Začali jsme se podobat obrázkům z komiksů

Při četbě tvé poezie jsem měla dojem, že vycházíš spíš ze světové než z domácí básnické tradice. Koho bys jmenovala, kdybych se tě zeptala na tři pro tebe nejdůležitější básníky? Byly by to Wisława Szymborska, Louise Glück a Patricia Kylyna. O Szymborské nemusím nic vyprávět, ale o těch dvou řeknu pár slov. Louise Glück je americká básnířka, o které se říká, že kdo by se chtěl dozvědět všechno o posledním půlstoletí americké poezie, měl by si přečíst její básně. Mě na její tvorbě nejvíc fascinuje schopnost procházet neustálou proměnou. Každou svou sbírku napsala tak, jako by jí chtěla přeškrtnout svůj dosavadní způsob psaní. Nejhorší nepřítel poezie pro ni byl automatismus. A nejpodstatnější nebyl autorský hlas, ale schopnost zapomínat hlas jednou vynalezený a nacházet nový. Neměnný zůstal jen efekt skalpelu, schopnost pracovat s vlastními poraněními a ranit čtenáře. Ale je to skalpel, který drží v ruce chirurg a který řeže tak, aby rána vedla k uzdravení. Patricia Kylyna je také americká spisovatelka, ale ukrajinská básnířka. Její původní jméno bylo Patricia Nell Warren. V 50. letech se dostala do prostředí ukrajinských emigrantských básníků, členů Newyorské skupiny. To byli mladí emigranti, kteří se bouřili proti emigrantským kruhům, zejména těm uměleckým. Důsledně navazovali na modernismus a odmítali politickou angažovanost. Nechtěli psát ukrajinskou poezii, „která řekne pravdu o údělu ukrajinského lidu a zachrání Ukrajinu ze sovětského zajetí“. Chtěli psát ukrajinskou poezii. Jednoho z nich, Jurije Tarnavského, si Patricia Kylyna vzala. Naučila se ukrajinsky a začala psát ukrajinsky básně. Psala je asi deset let. Potom se s ním rozvedla, vrátila se ke svému původnímu jménu a začala psát prózu, anglicky. Její queer román The Front Runner (1974) vyšel nákladem 10 milionů výtisků a byl přeložený asi do deseti jazyků. Svoji literární dráhu nicméně začala jako ukrajinská básnířka. K jejím básním jsem se dostala jako hodně mladá, ukrajinská poezie pro mě v té době končila u veršů naší klasičky Liny Kostěnkové. Nadchly mě už jen název „Newyorská skupina“ a jméno „Patricia“. Jenže tím to nekončilo. Především jsem objevila volný verš. Pochopila jsem, že v poezii je možné utéct před nahodilostí, kterou nutně přináší metrum a rým. Na Ukrajině je volný verš stále něco neobvyklého? Teoreticky ne, ale v praxi ano. Jen bych nepoužila výraz neobvyklého, protože na Ukrajině je poměrně dlouhá tradice volného verše. Počínaje futuristy ve 20. letech přes „Kyjevskou školu“, poezii Oksany Zabužko a básníky, kteří začali psát v nultých letech. Ale co se týče čtenářské recepce, je to přesně takhle — odborná veřejnost i čtenáři by hrozně rádi sylabotónické verše a nějaké „pěkné rýmy“. Poezie, která jim to dá, pak není podezřelá. Zato volný verš, jak se vyjádřil jeden ukrajinský literární kritik, musí být „výpad někam dál“. Očekává se tedy, že volný verš bude splňovat ještě nějaké poetické normy navíc, něco jako dělat kliky v rytmu básní Walta Whitmana nebo dřepy s Chtěl jsem napsat ráj Ezry Pounda v jedné ruce a sebranými Ginsbergovými spisy v druhé. Říkala jsi mi, že tě ovlivnila česká literatura. To se pozná i díky různým odkazům a aluzím, se kterými si český čtenář bude hned vědět rady. V roce 1999 jsem přečetla román Milana Kundery Žert, rusky. Byla to jedna z knih, kterou můj otec dovezl ze Slovenska, kam jako literární vědec často jezdíval. Ta kniha u nás nějaký čas ležela a nikdo si jí moc nevšímal. A pak jsem se do ní začetla a to bylo něco jako moje soukromá revoluce. Zpětně můžu říct, že největší dojem na mě udělalo, jakým způsobem Kundera rozšiřuje naše představy o tom, co jsme byli zvyklí nazývat románem. Jinými slovy, zarazil mě kontrast mezi totalitním systémem, který popisuje, a svobodnou formou, kterou k tomu používá. Taky mě uchvátilo, jak skvěle popsal dobu normalizace a univerzálnost, s jakou to udělal, protože nešlo jen o Československo. Taky to byla dobrá příručka pro ženy. Ta kniha říkala, že žena může mít mnohem zajímavější příběh, než jsem očekávala. A z toho čtení se ve mně zrodil pocit, že literatura není jen věcí vysokých úvah o životě nebo potravou pro kritické myšlení, ale že je to věc života. Z toho také pramenila touha poznat Československo. Potom jsem několik let po sobě byla s rodiči i sama v létě v Brně a v Praze a snažila jsem se složit dohromady střípky fikčního a skutečného světa. A ty snahy se nějakým způsobem promítly do mých básní, kde se dá najít moravské víno, tužky KOH-I-NOOR, povodeň v roce 2002 i Tomáš, který tvrdí, že láska je záchranný kruh, ale pochopitelně to nemyslí vážně. Pověz mi ještě něco o Kunderovi jakožto příručce pro ženy. Mezi kritickými reakcemi na jeho tvorbu se často objevuje názor, že je velmi patriarchální. Ale já jsem si z prvního setkání s jeho texty odnesla objev, že láska může být lehká. A že může být stejně lehká jak pro muže, tak pro ženu. Láska se mohla stát pohnutkou k žertu. Žádná sakralizace lásky. Žádné břemeno. A ten obraz z Nesnesitelné lehkosti bytí, v němž je Tereza přirovnaná k dítěti, které položili do košíku a pustili plout po řece, aby ji Tomáš vylovil na břehu své postele! V jedné feministické eseji jsem četla, že ji Tomáš odmítá vnímat jako sobě rovnou, že z ní činí objekt. Já to vnímám jako okouzlující ženský příběh, příběh, který v sobě nese možnost pohybu a změn.

Olena Husejnova

Vztah muže a ženy je jedním z tvých nejčastějších témat, zároveň je pro tvou poezii charakteristická zmíněná lehkost a hravost. Co si myslíš o označení „holčičí poezie“, které jsem navrhla při tvém vystoupení ve Fra? To je teď můj zamilovaný termín. Právě kvůli slovu „holčičí“, které jsi použila. Nikoli „dívčí“ nebo „ženská“. Tohle slovo odkazuje k paradigmatu infantility. A když si dovolíme tenhle termín na chvíli zbavit jeho tradičních negativních asociací, jako je nestálost, odmítnutí individuálního jsoucna, neschopnost se přizpůsobit očekáváním, odmítnutí nést odpovědnost v situaci nekonečných možností, ocitneme se u starobylé opozice mezi dionýským a apollinským. Jinými slovy mezi chaosem, který v nás budí strach, a pořádkem, který nám umožňuje se toho strachu zbavit. „Holka“ si může dovolit mezi oběma balancovat. A dělat to s ironií. Dionýský chaos pak není sídlem temných sil, ale piknikem. A ona tam může pozvat kohokoli, dokonce ty, kteří by rádi tento princip popřeli a zahnali ho co nejdál. Žádná bitva, žádné rozpolcení. Jenom hra a koláž. Zůstaňme u toho ještě chvíli. Má tato riot girl svou múzu? V ukrajinské poezii máme celou tradici úvah o tom, kdo je básnířčinou múzou. Máme třeba známou báseň Liny Kostěnkové, ve které se lyrická hrdinka ve vší vážnosti a se vším patosem pozastavuje nad tím, že když Básník odjakživa potřeboval Múzu, ale přihodilo se, že Básníkem je žena, koho potřebuje ta? Pak se mluví o tom, že dvě ženy nejsou samy schopny těžkosti a rozporuplnost básnického tázání unést. Že nutně potřebují rytíře. A tak si ta básnířka a ta múza spolu sednou a toho rytíře v rámci jakéhosi dialogického tvůrčího procesu vytvoří. Taková tradice způsobí, že ke slovu „múza“ nebo „inspirace“ začneš cítit skutečný odpor. Ale pokud bychom na tu hru přistoupili a vzali si na pomoc tebou navržený termín „holčičí poezie“, můžeme říct, že múza je panenkou — zmenšenou a neživou kopií tebe samotné —, s kterou si můžeš dělat, co chceš, a kterou můžeš proměnit, v koho chceš. Ještě můžu zkusit mluvit vážně, a to bych musela připustit, že múza bytuje někde v prostoru libida, které je naším tvůrčím zdrojem i zdrojem našich konfliktů. A když se na to díváš z tohohle úhlu pohledu, musíš si připustit, že každá naše osobní zkušenost může být jen fantomatická a ten či onen člověk může být jen vratkým mostkem vedoucím ze skutečného světa do světa symbolického vtělení. V tu chvíli je třeba múzu hledat někde mezi traumatem a jazykem. V dětství jsi mluvila rusky, ale píšeš a vždycky jsi psala jen ukrajinsky. Nakolik je to dnes na Ukrajině příznačné? Rozhodně to není nic neobvyklého. Vyrostla jsem v bilingvní rodině, kde táta mluvil ukrajinsky a maminka rusky. Město Kryvyj Rih, ve kterém jsem vyrůstala, bylo ruskojazyčné, lidé, s kterými jsme se stýkali, vesměs také. Takže když se volilo mezi oběma jazyky, volba padla na ten matčin. Když mi bylo dvacet, dospěla jsem k razantnímu rozhodnutí, že odteď nebudu mluvit rusky, ale jen ukrajinsky. A to trvá už sedmnáct let. Neznamená to, že nikdy a s nikým nemluvím rusky, jen že mým jazykem je ukrajinština. Nenapsala jsem jediný umělecký text rusky, a proto co se týče tvorby, ukrajinština je mým jazykem odjakživa. Myslím, že tenhle pohyb mezi oběma jazyky je zvláštní stav, o kterém bychom měli přemýšlet hlouběji a víc. Šedesátá léta byla dobou migrace mladých lidí z venkova do velkých měst, probíhalo to podle určité šablony a hodně lidí tenkrát docela vědomě přecházelo z ukrajinštiny na ruštinu. Učili se ji, zvykali si na novou slovní zásobu a novou fonetiku, mluvili novým jazykem na své rodiče a později na své děti. Po roce 1991 začal podobný proces: lidé, kteří dosud mluvili rusky, začali z různých příčin — spojených se sociálními a politickými změnami a tázáním se po identitě — mluvit ukrajinsky. Jenže jazyk, ve kterém jsme řekli první slova, nám stejně zůstává jako struktura přítomný v podvědomí. A například takový sociolingvista nebo psychoanalytik tuhle neviditelnou přítomnost jiného jazyka snadno odhalí. Mám dojem, že to je pro ukrajinskou literaturu velký dar. Jednou z toho může vzejít velký román, nebo celá prozaická škola. Ale pro začátek je třeba přestat to vytěsňovat a odmítat. A začít o tom přemýšlet. Teď se na Ukrajině připravuje nový jazykový zákon, který ruštinu znevýhodňuje. Co si o něm myslíš a co si myslíš o současné jazykové politice vůbec? V tuhle chvíli veškeré záležitosti spojené s jazykem reguluje naprosto skandální zákon „O zásadách státní jazykové politiky“, který v roce 2012 přijal Janukovyč. Není problematický jen v tom, že ruštině přisuzuje zvláštní status, ale především neodpovídá evropskému pojetí zákona jako takového a je protiústavní. Proto potřebujeme nový zákon. V tuhle chvíli tu jsou tři návrhy, které budí hodně emocí. V každém z nich je plno velmi problematických bodů a některé nelze vůbec brát vážně. Například normu „O vědomém poškozování jazyka“, která v podstatě zakazuje jazykové hry i v rámci umělecké literatury. Nebo nápad ustanovit 27 jazykových inspektorů, kterými se můžou stát lidé nad 30 let s filologickým či právnickým vzděláním. „Sedmadvacet jazykových inspektorů“ — to samo o sobě vypadá jako nějaký špatný mem. Ale jsem přesvědčená, že nějaký zákon je životně nutný, třeba proto, aby rusky mluvící většina přestala fantazírovat o tom, že je menšinou. Loni vyšla tvoje druhá sbírka nazvaná Superhrdinové. Když jsi ji začala psát, slovo „hrdina“ asi mělo úplně jiné konotace než po událostech na Majdanu. Ano, ta knížka je hodně starý nápad. První text jsem napsala v roce 2012. Je to také jediná báseň, kde se opravdu objevují odkazy na nějaké superhrdiny, zmiňuje se tam Batman a Gotham. V této době jsem poprvé viděla film o superhrdinovi, byl to cyklus o Batmanovi. Hrozně mě bavila ta sentimentalita a ironie, měla jsem pocit, že je to celé jen o tom. V té době se na Ukrajině děly opravdu divné věci. Teď to nazýváme dobou stagnace. U vlády byl Janukovyč, dělal si, co chtěl, mohlo se nám stát, že se jednoho rána probudíme a zjistíme, že se třeba kompletně změnila vláda. Pomáhali jsme si ironií a sebeironií. Žertovali jsme, že z každé situace je východ, třeba východ D. To je gate na kyjevském letišti Borispil, z kterého se létá do EU a USA. Hodně jsme žili každodenností, zamilovali jsme si ji, jako nějaký film. Arabika a kašmírový šál nám ztělesňovaly harmonii a téměř štěstí. Myslím, že jsme se začali podobat dvojrozměrným obrázkům z komiksů. A o tom měla ta knížka být. O ženě a jejích mužích, kteří se pohybují po předem narýsovaných trajektoriích od Podolu někam k Bechtěrovské ulici. Pijí kávu, dávají si něco k jídlu, poslouchají si svůj funk a jazz, koukají na Velkou nádheru a létají do Barcelony jediným low costem v zemi. Měla to být ne-vážná knížka a největší ambicí bylo, aby ve čtenáři probudila touhu po něčem víc. Co se s tvou knihou stalo pak? Pak přišel podzim 2013 a únor 2014, to, čemu dnes říkáme „revoluce důstojnosti“. To byla zkušenost, na kterou jsme nebyli připraveni. Protože „bezbranní lidé ve válce“ je obecně zkušenost, na kterou člověk nemůže být připravený. Stali jsme se svědky toho, jak se z obyčejných lidí stali hrdinové, viděli jsme smrt v centru města. Hodně jsme o tom mluvili a psali. Byla to taky doba nekonečných streamů z místa dění a neustálého sledování sociálních sítí. A najednou jsme nevěděli, co s jazykem, začal nám proklouzávat mezi prsty. Metafory už najednou nebyly metaforami. Ještě před několika měsíci jsi mohla popsat milostnou zkušenost jako milostnou bitvu. Teď jsme najednou neměli slova, jak bychom bitvu popsali. Slova se jakoby zhmotnila, najednou byla hmotnější než realita. Tehdy se moje veselá, parodická a trochu smutná kniha rozplynula. Stala se s toho kniha o hledání nového jazyka, který by dokázal uchopit dosud nepředstavitelnou skutečnost. Takových knih vyšlo v té době víc. Co tvoje návštěva v Praze? Co v tobě nechalo nejsilnější dojem? Řeznictví v Libni. Připadalo mi, že ten salám snad balí do papíru z Příliš hlučné samoty! Vzpomněla jsem si na povídku Tarase Prochaska o Hrabalovi, vyšla ve sborníku FM Halyčina, kde říká, že Hrabal psal jen to, co někde zaslechl. To řeznictví je pro mě takovým místem, kam jsem si pozvala všechny, koho jsem v Praze potkala, zaslechla a kdo zaslechl mě.