmatatelně přítomné), jako by hostitel svému bytu kusy amputoval. Nebo jako by se byt podobal stavebnici a přestavoval se podle očekávání a podivností jednotlivých návštěvníků. Tenhle pocit ještě zesílil, když se u něho tehdy stavil sám. Ruiz-Tagle ho samozřejmě nečekal. Dlouho trvalo, než mu otevřel. A potom vypadal, jako by Bibiana nepoznával, i když Bibiano tvrdí, že mu Ruiz-Tagle otevřel s úsměvem a usmíval se dál celou dobu. Nebylo tam moc světla, uznává ovšem, takže nevím, jak moc se můj přítel blíží pravdě. V každém případě Ruiz-Tagle otevřel dveře a po chvíli dosti zmateného rozhovoru (Ruiz-Taglemu trvalo, než pochopil, že ho Bibiano přišel pozvat do kina) zase zabouchl, poté co Bibiana požádal, aby okamžik počkal, a po několika vteřinách otevřel znovu a tentokrát ho pozval dál. Byt tonul v přítmí. Prostupoval ho těžký pach, jako by Ruiz-Tagle večer předtím vařil nějaké vydatné jídlo, mastné a kořeněné. Bibiano měl chviličku prchavý pocit, že v jednom pokoji zaslechl hluk, a napadlo ho, že tam má Ruiz-Tagle asi zrovna holku. Už už se chystal omluvit a odejít, ale Ruiz-Tagle se ho zeptal, na jaký film chce jít. Bibiano odpověděl, že na Bergmana do kina Teatro Lautaro. Ruiz-Tagle znovu vykouzlil úsměv, který Bibianovi připadal záhadný, já ho shledával sebevědomým, ne-li přímo nadutým. Omluvil se, že už má domluvenou schůzku s Verónicou Garmendiovou, a kromě toho se mu prý Bergmanovy filmy nelíbí, vysvětlil. Tou dobou už si byl Bibiano jistý, že v bytě je ještě někdo další, někdo, kdo za dveřmi nehybně poslouchá jeho rozhovor s Ruiz-Taglem. Pomyslel si, že to bude nejspíš právě Verónica, protože proč by ji jinak Ruiz-Tagle, obvykle tak diskrétní, jmenoval. Ale ať se snažil sebevíc, nedokázal si naši básnířku představit v takové situaci. Ani Verónica, ani Angélica Garmendiovy neměly ve zvyku poslouchat za dveřmi. A kdo tam tedy byl? To Bibiano neví. V tu chvíli zřejmě věděl jedinou věc, že chce pryč, že se chce s Ruiz-Taglem rozloučit a už nikdy se nevrátit do toho holého, krvácejícího bytu. To jsou jeho slova. Přitom podle jeho popisu byt působil naprosto asepticky. Čisté stěny, knížky srovnané na kovových policích, křesla s vlněnými přehozy, jaké se tkají na jihu Chile. Na dřevěné lavici Ruiz-Tagleho leica, ta, kterou jednou večer fotil všechny účastníky básnické dílny. Kuchyň, do níž Bibiano viděl pootevřenými dveřmi, vypadala normálně, bez hromad špinavých hrnců a talířů typických pro studentské byty (ovšem Ruiz-Tagle nebyl student). Zkrátka nic, co by se vymykalo běžné všednosti, kromě toho hluku, který však mohl pocházet ze sousedního bytu. Podle Bibiana Ruiz-Tagle působil dojmem, když s ním mluvil, jako by nechtěl, aby Bibiano odešel, jako by mluvil právě proto, aby ho tam zadržel. Tenhle ničím nepodložený dojem přispěl k tomu, že můj přítel byl čím dál nervóznější, prý až za hranici snesitelnosti. Nejzvláštnější je, že Ruiz-Tagle jako by si tu situaci užíval: uvědomoval si, že Bibiano vůčihledně bledne a potí se, a dál a dál mluvil (asi o Bergmanovi) a usmíval se. V bytě panovalo ticho, které Ruiz-Tagleho slova nenarušovala, nýbrž zdůrazňovala.

O čem vlastně mluvil? klade si otázku Bibiano. Měl bych si na to vzpomenout, píše v dopise, je to důležité, ale ať se snažím sebevíc, nejde to. Jisté je, že když už to Bibiano nemohl déle vydržet, dost překotně se rozloučil a odešel. Na schodišti kousek ode dveří na ulici potkal Verónicu Garmendiovou. Zeptala se ho, co mu je. Co by mi mělo být? odpověděl Bibiano. Já nevím, vysvětlila Verónica, ale jsi bílý jako papír. Ta slova nikdy nezapomenu, píše Bibiano v dopise: bledý jako list papíru. A obličej Verónicy Garmendiové. Obličej zamilované ženy.

Je to smutné, ale je to tak, je třeba to uznat. Verónica byla do Ruiz-Tagleho zamilovaná. A možná do něho byla zamilovaná i Angélica. Jednou jsme o tom s Bibianem mluvili, už dávno. Předpokládám, že nás štvalo, že žádná ze sester není zamilovaná do nás, nebo se o nás aspoň nezajímá. Bibianovi se líbila Verónica. Mně zase Angélica. Nikdy jsme se neodvážili se jim o tom zmínit ani slovem, ačkoli si myslím, že se o našem zájmu všeobecně vědělo. Nijak jsme se tím nelišili od ostatních mužských účastníků dílny, do sester Garmendiových byli totiž více či méně zamilovaní všichni. Ale ony, nebo přinejmenším jedna z nich, se daly uhranout podivným kouzlem básníka samouka.

Překlad Anežka Charvátová.

Vydává nakladatelství Argo.