Kritika s hadičkou v zadku

Přestože Švecův článek odpovídá standardům žánru „stárnoucí muž je nespokojený s mladými lidmi“, lze z něj vyabstrahovat základní argumenty. Ten nejdůležitější stojí na prosté matematické úvaze: kdo má více čtenářů či diváků, ten drží prst na slabém tepu literatury. A pohled na počty zhlédnutí pod videi na YouTube, prodeje literárních časopisů a neexistující knižní rubriky ve velkých médiích mluví jasně — osud literatury leží na bedrech krásné, profesionálně nasnímané, leč úplně tupé omladiny. Vybaven touto pochybnou vstupenkou se Švec pouští do vtipného tepání samotného booktuberingu a jeho žalostně narcistního stavu. Radši kolonoskopii než youtubery, píše Švec.

Nelze se přitom vyhnout nutkání ptát se po popularitě esejů F. X. Šaldy mezi prvorepublikovou mládeží, případně ve vzpomínkách marně hledat tisícihlavé zástupy na přednáškách Vladimíra Macury. Štefan Švec jednoduše srovnává nesrovnatelné. Ať už je řeč o sebevědomých chlapcích u tátovy knihovničky, breptajících na webkameru něco o posledním Topolovi, nebo například dávných měštkách z vyšších vrstev, které „dýchaly literaturou“ a nemohly si odpustit jednou za času uspořádat poetický salon, nejde ani tak o literární kritiku, ale o jakési veřejné čtenářství, o stvrzení vlastní identity skrze kulturní statek, který je zrovna k dispozici. Pokud se kvalita podobných vystoupení bude měřit normami z literárních časopisů, vyjdou pokaždé jako amatérská a narcistní. Což má zhruba podobný smysl, jako kdyby michelinský kuchař cupoval foodblogery za sic krásně nafocené, leč koncepčně nedotažené šlichty. Navíc, lidové bylo vždy početnější nežli to elitní, které si vždy stanovuje exkluzivní vstupní podmínky, ať už jde o výši příjmu, vzdělání nebo komínků knih v jinak prázdném bytě.

Pomiňme ale narcistní tetelení při okázalém odsudku cizího narcismu — jsme přece lepší lidé —, Švecova glosa je o podstatné věci. Povýšené odfrknutí je totiž jednou z možných reakcí na novou mediální skutečnost — youtubering. Člověku možná posměšně zvednuté obočí pomůže udržet intelektuální integritu, možná lepší obraz sebe sama, nicméně fenomén s ním nezmizí a není o nic jasnější.

BookTube, jak se videoblogům o knihách přezdívá, se vynořil kolem roku 2009 a od té doby roste, nepřekvapivě v době masového nárůstu popularity sociálních sítí, chytrých telefonů a podřizování mediálního mechanismu této nové technologické skutečnosti. Pro lidi narozené po roce 2000 už hranice mezi televizí a internetovým streamem moc neznamená, stejně jako nerozporují kulturní imperativ prezentovat se. Někdo tak vydělal miliony u komentování vlastního videohraní, jiné se smějí za seznam knih, které ji nelákají k přečtení. Jinými slovy, setkání Kultury narcismu a YouTube nemohlo dopadnout jinak.

Youtubering ale není jen o předvádění sebe sama. Při letmém pohledu na tematický záběr youtuberů je to také způsob, jak se dozvídat a bavit o tématech, která v tradičních médiích buď chybí, anebo mají nešťastné zpracování. U videoher a šminkových návodů to asi nepřekvapuje, booktubering může ale v první chvíli zarazit — vždyť o knihách a literatuře se píše pořád! Ne ale o všech, většina knižních blogů a videoblogů je věnována převážně segmentu young adult a žánrové literatuře, o níž si mimo specializované (a tudíž často až moc zasvěcené) časopisy a ziny moc přečíst nelze.

S tím souvisí i marketingová strategie spousty podobně zaměřených nakladatelství zásobovat hromadně blogery volnými recenzními výtisky a následná bezzubost a pajánovost blogerských a booktuberských „recenzí“. To ale není něco, s čím by si komunita neporadila sama, jak se ukazuje například na nedávném rozhodnutí nakladatelství Gorgona recenzní výtisky neposkytovat, následné reakci blogera Ondřeje Hartmana a diskusi na sociálních sítích. Booktubeři a blogeři jsou schopni stejné míry reflexe jako literární publicisté, jen trochu jinými prostředky.

Ondřej Hartman ve svém komentáři, v němž blogerské kolegy nijak nešetří, nicméně naráží na něco, čeho se skutečně komunitě amatérských knihomolů nedostává — zpětnou vazbu. Svědčí o tom nejen úroveň videoblogů, jak si z nich utahuje Štefan Švec, ale právě přístup profesionálů, jako je on nebo třeba filmový kritik Kamil Fila. Jistě, cynický chrlič textů z redakce kulturní revue nebo přílohy celostátního deníku dlouze zvažuje, zda si pustit další video od FattyPillow, nebo si skočit na kolonoskopii (také jsem na vážkách): to ale nijak neumenšuje odpovědnost, kterou právě na profesionály — nikoli amatéry — klade rachotící počítadlo návštěv na YouTube. Chceme-li lepší „skutečnou literární kritiku dneška“, měli bychom poskytnout něco víc než knížecí škleb.

Už jen proto, že blogeři a youtubeři dnes můžou řešit podobné dilema: kolonoskopie, nebo četba Hosta?