Více Evropy! Ale jaké?

Dilemata Evropské unie Nacházíme se v situaci, kdy loajalita nemalé části populace vůči evropským institucím je na bodě mrazu. Není shoda v tom, kdo za to může. Jedni soudí, že za vším stojí rostoucí vliv populistů a nacionalistů, kteří demagogicky zneužívají obtíže postupného sjednocování. Druzí jsou toho názoru, že evropské instituce jsou odtrženy od reálného života a bruselské úřady svými normami a nařízeními tento život jen nesmyslně komplikují. Při konstruování Evropské unie se podle všeho vůbec nepředpokládalo, že podobný rozpor by mohl Evropu někdy v budoucnu paralyzovat. Mělo se za to, že Evropská rada složená z premiérů a ministrů bude hájit zájmy občanů národních států a hledat kompromisy v tom, co je rozděluje, zatímco Evropský parlament složený z europoslanců bude upřednostňovat naopak to, co občany jednotlivých evropských zemí spojuje. Tím měl být v praxi bezezbytku naplněn obsah hesla „Jednotná v rozmanitosti“. Jak upozorňuje francouzský politolog Étienne Balibar, v současnosti plodí heslo jednoty v různosti celou řadu obtížně řešitelných dilemat. Za prvé je zřejmé, že smysluplná obnova Evropské unie nemůže proběhnout ani na bázi co nejužšího federalismu, ani v režii zcela suverénních národních států. Volání po užší integraci na bázi federalismu je ve skutečnosti pseudofederalismem, domnívá se Balibar. Pokud by se na fungování EU nic podstatného nezměnilo, pak by užší integrace uskutečňovaná pod nálepkou federalismu vyústila jen do většího byrokratismu a možná i autoritářství. Pro užší integraci by se museli vyslovit přímo občané členských zemí, nesmí být uskutečňována jednostranně směrem shora. Jelikož je dnes pocit evropského občanství poměrně slabý a je omezen jen na určité vrstvy společnosti, znamenal by federalismus jen jakýsi etatismus bez státu, a tedy bez skutečného aktivního občanství. Nacionalismus je naproti tomu založen na předpokladu o plné suverenitě národních států. Ta je dnes ovšem fikcí více než kdy jindy. Ve skutečnosti jsou ekonomiky členských zemí již natolik propojené a vliv nadnárodních korporací je modeluje v takové míře, že sny o obnovení národní suverenity jsou zcela nerealistické. Neméně dilematickou se stává situace v sociální oblasti, pokračuje Balibar. Jednotlivé státy, především ty chudší, mají stále méně možností, jak zajišťovat sociální práva svých občanů. Evropská unie přitom nevytváří skutečné sociální občanství na vyšší úrovni. Přitom je známo, že sociální práva posilovala identifikaci občanů se svými národními státy, což byl ostatně též jeden z důvodů, kvůli kterým byla zaváděna. Evropská unie nemá zdroje k tomu, aby mohla zavést evropské sociální občanství řekněme na německé úrovni. Mohla by ho snad financovat na úrovni mnohem skromnější, tím by si však stěží zajistila loajalitu vůči svým institucím. K tomu můžeme dodat, že zmíněné dilema vystupuje právě nyní do popředí s velkou ostrostí. Jak jsme viděli, právě „sociální otázka“ se dostává do centra debat poté, co z iniciativy Komise vznikla agenda tzv. sociálního ratingu a co byla zahájena debata o „evropském pilíři sociálních práv“. Zatím zůstává otevřena otázka, zda má tento nový diskurs skutečně sloužit k oslabení dosavadního jednostranného ekonomismu unijních dokumentů a unijního rozhodování, anebo je řešení sociální otázky vnímáno jen jako další z nástrojů pro posílení konkurenceschopnosti členských zemí a Evropské unie jako celku. Spory, které v této otázce v Evropském parlamentu probíhají, umožňují obojí výklad.

A je zde třetí velké dilema, na které upozorňuje Étienne Balibar. Týká se toho, jaký je a jaký by měl být vztah mezi celoevropskými institucemi a národními vládami. Pesimisté tvrdí, že státy si v podstatě platí Komisi proto, aby za ně dělala věci, které by se na národní úrovni těžko prosazovaly. Proto se tolik zdůrazňuje „nezávislost“ evropských institucí na národních politikách. Státy a jejich národní vlády jsou příliš podřízeny výsledkům konfliktů mezi různými sociálními silami a politickými skupinami, než aby riskovaly, že budou nepopulární rozhodnutí prosazovat samy. „Nezávislé“ celoevropské instituce mohou toto kolísání poměru sil do značné míry ignorovat. Eurooptimisté naopak věří, že celoevropské instituce hájí automaticky zájmy všech členských států a národů Evropy a že je jen otázka času, kdy si to národní vlády uvědomí a vysvětlí to svým voličům. Existuje ovšem i názor, podle kterého se realita ubírá svojí vlastní cestou a spor mezi pesimisty a optimisty na této své pouti vcelku ignoruje. Skutečné řízení přejímají nikým nevolené orgány. Reálná vyjednávací moc přešla z Komise na euroskupinu, jejíž existence není zakotvena v žádné smlouvě, která se neřídí žádnými dopředu stanovenými pravidly a jejíž prezident je ve skutečnosti jen mluvčím nejvlivnějších a nejmocnějších členů — především Německa.   Nazývat věci pravými jmény Po šedesáti letech své existence prochází integrující se Evropa svojí zatím nejvážnější krizí. Dilemata, která musí řešit, překračují její schopnost dosáhnout konsenzu a prosadit společnou akci. Totéž platí prakticky o všech návrzích, které by chtěly posunout Evropskou unii na zdravější základy a dodat jí novou vitalitu. Tyto návrhy leží na stole, ale diskuse o nich ještě ani nezačala. Řeší se jiné, vesměs mnohem méně důležité věci. Základním předpokladem pro to, aby bylo možno situaci vůbec řešit, je pojmenovat pravdivě realitu. Je třeba si už konečně připustit, že Evropská unie se zpronevěřuje svému ústřednímu mottu „Jednotná v rozmanitosti“. Toto heslo chtělo snad říci, že evropská integrace bude spočívat na jednotném trhu, přičemž v ostatních oblastech bude respektována různost, která se vyvinula historicky a kterou není žádoucí nějakými direktivami z centra zpochybňovat, či dokonce smazávat. Dochází však k něčemu jinému. Na formálně jednotném trhu se střetávají země s diametrálně odlišnými náklady práce, a tedy i mzdovou úrovní, země s výrazně odlišnými daňovými sazbami, z nichž některé fungují dokonce jako daňové ráje, země s velice odlišnými systémy sociálního zabezpečení. Výsledkem není směřování k větší rovnosti podmínek, nýbrž stále výraznější rozevírání nůžek úspěšnosti. Zadlužený jih Evropy v těchto formálně rovných podmínkách přispívá k dalšímu bohatnutí věřitelů ze severu. Zaměstnanci z východní části Evropy v roli laciných subdodavatelů zvyšují zisky akcionářů firem se sídlem na Západě a ohrožují dosažené standardy svých kolegů zaměstnanců v západních zemích. Společný trh funguje způsobem, který transformuje ekonomickou různost do podoby stále vyšší nerovnosti, ba nesouměřitelnosti životních podmínek v různých částech Evropy. Náprava, která bývá navrhována, bohužel nejde ke kořenům věci. V případě nerovností v odměňování se razí zásada „za stejnou práci na stejném místě stejnou mzdu“. To ovšem neřeší příčinu divergence, tedy skutečnost, že na různých místech jinak sjednocené Evropy se za stejnou práci i při téměř stejné výkonnosti a kvalitě vyplácí mzda radikálně odlišná. Podobné je to se zásadou „platit daň tam, kde vzniká nová hodnota“. To neřeší příčiny daňového dumpingu, tedy skutečnost, že členské státy Evropské unie se svým daňovým podbízením především velkým korporacím aktivně zapojují do soutěže známé jako „závody ke dnu“. Jako kdyby chtěla Evropská unie kompenzovat vyhrocující se ekonomickou nerovnováhu tím, že bude v ostatních oblastech, kde měla zůstat zachována pestrost, posilovat homogenitu, až uniformitu. Tato tendence působí již dlouho a zcela logicky vyplývá z technokratického stylu řízení, který byl dán Evropské komisi již do vínku jako domnělá záruka její apolitičnosti. Dalším způsobem šíření uniformity je podpora stejných konzumních vzorců v celé Evropě, protože standardizovaná poptávka zvyšuje zisky producentů a poskytovatelů služeb. Smlouvy o obchodu a investicích typu TTIP zde poskytují dostatek studijního materiálu. K tomu přistupuje silná tendence normalizovat i myšlení. Výzvy k loajalitě vůči Evropské unii mohou být míněny upřímně, mohou však též sloužit jen jako zástěrka k prosazování zájmů států a skupin, které mají na rozhodování v Evropské unii největší vliv. Malta ani Kypr to patrně nebudou. Tyto tendence k uniformitě v oblastech, v nichž není správné různost odstraňovat, byly patrné již dříve, neobyčejně však zesílily právě vlivem migrační krize. Tato krize ani v nejmenším nepomáhá řešit žádný z existujících strukturních problémů. Migranti využívají existujících ekonomických a sociálních divergencí a zcela pochopitelně směřují do zemí s nejvyššími mzdami a s nejštědřejším sociálním zabezpečením. Země, jejichž obyvatelstvo pobírá mzdu srovnatelnou s výší dávek pro migranty v zemích bohatých, jsou za svoji neochotu migranty přijímat obviňovány z nedostatku solidarity a mají být napraveny či spíše potrestány prostřednictvím kvót.   Vydává Sociologické nakladatelství.