Hledá se konec
Americká internetová televize Hulu včera uvedla premiérové díly seriálové adaptace dystopického románu Margaret Atwoodové Příběh služebnice. Ten se shodou okolností krátce po inauguraci Donalda Trumpa dostal na špičku prodejních žebříčků — společně s hlavní dystopií dvacátého století, Orwellovým 1984. S premiérou hvězdně obsazeného seriálu také ožily interpretace Příběhu služebnice; mnozí si jej vysvětlují jako varování před dnešními, na překotné politické změny bohatými časy.
Seriálová adaptace k podobným interpretacím navíc trochu vybízí. Margaret Atwoodová Příběh služebnice — čili vyprávění hrdinky zahalené rudou róbou, jejímž jediným účelem života v nedávno vzniklém (po zkáze USA) křesťansko-fundamentalistickém státě Gilead je plodit děti svým pánům — napsala v roce 1985. Tvůrci seriálu si proto dovolili fikční svět posunout směrem k dvacátému prvnímu století. Kromě zmínek o Tinderu a dalších kulturních pomrknutích jsou to hlavně aktualizace společenské: jedna ze služebnic byla v předchozím, ještě americkém životě v manželském svazku s jinou ženou a měly spolu dítě, role jiné postavy se ujala černá herečka — její manžel z dřívějšího života ale zůstal bílý. Obojí — homosexuální i rasově smíšená — manželství v roce 1985 podle Atwoodové nemělo smysl zapracovat do románu, neboť to vůbec neodpovídalo společenské debatě. Dnes už ale ano a Atwoodová je za seriálové aktualizace ráda.
Za tu nejzásadnější (a možná nejproblematičtější) aktualizaci ale nemůžou seriáloví producenti. „Když jsme se vrátili k natáčení, říkali jsme si: ‚Panebože, teď máme ještě větší odpovědnost než dřív!‘“ vypráví herečka Samira Wileyová o dopadu listopadových amerických voleb na štáb.
Souhra aktualizace románu a skutečného politického dění nepřišla zásadní jenom tvůrcům seriálu, ale i mnohým politickým a společenským komentátorům. S nástupem Donalda Trumpa do úřadu prezidenta Spojených států se v novinách začaly množit odkazy na klasické dystopické romány, jako je zmíněné 1984, Huxleyho Konec civilizace nebo právě Příběh služebnice, s poukazem na konzervativní, nacionalistické a militantní tendence nové administrativy, která může připomínat některé — dnes už ne tak docela — fikční světy. Je třeba se bát!
Na efektní, leč klamavé literární analogie vzápětí poukázaly některé komentáře: všechny horečnatě kupované a srovnávané antiutopie jsou hlavně pokusem nějak zachytit temnou stranu vlastní doby. To platí i pro Margaret Atwoodovou. Její Příběh služebnice se sice odvíjí od islamistického atentátu na americký Kongres, z něhož nakonec vyjde vítězně křesťansko-militaristická organizace, která na východním pobřeží realizuje ty nejvlhčí sny puritánů, nicméně je to román především o údělu a sexualitě ženy uzavřené ve světě, jehož pravidla a hlavně morálku definují muži. Potud román — a zřejmě ani seriál — neztrácí nic ze své sugesce.
Pokud chce ale interpret původní dílo i jeho adaptace napnout dál, až snad k jakési literární geopolitické analýze, musí se takový výklad nutně zhroutit ve chvíli, kdy k analogii začneme přikládat mezinárodní geopolitické konfigurace, byznysové vazby, kontrolní mechanismy státních i mezinárodních organizací, mediální technologie a další spoustu drobností. Nakonec i Trumpova vláda je mnohem méně kovbojka a mnohem víc diplomatický, politický, ekonomický a mediální… bordel.
Se současným, reálným světem ty fikční pojí jen detaily, jako například zmíněný Tinder nebo v případě 1984 až absurdní spřízněnost „alternativních faktů“ s „newspeakem“, které jsou s to navodit atmosféru něčeho důvěrně známého, něčeho skutečného, na čem ale nelze stavě historickou diagnózu. Tímto směrem by se nakonec zřejmě ubíralo smýšlení adaptátorů Příběhu služebnice i v případě, kdy by byl u moci jiný, čitelnější kandidát. Osmdesátkové dystopické retro by prostě nikdo nezaplatil a možná ani neocenil.
S tím se ale nemusí odvrhnout vůle novinářů hledat v literatuře inspiraci pro výklad dneška. Toto hledání je legitimní — umění si může dovolit ohmatávat skutečnost pomaleji a často také z mnohem extrémnějších úhlů než taková sociologie nebo politologie. Hodnota dystopií či spekulativní fikce, jak své knihy často označuje Atwoodová, tkví v tom, že obsahem nekorespondují s mediální apokalyptikou. Naopak vyhledávají a osvětlují témata, která ještě nejsou úplně na pořadu dne. Jinými slovy — lze pochybovat, že by se z Příběhu služebnice stala klasika, kdyby jej Atwoodová vydala dnes, a ne v dané době a kontextu. Příběh služebnice je stále zdviženým prstem a v některých aspektech se dokonce výborně hodí k pranýřování (nejen) Trumpovy administrativy: zobrazuje normalizaci zneužívání a ponižování žen, kriminalizaci sexualit vymykajících se mormonským standardům. Není to ale kniha o dnešní demokracii a jejích nástrahách. Konec světa je jinde.
Shodou okolností nebo vůlí novinářů hledat podobné náměty se poslední dobou vynořilo několik zajímavých a prý kvalitních dystopických románů. Při letmém nahlédnutí do jejich anotací by dnes lidstvo mnohem více měla znepokojovat klimatická změna, postup vývoje umělé inteligence nebo biotechnologie než osud politických systémů západních států. Skutečnou změnu může přinést zřejmě jen úplná, cizorodá katastrofa. Jak psal Mark Fisher, „je lehčí představit si konec světa než konec kapitalismu.“