Co je ironická věda aneb konec postmoderny

I tato kniha začíná, tak jako každá kniha, vlastním koncem. Tím, že je hotová. Přinejmenším coby věc je dokončená a před čtenářem, stejně jako před autorem, v kterém se mísí spokojenost se zoufalstvím, se vyjevuje uzavřený text, donucený vzít na sebe konečnou podobu. Příčinou autorova zoufalství není nic jiného než samotný konec. Neboli ona forma konečnosti, podle níž byla práce, která platila po deset let skálopevně za otevřenou, ba dokonce za nekonečnou a nedokončitelnou, najednou u konce. Dospěla ke konci, nikoli konec k ní, takže zánik tu má hned dvě podoby, z nichž jedna chápe konec jako začátek. Dospěla ke konci, dotkla se ho, možná ho dokonce i pochopila. Pochopení konce je začátkem definitivního konce.

Nyní, poté co jsem ve snaze vyhovět prosbám a žádostem nejrůznějších periodik, konferencí a ročenek ztrácel deset let nezodpovědně čas takovými myšlenkovými pochody, se kterými jsem sám původně nepočítal, a napsal bezpočet esejů připomínajících studie a studií připomínajících eseje, jsem nucen vyvodit z toho všeho jistá ponaučení. Jenže z čeho vlastně? A kde po celou dobu ta ponaučení byla? Patrně v jazykových výšinách, kam se lze dostat pouze klikatými stezkami původně neplánovaných myšlenkových pochodů. Takže je vlastně třeba poděkovat za všechny ty žádosti, které se většinou zdály být spíš přítěží, nicméně pomohly mi právě v tom, abych do svých kratších i delších prací snesl z oněch abstraktních jazykových výšin to i ono. Především jsem přitom ze světa maďarského a českého jazyka, respektive z jazyka básnického nebo prozaického uloupil cosi i pro jazyk myšlení. A pak jsem tím získal též sám sebe, protože autor vědeckého nebo filozofického textu obvykle není zpochybňován, dokonce ani tehdy, je-li zavedena funkce filozofického vypravěče. Ba co víc, i románové pasáže připomínající esej bývají obvykle přičítány myšlenkové plytkosti autora. Toto je tedy moje kniha, kniha, jejímž autorem je István Vörös. Ten, kterého v názvu jedné své básnické sbírky nazývám „stroj István Vörös“ a pokouším se spojit jeho básně se mnou. S kým? S vědcem? To slovo tu píši spíše s obavou, asi jako když má skvělý básník o sobě prohlásit, že je básník. Zároveň se však tato kniha — a toto je její konec — snaží prezentovat jako práce vědecká, a mě tím pádem nutně prezentuje jako vědce.

Ale kdo je vlastně vědec? „Co bytostného se s námi v základu našeho pobytu děje, jestliže se nám věda stala vášní?“ ptá se Heidegger, jeden z největších mistrů dvacátého století v pokládání otázek, vášnivý tazatel, jenž tuto svou vášeň ztotožňoval s vášní pro vědu, a nejspíš nikoli neopodstatněně. Kdo je vědec? Ten, kdo chladně ví? Ten, kdo se vášnivě táže? Ten, kdo vědění, ať už se týká čehokoli, institucionalizuje? Já si nepřipadám jako žádná instituce, čím dál raději se nazývám učitelem. To je ale ještě větší výzva, nadutost či domýšlivost. Učitel totiž musí nejen vědět, ale taky učit. Napadá mě známý bonmot: Kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten učí. Některá přísloví a rčení jsou podle mě vyloženě jízlivá a zlomyslná. (Na každém šprochu pravdy trochu; obzvlášť když tomu někdo trochu pomůže.) Nicméně na jízlivém rčení o učitelích není jen trocha, ale spousta pravdy. Anebo přes veškerou jízlivost odhaluje náhoda jistou hlubší pravdu. Učení totiž necílí ani tak na vědění, jako spíš na nevědomost. To odlišuje učitele od vyučujícího. Ten musí předat, co ještě lze vědět. Naproti tomu učitel chce předávat, co už vědět nelze, vlastně učí samo nevědění. V úvodu semestru vždycky žertem říkám, že dělám vše pro to, aby se ode mě studenti nemohli nic naučit. Ať se tedy učí ničemu? „…předně poskytnout prostor pro jsoucno v celku; dále uvolnit se do Ničeho, tzn. osvobodit se od model, které každý má a ke kterým se obvykle odplíží; a konečně nechat ono kymácení, které nám bere půdu pod nohama, aby nás vrhlo vždy zpět do základní otázky metafyziky, kterou si Nic samo vynucuje: Proč je vůbec jsoucno a ne spíše Nic?“ Tak odvážný zase nejsem. Anebo během učení i neučení (vymlouvání prvotní hlouposti) až tak neovládám instrument vnitřních proporcí vědění a nevědění. Nejsem dost odvážný ukázat se přes veškerou hloupost jako chytrý, anebo přes veškerou chytrost jako hloupý, a ještě přitom věřit, že to všechno lze někoho naučit. To lze totiž ve skutečnosti naučit snad ještě méně než jakékoli umění. Na to, totiž jestli lze naučit umění, jsem byl v souvislosti se svou výukou tvůrčího psaní už několikrát dotázán. Kdybych uměl učit nic, kdybych to skutečně uměl a kdybych si na to troufl, pak by nebylo této knihy potřeba. Nebylo, protože pořád není jisté, že by to šlo napsat, i pokud bych to uměl učit. Anebo ne? Možná není tato kniha vůbec potřebná, ale až vznikne, dá vzniknout i této potřebě.

Samozřejmě nelze dopustit, aby tato kniha, vstupující na svět vlastním koncem, začala být hned tak domýšlivá. Není nic horšího než domýšlivá kniha. Nebo nic veselejšího? Opusťme toto paradigma, protože ani chvála nevědění nepramení z nějakého pudu skromnosti. To, co jsem chtěl prvně říct o potřebě této (a vlastně jakékoli) knihy, není nic než fakt, že je třeba si uvědomit, že v případě knih funguje vztah příčiny a následku opačně: Vzniká totiž cosi, co hledá své skutečné příčiny až po svém vzniku, po svém publikování. Příčinou vzniku knihy není, že autor chce publikovat, že chce přemýšlet, že umí psát, přemýšlet, publikovat. Svět musí tu knihu potřebovat. To je divoce romantická představa v éře nezadaných „singles“, kdy se pro sebe stvoření muži a ženy nedokážou najít, stejně jako toho nejsou schopny pro sebe stvořené pocity absence myšlení neboli absence světa a knihy, které o tom pojednávají. (Pod pojmem absence myšlení neboli absence světa rozumím tu duchovní vyhladovělost, která člověka charakterizuje a metonymicky znamená homo sapiens, člověka v jeho lidské podobě.)

Utváří-li dílo čtenář, anebo přinejmenším dokonává-li toto stvoření, pak existuje spousta textů, které ačkoli jsou publikovány, vlastně nikdy nevzniknou. Má vůbec smysl rozšiřovat svět neexistující literatury a neexistující vědy o jednu neexistující knihu, kterou pak nebude nikdo číst, i když se jí třeba prodá pár výtisků, i když se z ní bude citovat, i když na ni třeba vyjde recenze? Dokonce i když zaujme své místo v určitém duchovním životě anebo v jeho stínu, jejž bychom mohli nazvat duchovním městem přízraků. V tomto městě bloudí duchové knih nečtených a těch, které byly čteny špatně, neúplně nebo byly nepochopeny, a přestože do sebe čas od času vrazí, nic se nestane, jen se o sebe otřou. Místo ducha přebírá přízrak, místo kultury zábava, místo epiky hrůzostrašné pohádky, místo strachu horor. Místo prázdnoty ovšem nepřebírá nic. Přitažlivost prázdnoty zaniká. V takové době by se měla pohnout i věda, jako se pohnula muzea, když přešla na interaktivnost a podstoupila digitalizaci. Pokud se však nehýbe sám duch, nabízí se hned několik vysvětlení:

1) žádný duch není; 2) duch je, a k tomu si věří natolik, že moc dobře ví, že čas pracuje pro něj, že tohle všechno jsou jen momentální záležitosti a že na světě se všechno zase v dobré obrátí (obrat sám je prostě dobrý: svět bude opět světem, a nikoli světem globalizovaným).

Přívlastek jako privativní příponu jsme poznali už za socialismu, ovšem od té doby naše ostražitost polevila. A přitom nejen „lidová demokracie“ není žádná „demokracie“, ani „bytový park“ není „park“ a „globalizovaný svět“ není „svět“. A „postmoderní doba“ není „doba“. A „postmoderní“ není „moderní“, tak jako sloní stopa není slon, ačkoli zůstává po jeho krocích. Žádný důvod k radosti, nemám totiž v úmyslu postmodernu nijak hanět, náramně se mi líbila. Jenže to je právě to — líbila. Snad právě proto jsem tak zestárl, jsem totiž nenapravitelně postmoderní, ačkoli svět je už dávno úplně jinde. Jen se zatím neví kde, nemáme pro to jméno. To je docela velký problém, jelikož pojmenovávání věcí s sebou v dnešní době nese značné obtíže. Samotný výraz „postmoderní“ pramení rovněž z bezradnosti, jak vlastně pojmenovat, co už zjevně není moderní. Od období bezejmenných umělců se tedy dějiny umění klenou až k období bezejmenných směrů. Nedokážeme pojmenovat něco, o čem se domníváme, že je nepojmenovatelné, přitom se jen nechceme podívat dostatečně důkladně na dobu a na jevy, které jsou s ní spojené, poněvadž bychom museli vyslovit několik nepříjemných pravd. Mohli bychom nazvat „post-postmodernu“ také jako „anonymismus“? Pro takové umění je typická snaha učinit zadost výzvám doby, která postrádá kulturu. Estetikou (a zároveň psychologií) anonymismu by byla ironická věda? Ironická věda, jež svým novým nástrojem, ironií, otevře brány mezi filozofií a literaturou a nechá promísit a prolnout onu tak odlišnou flóru a faunu z obou stran bariér? Tím sice tato věda přispívá k obvyklé vnitřní anarchii anonymismu, u brány však přesto kontroluje všechno, co se chystá projít.

Ponechejme tuto otázku otevřenou, vždyť na tomto místě jsme se původně chtěli skromněji rozhovořit o tom, co se bude dít v této knize. Nic. Totiž i to je třeba upřesnit. Nebude se tu dít nic, protože text je v zásadě hotový. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky úvodem, aby jejím koncem konečně započala její podstata, už k napsání této knihy dávno došlo. K čemu ale dosud nedošlo, je to, aby se z ní stal celek, aby se z ní skrze četbu stala kniha. A právě to je otázka, neboť ačkoli si lidé neodvykli číst, nahradili četbu četbou jinou, a sice takovou, která nedospívá k přečtení — protože obvykle čtou texty, které nejsou dokončeny, jako nejrůznější blogy, internetové reklamy a encyklopedické články, a surfují mezi nimi jako před pár lety po televizních kanálech. Není vůbec třeba nějaký text dokončovat, dokončí ho náhoda. Má-li tedy nějaký text začátek a konec, popřípadě sestává-li z více samostatně zakončených textů nebo částí, lze mluvit o nezvyklém milosrdenství. Konečnost jako milosrdenství je jedním z největších pokladů postmoderního světa-nesvěta, jenž ovšem nemá žádnou cenu, pokud bychom se pokusili najít na nějaké burze hodnot jeho protihodnotu. Mohli bychom říct, že konečnost je hodnotou bez protihodnoty; to by celkem odpovídalo. Tato kniha by tedy měla být rozdávána zdarma, tím spíše že na internetu je všechno zdarma a oproti zdání bezplatnosti se zdá všechno drahé. K takové bezplatnosti je totiž zapotřebí elektřina, počítač a spousta času, který lze promrhat. Tento svět-nesvět je vlastně virtuální, a tak lze opravdovost nazvat čím dál větším luxusem, stejně jako pojímá lhář, zcela v duchu dnešní logiky lži, všechno virtuální jako nevirtuální, lež prezentuje jako nelež a sám sebe jako člověka pravdomluvného. Pravdomluvnost se pomalu stává výsadou lhářů a ve virtuálním, globalizovaném světě vládnou dvorní šašci bez humoru, aniž by nám bylo zřejmé, kde vlastně vězí král, jenž se dočasně vzdal vlády. Moment, snad tu neformulujeme nějakou premoderní kritiku doby?

Tak pravil Nietzsche? To by bylo dobré, zmíněný autor je nám až příliš sympatický a závidíme mu jeho způsob vyjadřování. Jenže to my nemůžeme. Proč? Protože to nedovolím. Nerad bych příliš setrvával v prorocky-vědecké první osobě množného čísla. Ačkoli je možné, že právě v ní se kdesi na dně skrývá král. Za nedostatkem něčeho, co v tom všem řečeném a přiznaném nebylo?

Následuje přes dvacet studií. Přes dvacet myšlenkových experimentů. Ačkoli většinou vznikly nezávisle na sobě, dokumentují autorovo postupně se rozvíjející vnímání světa, umění a vědy, a dotýkají se oblastí, v kterých se tato pojetí a pohledy snažil zpracovat. O totéž se ostatně pokoušel i ve své tvorbě překladatelské a beletristické. Například ve veršovaném románu Heidegger, a postahivatalnok nebo v básnickém cyklu Saját Tao. Všechno je to značně nesourodé, nicméně pokud ohlásíme konec postmoderny, měli bychom znovu uvažovat v širších strukturách. Kdo to řekl? Třeba může nastat nějaký skvělý nový svět. Není vyloučeno, že se skrze zlomek zablýskne sám celek. Pokud by se to logicky nevylučovalo. Může snad zlomek zakrýt celek? Zdá se, že na tom nejsme o nic lépe než dvouleté dítě, které se snaží nacpat větší krabičku do té menší.

Co je tedy ironická věda? V žádném případě nejde o ztělesnění celku. Není to rekonstrukce ani oživování. Oživování bylo výsadou devatenáctého století. Oživit tehdy chtěli velikost, velikost národa, dob minulých, a položit tak základ velikosti budoucí. Proč si ale mysleli, že existují větší a menší doby? Ironická věda je spíše novou metodou. Snížením omezenosti metod. Její zavedení by klidně mohlo vést ke spatření zlomku celku. Několik zlomků celku se ale jeví jako zlomek pouze pozorovateli, takže je každopádně víc než úhrn zlomků. Přinejmenším s ním lze lépe manipulovat. Ironická věda nemůže celek, jenž se jednou rozpadl, opět rekonstruovat, ale nebrání nám v jeho poznání, pokud nám zůstával až doposud skrytý jen kvůli našemu způsobu nazírání. Není toto zkoumání z více zorných úhlů typicky postmoderním jevem?

Aspoň v tomto ohledu se od postmoderny neliší. Pozitivisté a moderní vědci dělili svou oblast výzkumu na čím dál menší části. Rozšiřování okruhu metod, nebo chceme-li jejich neselektivní uplatňování v zájmu dosažení cíle naopak neustále se zužující oblast výzkumu i badatelské obzory rozšiřují. Ironická věda ironizuje vědu tím, že mezi své badatelské prostředky zařazuje beletrii a vedle logiky též asociaci a intuici. Ne že by intuice nestála za velkými objevy vědy (především věd přírodních) už dlouhou dobu — my bychom ji ale nyní chtěli pustit zpátky i na pole myšlení o literatuře. Respektive naopak: Vpustit vědecké formy do krásné literatury tím, že vytvoříme a zároveň hned zironizujeme jakýsi postklasicismus.

Tím se dostáváme k úplnému zpochybnění principu vývoje. Předpověděl-li Francis Fukuyama konec dějin, pak je třeba dodat, že i konec dějin umění, literatury, filozofie — jinak se nutně dostaneme ke konzervativismu, který musí dnešní duchovní hnutí považovat za strašidelné, čímž odkazuje k povinným výčitkám svědomí. Výčitky svědomí ale vědě aspoň zaručují duši, o kterou ji ironická věda v žádném případě nechce připravit. Ironická věda je duší dějin literatury.

Redakčně upraveno.

Vydává nakladatelství Karolinum.