Utopit se ve středním proudu

Teoretik populární kultury Jakub Machek zahájil debatu historickým exkurzem, v němž vztáhl vznik a užívání masových médií ke konkrétní společensko-historické situaci v první polovině 20. století. Na příkladu rozhlasového vysílání ukázal, že práce s mediálním obsahem byla velmi pragmaticky orientovaná i v tzv. demokratických režimech — například když se elity za první republiky pokoušely osvíceně „vyřešit výchovu nižších vrstev opakovaným poslechem Beethovena“. Mediální teoretička Kateřina Kirkosová zúžila téma mainstreamu na tzv. pole literární produkce, tedy nejrůznější společenské, kulturní a ekonomické vztahy, které stojí v pozadí praxe knižních nakladatelství. Na základě rozhovorů s nakladateli se pokoušela definovat, jak se aktivity nakladatelů proměňují v čase a jak sami nakladatelé tyto proměny vnímají — a to hlavně ve vztahu k rostoucím tlakům na produktivitu a spotřebu.

Specialista na komiks Pavel Kořínek a divadelní dramaturg Jan Šotkovský pojali mainstream jako označení publika, které konzumuje kulturu jako produkt, aniž by ji stavělo do nějaké hierarchie. Mainstream podle nich neznamená nutně nižší kvalitu, ale pokouší se o širší záběr konzumentů. Podle Šotkovského má například veskrze „praktické dopady na to, jaké dostane divadlo od města dotace“. Řemeslná zdatnost umělců by přitom pořád měla stát ve středu toho, co se za peníze nabízí.

K obraně středního proudu se připojila literární kritička Eva Klíčová s tezí, že řemeslný standard, který by reflektoval společenská témata, se vytratil jako důsledek postkomunistického vyrovnávání se s realistickou literaturou normalizace. Zatímco za socialismu se nepracovalo s literárními patry a „literatura se neměla ani podbízet, ani být snobská“, v 90. letech jako by se autoři a autorky této kategorii vědomě vyhýbali.

Přestože v panelech nabídli prezentující většinou dobře zakotvená a řadou příkladů podložená tvrzení, v diskusi se celé téma polarizovalo do následující otázky: Šlo by Evu a Vaška smířit s kavárníky?

Výstražně pozvednutá obočí

Literární a obecně kulturní kritika je postavena na normativních základech. Asi těžko bychom mohli nějaké dílo považovat za špatné (respektive špatně vystavěné, se špatně rozvrženými postavami, napsané špatným stylem…), kdyby neexistovala nějaká představa o tom, co je „dobré“. To se v debatě projevilo zejména v hojném užívání slova Babovřesky (hned po „mainstreamu“ se tak stalo druhým nejskloňovanějším slovem), jež v sobě mělo obsáhnout jakousi esenci „špatného“, které se ale dost možná stává právě středním proudem, čemuž by většina debatujících chtěla zabránit. Jako filmový protipól se pak uváděly příklady většinou v podobě režisérů typu Felliniho nebo Tarkovského.

Tady je potřeba připomenout, že film Babovřesky přitáhl pozornost jako film s největší návštěvností o premiérovém víkendu (až do loňského prosince, kdy jej překonal Anděl Páně 2) a s tržbou k 86 milionům se dostal mezi špičky české produkce. Kontroverzi přitom vyvolává téměř obecná shoda napříč odbornou veřejností, že jde o film natolik špatný (po všech možných stránkách filmového umění od režie přes herce a kameru až po střih), že to rovněž nemá v české produkci obdoby. Tento paradox udělal z Babovřesk symbol, jenž vzbuzuje celou řadu očekávání — a to i za předpokladu, že se s jeho recepcí většina diskutujících pravděpodobně nedostala dál než za trailer. Nejde přitom nutně o škatulkování ve smyslu vysoké proti nízkému, moudří proti hlupákům, kýč proti vytříbenosti. Všimněme si, že esencializace hodnotících kritérií se dnes již neodehrává na úrovni vkusu, ale na úrovni „objektivních“ a technických parametrů: fušersky odvedený střih, špatně artikulující herci, neprofesionální kamera. Filmy Tarkovského a Felliniho se pak příznačně stávají univerzálními jmenovateli pro profesionálně odvedenou práci.

Snění mezi mytickými břehy

V literatuře se s esencí kvality nepracuje jinak. Byť se Kateřina Kirkosová pokoušela hlavně o popis trendu, neubránila se implicitní kritice současného fungování. Pakliže vyslovila obavu, zda v poslední době nedochází k „rozřeďování textů“, opřela se tím o předpoklad něčeho, co v minulosti „rozředěné“ nebylo. Používáním pojmů jako „kulturní všežravectví“, „serializace“, „komercializace“ či „prekarizace redaktorů“, které se tváří jako popisné a přitom jsou bytostně hodnotící, vykreslila současný vývoj jako pohyb od ideálu k úpadku.

Pavel Janoušek se pokoušel rozetnout spor mezi obhájci a odpůrci mainstreamu tak, že za společný problém obou stran označil nedostatek řemeslné kvality. Na výtku Evy Klíčové, že Urbanů dneska moc není, reagoval slovy: „Je tady hodně Urbanů i Topolů, akorát to neumějí napsat.“ Tedy doslova prohlásil jakousi esenci toho „být Urbanem“ či „být Topolem“ za abstraktní ideál, který někde (snad v platónském univerzu) existuje, jenom se zrovna bohužel nenachází v království pozemském.

V diskusi se rozvinula metafora hlavního proudu jako masy pohybující se mezi dvěma břehy, které jsou tvořeny nízkou a vysokou kulturou. Užitečnost metafory proudu spočívá právě v tom, že zahrnuje na jedné straně neustálý pohyb, k němuž jsou ti v něm odsouzeni, a zároveň neumožňuje tento pohyb umístit mimo koryto toku. Zatímco na mytických březích panuje víceméně klid a pohoda (Troška a Tarkovský na sebe spokojeně a trochu líně mávají), divoká peřej středního proudu nutí ty uvnitř, aby hbitě kraulovali mezi kulturními statky, které se jim aktuálně nabízí. Z jednoho břehu na nás svůdně šustí stránky tajuplného, žel nikdy nenapsaného (případně napsaného před sto lety) „velkého románu“, na protějším se výhružně kupí strašáky brakových erotických, detektivních a jiných novelek. Smiřování Evy a Vaška s kavárníky se však odehrává mezi nimi a mimo ně — v neukotveném prostoru středního proudu.

Pokud máme na srdci skutečný a živý tep literatury, nějaká její „babovřeskizace“ nás nemůže zastrašit. Vzdělávat „nižší vrstvy poslechem Beethovena“ dnes není možné jednoduše proto, že žádné „nižší vrstvy“ už neexistují. Schematická třídní stratifikace se rozpustila do rozmanitých životních drah, konzumních stylů, proměnlivých a nestálých identit. Umělé rozdělení na vysoké, nízké a „cosi uprostřed“ nám jako analytická kategorie sice může být dobrým sluhou (například pokud jako Šotkovský potřebujeme vyrobit repertoár pro určitý okruh publika), ovšem bez náležitého odstupu se snadno stane zlým pánem. Literatura jakožto součást společenského dění je živoucí organismus a, ať chceme nebo ne, z žádné slonovinové věže si už dnes poroučet nedá.