Politika ve věku zloby a temný odkaz osvícenství

Politická zemětřesení, která poslední dobou zažíváme — ať už jde o vítězství Donalda Trumpa, který se sám chvástá svou sexuální dravostí a dává nepokrytě najevo svůj rasismus, o volby v Indii a na Filipínách, které vynesly na piedestal moci Naréndru Módího a Rodriga Duterteho, dvojici despotů obviněných z masových vražd, nebo o hromadné nadšení, které v Rusku a Turecku vzbuzují nelítostní samovládci a imperialisté Vladimir Putin a Recep Tayyip Erdoğan —, to všechno svědčí o nahromadění obrovské, potlačované energie. Po celém světě jako by docházelo k téměř simultánnímu nástupu demagogie, který signalizuje, že jsme se všichni ocitli v identické situaci, jakkoliv jednotlivé tektonické praskliny (počínaje Islámským státem a konče brexitem) vznikají z celé řady lokálních příčin. Jedním z příznaků této situace je, že se všude na světě rozvolňují etické zábrany — a často se tak děje pod tlakem veřejného mínění. Dříve se hojně mluvilo o „muslimské zlobě“, za jejíž nositele se pokládaly bandy snědých mužů s hustým plnovousem. Dnes však tato zloba bují po celém světě, počínaje buddhisty v šafránově žlutých rouchách volajícími po etnické čistotě v Myanmaru a konče bílými nacionalisty v Německu. Freud kdysi napsal, že „primitivní, divošská a pudová zášť lidstva se nikam nevytratila“, jen „v potlačeném stavu“ čeká, až se jí „naskytne příležitost znovu se projevit“. Jak si však vysvětlit, že dochází k téměř univerzálnímu kolapsu, který jako by se neprojevoval jen morálně a emocionálně, ale stejnou měrou také politicky? Zdá se, že koncepty a kategorie, jimiž nás vybavila tři desetiletí ekonomického liberalismu, nedokážou explozi nekontrolovaných sil vůbec pojmout — už jen z toho důvodu, že „masy“ najednou působí mnohem tvárněji a nevyzpytatelněji, než jsme kdy předpokládali. Velká část politických, podnikatelských i mediálních elit tak jen zmateně krčí rameny a tone v rozpacích. Časopis Economist, spolehlivá zásobárna pravověrných úvah (z níž tito vyvolení čerpají), nejprve horlil nad „postfaktickou politikou“ (pojem, který je nesprávný už sám o sobě), aby nás nedávno v duchu povídky Washingtona Irvinga Rip van Winkle pro změnu zase přivítal v éře „nového nacionalismu“. Periodika jako Vanity Fair působí jako parodie na New Left Review, když s křížkem po funuse vypočítávají rozsáhlá selhání globálního kapitalismu: zejména to, že nenaplnil příslib blahobytu pro všechny a nerespektuje demokratický princip rovnosti.

Znovu se sahá do rétorického inventáře otřepaných párových pojmů: pokrokový/zpátečnický, fašismus/liberalismus, racionální/iracionální. Jenomže zatímco si dodavatelé intelektuálních „trošek do mlýna“ hrají na babu s překotným vývojem událostí a lámou si hlavu nad unikavým smyslem lidského jednání, jen stěží se lze ubránit dojmu, že naše pátrání po racionálních politických východiscích ze stávajícího chaosu je možná fatálně ohroženo. Odpůrci nového politického „iracionalismu“, ať už jsou to centristé, pravičáci, nebo tíhnou k levici, se totiž pořád ještě nevymanili z předpokladu, že jedinci se chovají racionálně, že sledují své vlastní hmotné zájmy, že jejich zloba vyvěrá z toho, že tyto zájmy nedošly svého naplnění, a že je tudíž nejspíše upokojí, když k tomuto naplnění dojde.

Pankaj Mishra, foto: oficiální stránky Pankaje Mishry

Toto pojetí lidské motivace se původně zrodilo v dobách osvícenství, které pohrdlo tradicí a náboženstvím a místo nich přisoudilo ústřední úlohu lidské schopnosti racionálně rozpoznávat, co je a co není v individuálním nebo kolektivním zájmu. Podle tohoto výkladového rámce, který přijímají lidé vyznávající jak levicové, tak pravicové hodnoty ideologického spektra, představuje normativní podobu člověka prospěchářský měšťák, homo oeconomicus, subjekt nadaný svobodnou vůlí, který své tužby a svá puzení přizpůsobuje tomu nejhlavnějšímu: snaze dosahovat štěstí a vyhýbat se strasti. Tato prostá logika odjakživa přehlížela řadu faktorů, které lidský život všudypřítomně prostupují: například strach, že ztratíme tvář, že přijdeme o svou důstojnost či o své společenské postavení, nedůvěru vůči změnám či naopak jistotu, kterou nám dodává stabilita a pocit důvěrně známého. Nebylo v ní místo pro žádné složitější motivace, jako je marnivost, snaha nedat najevo slabost nebo touha pěstovat si určitou „image“. Stejně tak si hyperracionalisté, posedlí materiálním pokrokem, neuvědomili, jak svůdnou identitu propůjčuje „zpátečnictví“ a jak umíněně se někdy vyžíváme v roli ublížených.

Skutečnost, že tyto neekonomické pohnutky dodnes přehlížíme, je poněkud překvapivá, když si vzpomeneme, jak se „úzkoprsý racionální program“ individuálního štěstí, se kterým vyrukovalo osvícenství, stal na konci 19. století „terčem posměchu a opovržení“ (jak to v roce 1922 charakterizoval Robert Musil). Literaturu, filozofii i umění moderny přece z převážné části charakterizuje to, jak vytrvale zdůrazňuje, že lidské bytosti nelze redukovat jen na racionální egoismus, soupeření a touhu vlastnit, že společnost nelze redukovat jen na smlouvu uzavřenou mezi logicky uvažujícími a autonomními jedinci a že politiku nelze redukovat jen na úkony neosobních technokratů, kteří na základě dotazníků, průzkumů, statistiky, matematických modelů a techniky vytvářejí hyperracionální plány pokroku. I za tou nejposlednější světskou transakcí se skrývá nekonečně rozlehlá říše nevědomí. Rozum, pověřený racionálním uvažováním, je, řečeno Freudovými slovy, „vetchá a bezmocná věcička, hračka a nástroj našich pudů a emocí“.

Tváří v tvář ohromujícím revolučním proměnám, které právě zažíváme a nad nimiž bezradně žasneme, jsme nuceni opětovně nasměrovat své úvahy do sféry pudů a emocí. Chceme-li těmto otřesům porozumět, nežádá si to ničeho menšího, než abychom radikálně rozšířili naše chápání toho, co to znamená být člověkem. Musíme se vypravit na cestu, jež byla poprvé podniknuta před sto lety a která nás nevyhnutelně zavede daleko za hranice liberalismu a jeho údajných receptů na dosažení spravedlivého hospodářského růstu a distribuce. Tím nejlepším, co bychom v dnešní postkomunistické a postliberální době měli udělat, je vyjít z upřímného doznání Michaela Ignatieffa, liberálního internacionalisty (jak sám sebe označuje), jenž nedávno ve svém eseji o marxistickém mysliteli Perrym Andersonovi prohlásil, že „světu, v němž žijeme“, nelze porozumět prizmatem „osvícenského humanismu a historické vize“.

Ať se na to podíváme jakkoliv, jde o obrovské intelektuální selhání. Vždyť právě během posledních dvou dekád hektické globalizace se liberální osvícenské ideje o univerzální tržní společnosti dočkaly svého zdaleka největšího naplnění. V 19. století se Marx mohl Jeremymu Benthamovi ještě vysmívat za to, že „ukazuje moderního šosáka, zvláště pak anglického šosáka, jako normálního člověka“. Jenže my sami jsme se stali svědky toho, jak ideologie neoliberalismu, reifikovaná forma osvícenského racionalismu a utilitarismu z 19. století, prakticky úplně opanovala pole ekonomiky a politiky, zvláště když v roce 1989 zdiskreditovala svého socialistického konkurenta.

Úspěch neoliberalismu dokládá celá řada vymožeností z posledních pár desítek let, které jako by nám za tu dobu už dokonale přešly do krve. Růst HDP se stal nezastupitelným ukazatelem moci a bohatství států; individuální svoboda splynula s představou širokého spotřebitelského výběru; nabídku hodnotných výrobků a služeb má zajistit sám trh, zatímco úkolem vlády je pouze zaručit spravedlivou soutěž. Tržní ukazatele úspěchu a nezdaru pronikly i do akademického a kulturního života.

Širší intelektuální revoluce, která neoliberalismus provázela, nebyla o nic méně dalekosáhlá. Pád komunismu, onoho levobočka osvícenského racionalismu a humanismu, vzbudil v novinových komentátorech, ale i v politicích a podnikatelích pocit, že kapitalismus a demokracie západního střihu vyřešily moderní problém nespravedlnosti a nerovnosti. Globální ekonomika, založená na principech volného trhu, konkurenční soutěže a individuální podnikavosti, měla podle této utopické vize minimalizovat etnické a náboženské odlišnosti a vést na celém světě k míru a blahobytu. Iracionální překážky, které by šíření liberální modernity mohly stát v cestě (jako třeba islámský fundamentalismus), měly být dříve či později vymýceny. Dnes však toto přesvědčení, které se prosadilo po studené válce, leží v troskách. Po nejdéle trvajícím experimentu s osvícenským modelem osobního prospěchu, založeným na maximalizaci štěstí a principech volného trhu, se v samém lůně moderního Západu dostávají k moci bigotní fanatici. Thomas Piketty má možná pravdu, když tvrdí, že „Trumpovo vítězství je v prvé řadě důsledkem toho, že ve Spojených státech strmě vzrostla ekonomická a geografická nerovnost“. Jenomže volit patologického sukničkáře se rozhodla také řada bohatých mužů a žen, nemluvě o Afroameričanech a Hispáncích. V Indii, Turecku, Polsku či na Filipínách se místní demagogové i navzdory svým čím dál nevyzpytatelnějším výstřelkům těší neochvějné podpoře dobře situovaných vrstev. Skutečnost, že se noví zastánci opomíjených a utlačovaných vozí pozlacenými výtahy (jako Trump či Nigel Farage), nosí na rukou rolexky (jako zakladatel Islámského státu) a nechávají si šít obleky na míru v Savile Row (jako Módí), jen dokresluje, jak se politika čím dál víc zvrhává v divadlo absurdity.

Vydává nakladatelství Rybka Publishing.