Co je antická filosofie?

Jen zřídkakdy bývá promýšlena otázka, co je to filosofie. Je velmi obtížné filosofii nějak definovat. Studenti filosofie musí především znát různé filosofie v množném čísle. Na univerzitních přednáškách se seznámí pravděpodobně s Platónem, Aristotelem, Epikúrem, stoiky a Plótinem a po „temném“ období středověku, které bývá ve studijních plánech ke všemu často vynecháno úplně, ještě i s Descartem, Malebranchem, Spinozou, Leibnizem, Kantem, Hegelem, Fichtem, Schellingem, Bergsonem a několika současnými filosofy. Ke zkoušce pak musí předložit seminární práci, v níž mají prokázat, že se orientují v problémech souvisejících s teorií toho či onoho autora. Jindy má seminární práce doložit, že je student schopen uvažovat nad otázkou, která je pokládána za „filosofickou“ proto, že se jí zabývali filosofové dřívější či současní. Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného. Zdá se, že představu o tom, co je to filosofie, získáme skutečně právě studiem různých filosofií. Avšak dějiny „filosofie“ nejsou totéž co dějiny „filosofií“, pakliže „filosofiemi“ míníme teoretický diskurs a myšlenkové systémy jednotlivých filosofů. Vedle těchto dějin lze totiž zkoumat také filosofické jednání a filosofický způsob života.

Tato kniha si klade za cíl popsat v obecných rysech historický a myšlenkový fenomén antické filosofie. Čtenář se teď může ptát: proč se omezovat jen na antickou filosofii, která je pro nás tak odlehlá a vzdálená? Na to mu mohu nabídnout hned několik odpovědí. Především je to oblast, v níž jsem snad získal jistý odborný rozhled a erudici. Dále, jak prohlásil Aristotelés, pokud chceme věcem porozumět, musíme je pozorovat, jak vznikají a vyvíjejí se, uchopit je v okamžiku jejich zrodu. Mluvíme-li nyní o „filosofii“, je to jen díky tomu, že Řekové vynalezli výraz filosofia, který znamená „lásku k moudrosti“, a díky tomu, že tradici řecké filosofia převzal středověk a odtud později novověk. Naší snahou tedy bude uchopit tento jev v jeho počátcích a přitom mít stále na paměti, že filosofie je historický fenomén, který započal v určité době a až do současnosti prošel jistým vývojem.

Pierre Hadot, foto: Despatin & Gobeli

Rád bych v této knize poukázal na zásadní rozpor mezi antickým chápáním filosofia a tím, jak pojem filosofie vnímáme obvykle dnes my, nebo přinejmenším, jakou představu o něm získávají studenti během systematického školního vzdělávání. Ti nabývají dojmu, že všichni filosofové, o nichž se učí, usilovali jeden po druhém o to zkonstruovat nový, zcela originální abstraktní systém, nabízející určitý výklad světa — anebo v případě současných filosofů se přinejmenším snažili přijít s novým konceptem jazyka. Z těchto teorií, které bychom mohli nazvat „obecnou filosofií“, pak téměř ve všech systémech vyplývá i určité etické učení či kritika morálky, jež vyvozuje z obecných principů jisté důsledky pro jednotlivce i pro společnost a vybízí tak k určité životní volbě, k jistému způsobu jednání. Otázka, zda se tato životní volba ukáže jako správná, je ovšem naprosto podružná a nijak nevstupuje do perspektivy filosofického uvažování.

Domnívám se, že taková představa je v souvislosti s antickou filosofií zcela zavádějící. Jistě nikdo nezpochybňuje mimořádnou schopnost antických filosofů rozvíjet teoretické úvahy o nanejvýš subtilních otázkách teorie poznání, logiky či přírodních věd. Tato teoretická aktivita však musí být zasazena do poněkud jiné perspektivy než té, která odpovídá běžně rozšířené představě o podstatě filosofie. Tak především otázka volby způsobu života se přinejmenším od dob Sókratových nevynořuje až v závěru filosofické aktivity jako jakýsi druhořadý přívěsek, nýbrž právě naopak u samého jejího počátku, kde má své místo ve složité interakci mezi kritickou reakcí na jiné existenciální postoje, obecnou vizí jistého způsobu života a pohledu na svět a konečně samotnou svobodnou volbou; tato životní volba pak do jisté míry předurčuje filosofickou nauku a způsob jejího šíření. Filosofický diskurs tedy začíná u životního rozhodnutí či u existenciální volby, nikoli naopak. Dále pak není toto rozhodnutí (či existenciální volba) nikdy učiněno izolovaně od společenství: žádná filosofie ani žádný filosof nestojí osamoceně mimo komunitu, mimo pospolitost, jinak řečeno mimo filosofickou „školu“, a filosofická škola znamená především právě tuto volbu určitého způsobu života, existenciální rozhodnutí, které požaduje od jednotlivce zásadní životní změnu, bytostnou transformaci, a v posledku je vyjádřením touhy žít a pobývat ve světě určitým způsobem. Tato existenciální volba pak s sebou nese určité chápání světa, takže úkolem filosofického diskursu je objasnit a racionálně podepřít jak tuto existenciální volbu, tak i příslušnou představu o světě. Teoretický filosofický diskurs se tedy rodí z této počáteční existenciální volby a opět se k ní navrací, když silou své logiky a přesvědčivosti a snahou zapůsobit na protivníka v debatě přiměje své mistry i žáky k tomu, aby skutečně žili v souladu se svou prvotní existenciální volbou, či je tento diskurs v některých případech dokonce uskutečněním daného životního ideálu.

Chci tedy říci, že filosofický diskurs musí být pokaždé nahlížen perspektivou životní cesty, jejímž je současně prostředkem i výrazem, a tudíž že filosofie je v prvé řadě určitým způsobem života, který je však vždy úzce spjat s filosofickým diskursem. Jedním ze základních témat této knihy bude rozdíl mezi filosofií a moudrostí. Filosofie je pouhým cvičením, průpravou k moudrosti. Neklademe tu proti sobě na jedné straně filosofii coby teoretický filosofický diskurs a na druhé straně moudrost coby mlčenlivý způsob života, k němuž dospějeme v okamžiku, kdy teoretický diskurs dosáhne svého cíle a vrcholu.

Překlad Magdalena Křížová

Vydává nakladatelství Vyšehrad.