Nenaděláš nic

Nic. V té knize není nic, co by vás ji nechalo přečíst, odložit a zůstat stejným. V té knize není nic, co by se nedotýkalo každého z nás. Nejde v ní, jak by se mohlo zdát, pouze o umírání a smrt. Odkazuje k celému širokému prostoru života předtím, než se člověk dostane na limit. V té knize není nic, nad čím by bylo možné mávnout rukou s poukazem na to, že o posledních věcech člověka rozvažují jenom lidé náboženské orientace. Říká se, že tam, kde člověk tuší totální konec bez možnosti přesahu, jde jen o lékařské zvládnutí procesu odcházení. Opravdu?

Tahle představa v knize Ondřeje Nezbedy Průvodce smrtelníka. Prakticky o posledních věcech člověka padá. Určitý přesah totiž nakonec hledá úplně každý. Pohled na minulost a pokusy o smíření s tím, co se nepovedlo, a s těmi, kteří zůstali opodál, vždycky otevírá, hejdánkovsky řečeno, čas přicházející z budoucnosti. Ondřej Nezbeda šel touto cestou s ostatními mnohokrát. Je povolán ke svému svědectví i k reflexi celého systému péče o umírající.

Autor, mimo jiné pedagog, novinář a šéfredaktor aplikace Místa Paměti národa, je jedním z apoštolů domácí a mobilní péče o umírající. V jeho inspirativních úvahách a rozhovorech s druhými vidíte, že nade vší odborností stojí uvědomovaná nebo znovunalézaná láska člověka k člověku, která se rozhodla nacházet ve zmáhání utrpení něco víc než jen nejlepší způsoby tišení bolesti. Nezbedovo setkání s umíráním a smrtí začalo u jeho babičky. Právě tehdy si uvědomil, jak je paliativní a v hloubce toho slova celostní péče o umírajícího důležitá. Začal pátrat, vzdělávat se, dívat se kolem sebe, aby zjistil, řečeno nadpisem jedné z kapitol, „Jak se umírá v Česku“. A to zjištění nebylo veselé. Existují sice obory, v nichž patří česká medicína ke světové špičce, ale péče o staré lidi a umírající byla ještě donedávna zcela v područí sovětského kulturního typu zacházení člověka s člověkem. Umírající nemá být na očích, člověka je třeba někam uklidit, o umírání a smrti se nemluví, smrt je čímsi nepřirozeným, je symbolem lidské prohry, do života (a zvlášť do toho dětského) smrt prostě nepatří, doma se neumírá. Lidé byli — a nejsou. Co naděláš.

Nezbeda vede rozhovor s těmi, kterých se paliativní péče bezprostředně týká, například s překladatelkou Danou Gálovou, která otevřeně hovoří o své nemoci, či s novinářem Petrem Kamberským o jeho vyrovnání se s otcovou smrtí. Na jejich životních příbězích ukazuje současný stav domácí hospicové péče, léčeben dlouhodobě nemocných, společenský i odborný přístup k fenoménu bolesti a k nemoci jako takové. Všímá si dimenze lidské svobody — vysloveného přání nemocného, jak by chtěl odcházet, a kde jsou hranice, za nimiž pro něj udržování života už nemá cenu. Nebojí se hovořit o dětském umírání ani se v dialogu s druhými nebrání úvahám o eutanazii.

S teologem Markem O. Váchou vede rozhovor o tom, jak se v české medicíně mluví (mohlo by, mělo by mluvit) o smrti. S Janem Lormanem, jedním ze zakladatelů společnosti Život 90, pak uvažuje nad péčí o seniory, a to od poskytované linky důvěry přes pečovatelskou a odlehčovací službu po rehabilitaci, stravování a nabídku kulturních pořadů a setkávání. Samota starých lidí se stává čím dál tím víc skloňovaným tématem, neboť právě z pocitů opuštěnosti plyne i rezignace na aktivní léčbu a vůle požádat druhé o pomoc.

Nezbedův průvodce obsahuje vedle odborných, teologických a filozofických úvah i řadu praktických rad a poučení. Co dělat v krizových situacích, kam se obrátit o radu, co všechno člověk může získat ze zdrojů státní sociální pomoci, jaké varianty léčby vůbec existují i to, co byste měli udělat v první chvíli, když vám někdo blízký zemře. Slovník pojmů týkajících se paliativní péče i základní seznam literatury, která by mohla čtenáři pomoci v orientaci, dokládají, že Nezbedova práce není jen teoretickou poutí po posledních věcech lidského života. Autor si je vědom, že smrt člověka pro druhé nekončí aktem smrti samotné. Zvládnout praktické věci lidského odcházení je stejně důležité jako projít fázemi truchlení, odpuštění a znovunalezení rovnováhy. Tato kniha vás promění, aniž by vás a priori učinila smutnými, ba naopak. Nabízí naději.


Ondřej Nezbeda: Průvodce smrtelníka. Prakticky o posledních věcech člověka, Paseka, Praha 2016