Literární centrum je jinde

Janyškova výpověď mě vlastně nepřekvapila. Byl jsem celé záležitosti hodně blízko, zažil jsem toho od prosince loňského roku v souvislosti s Českým literárním centrem až dost. Někdy v půli roku 2014 jsem se z jisté rozmachanosti přihlásil na konkurz na místo šéfredaktora literárního Portálu české literatury; web spravoval pražský Institut umění, dozoroval to Radim Kopáč z ministerstva kultury, což byl shodou okolností před svým nástupem na ministerstvo také první šéfredaktor tohoto literárního portálu. Vybrali mě, začal jsem to pod Institutem umění dělat. Za parťáka jsem měl Jacka Colinga, velmi schopného mladého muže, který vlastně byl mojí záchranou, bez něj by to nešlo. Z ošklivých stránek jsme udělali hezké stránky s názvem CzechLit, nicméně nedýchal jsem pro to; chyběla motivace, hlavně co se obsahu týče. Náš web fungoval ve vzduchoprázdnu. Moravská zemská knihovna (MZK), která postupně na poli propagace české literatury získávala další a další kompetence (organizování zahraničních veletrhů, organizování bohemistického semináře), jej bojkotovala. Neexistovala žádná synergie a na člověka to dělalo dojem, že jak pro ministerstvo kultury, tak pro MZK bude nejlepší, když CzechLit svým bojkotem cíleně pošlou ke dnu a všechno, co se týká propagace literatury, spadne pod Moravskou zemskou knihovnu.

Do toho se někdy v roce 2015 ozvala nově založená Asociace spisovatelů s tím, že chce literární dům či literární centrum. O něčem podobném se mluvilo už dlouho, je to ostuda jak hrom, že nic takového jako asi jediná země v regionu nemáme, a hle, někdo na ministerstvu se toho volání chytil a začalo se najednou s bleskovou rychlostí zakládat. Při tom samozřejmě vyvstaly různé otázky, jako třeba, co to centrum či dům bude dělat. Všechny otázky však byly posléze zastíněny otázkou jinou, zdánlivě menší: kdo to bude dělat? Nová příspěvková organizace asi ne, protože to u ministra údajně neprojde, tvrdilo ministerstvo, takže to bude muset dělat někdo existující, nějaký řekněme starý známý. Nejdřív se nic nedělo, pak se v zákulisí začalo mluvit o tom, že správa centra přejde pod MZK. V tu chvíli jsme se ozvali já s Petrou Hůlovou. Napsali jsme mimo jiné článek do Respektu, trochu ostrý, kritizovali jsme práci MZK na poli propagace literatury, nesouhlasili jsme s neprůhledností výběru správce centra. V Asociaci spisovatelů, kde jsme v té době seděli v předsednictvu, jsme si za svoji odbojnost vysloužili kritiku; asociace v té době zastávala linii aspoň něco, i MZK může být fajn.

A pak se jakože soutěžilo. Krom MZK se coby správci literárního centra reálně nabízeli ještě Institut umění či Památník národního písemnictví. Soutěžme tedy a uvidíme, co kdo předvede! Roztáhla se opona a začalo se hrát divadlo. Ukažte, co umíte, milý Institute umění, milá MZK. Ministerstvo naoko váhalo, hm, hm, tenhle umí to, ten zas tohle, MZK či Institut umění, hm, hm, no a pak se někdy v prosinci roku 2016 rozhodlo o tom, že to o prsa bude Moravská zemská knihovna, a pak asi za týden vzniklo České literární centrum. To jsme už v lednu letošního roku. V březnu z ministerstva utekl e-mail, z něhož bylo patrné, že o správě centra bylo rozhodnuto už v létě 2016, a že tedy celý výběr a volba nejlepšího správce skutečně byly jen komedie.

Všechna energie v MZK a na ministerstvu jako by se napřela k tomu, aby centrum skončilo ve správných rukou a aby se při tom aspoň trochu maskovalo, jak k tomu došlo, jenomže nyní centrum existuje a musí něco dělat! Taky musí mít nějaké zaměstnance a musí mít sídlo. O tom je už komických zpráv dost: u kosmetického salónu ve dvou mini kancelářích. Původně to měl být literární dům. Ponižující a trapné. Většina zainteresovaných říkala, že ohledně Českého literárního centra je všechno špatně, jen ten ředitel je prý dobrý. No a teď jsme bez ředitele.

Léta jsem pracoval v nevládních organizacích, léta jsem pracoval s romskou komunitou a v obou těch oblastech jsem byl svědkem skutečného bordelu. Jenomže tyhle bordely vždy měly aspoň nějaký, řekněme lidský fundament, aspoň minimální dávku sebereflexe. V případě Moravské zemské knihovny a její správy literárního centra tento fundament postrádám. Jde bezesporu o ten nejkurióznější bordel, jaký jsem kdy zažil. Jedna má známá, která vůbec není z literární branže a která shodou okolností přišla do styku s nějakými prvními pokusy o aktivitu ještě slepého ČLC, projevila velmi bystrý úsudek, když nikým nenaváděna a zcela zbavena všeho kontextu spontánně po hodinové zkušenosti s ČLC a lidmi kolem něj prohlásila, že má dojem, že tam nikdo neví, co a jak dělat. Sám jsem byl svědkem mnoha kuriózních detailů. Dokonce se sekýrovalo, na vysokých postech a mezi dospělými!

Literární centrum údajně existuje od prvního ledna, jenomže reálně neexistuje a asi ani nemá existovat. Být ředitelem takového centra, cítil bych se jako páté kolo u vozu. Kupříkladu v materiálech, které byly poslední dobou publikovány na webu ministerstva (přípravy na veletrh v Lipsku v roce 2019, zpráva o chystaném bohemistickém semináři) není ani slovo o řediteli Janyškovi neboli Českém literárním centru, nýbrž se všude zmiňuje jen MZK, i kontakty jsou na ředitele MZK Tomáše Kubíčka. V Moravské zemské knihovně panuje tvrdá subordinace a šéf ČLC je zaměstnancem MZK. V Praze sídlící ČLC je fakticky a vlastně i formálně pobočkou Moravské zemské knihovny. Ředitel Moravské zemské knihovny má rád kontrolu nad každou drobností. Být ředitelem centra takový Gombrowicz, asi by řekl, že mu neustále nasazují zadničku. Ale možná i v tomto přísném milieu svítá naděje. Možná jakési české literární centrum nakonec máme, jenomže úplně jinde, než si myslíme: vše nasvědčuje tomu, že nikoli České literární centrum je českým literárním centrem, nýbrž že toto centrum je poněkud disperznější; českým literárním centrem jsou, jeví se mi, společnou silou ředitel MZK a jeden ministerský úředník.

Blíží se knižní veletrh v Lipsku v roce 2019, kde Česko bude hlavní zemí. Je to velká příležitost, neměli bychom si tam udělat ostudu, jde fakt o zásadní událost nejen pro českou literaturu, ale pro Česko vůbec. Páni Kubíček a Kopáč, čili naše skutečné literární centrum, snad věc mají pevně v rukách a chystají bezvadnou reprezentaci. Vlastně je docela případné, že já, koho často označují na „básníka formy“, píši pro záchranu své duše takto otevřeně o věci, která se nakonec také ukazuje být jen zcela formální.

Autor je spisovatel.