Za Colinem Dexterem

Spolu se svými generačními souputníky P. D. Jamesovou (1920—2014), Ruth Rendellovou (1930—2015) a Reginaldem Hillem (1936—2012) zásadně přispěl k oživení kvalitativně skomírajícího žánru, uvízlého v rigidní (a v podstatě nezáživné) hádankovosti klasiků „mystery fiction“. Dexter se svými třinácti romány a jednou nepříliš obsáhlou povídkovou knihou se z nich zdá být nejméně pracovitý. Přesto se těšil a stále těší respektu, a to i navzdory tomu, že poslední detektivku vydal před sedmnácti lety. Jeho knihy nejen že jsou vydávány stále v nových edicích, ale s léty neztrácejí na svěžesti a zábavnosti, což u žánrové literatury, kterou stárnutí a zastarávání obzvlášť silně postihuje, nebývá zvykem.

Colin Dexter se narodil 29. září 1930. Absolvoval univerzitu v Cambridge, následující léta vystřídal několik učitelských pozic (vyučoval latinu a řečtinu), ale kvůli stupňujícím se potížím se sluchem musel na pedagogickou dráhu rezignovat. V roce 1966 se usadil v Oxfordu a pracoval jako člen oxfordské zkušební komise. První román s dvojicí inspektor Morse a jeho věrný seržant Lewis Poslední autobus do Woodstocku (1975) začal psát v roce 1973, když se nudil na deštivé rodinné dovolené ve Walesu. Roku 1988 odešel do penze a v devadesátých letech se pak už plně věnoval psaní. Kariéru uzavřel v roce 1999 románem Den pokání, v němž nechal svého hlavního hrdinu zemřít. Následující rok obdržel Řád britského impéria za službu literatuře.

Dexter prokázal úctyhodnou schopnost opustit psaní ve chvíli, kdy byl populární a při síle. Po roce 1999 už napsal jen půl tuctu povídek pro časopisy a plně se věnoval svému koníčku — konstruování složitých křížovek, tzv. „crossword puzzles“, o nichž v roce 2009 vydal průvodce pro řešitele Cracking Cryptic Crosswords. Zde také najdeme poslední mikropovídku s Morsem a Lewisem o tom, jak spolu ti dva luští křížovku. Jak přiznal v jednom z rozhovorů, všechny postavy v prvním románu pojmenoval podle účastníků jedné křížovkářské soutěže. Ostatně i jeho hrdina Morse, jehož křestní jméno Endeavour se dozvíme až v posledním románu, není pojmenován podle vynálezce morseovky (byť sám Dexter na vojně sloužil u radistů a morseovka byla jeho specializací), nýbrž po spisovatelově příteli a rovněž vášnivém křížovkáři Jeremy Morseovi, řediteli banky Lloyd.

Colin Dexter, foto: Sky News

Na Dexterových románech je znát, že je psal vzdělaný a sečtělý autor, který se při psaní očividně bavil a který chce, aby se bavili i čtenáři. Jak se kdysi vyjádřil Raymond Chandler, dobrá detektivka musí fungovat jako román, nikoliv jako pouhé řešení hádanky. A to se právě Dexterovi povedlo, jeho knihy si lze užít i při opakovaném čtení, protože nabízejí promyšlené zápletky, dobře vykreslené postavy a všudypřítomný ironický humor.

Dexterovi se také podařilo vytvořit jednoho z nejoriginálnějších detektivů v moderní podobě žánru. Jeho svérázný staromládenecký vrchní inspektor Morse, milovník opery, Wagnera, piva a složitých křížovek, vyhlášený držgrešle a zastánce nezdravého životního stylu vyniká velmi „kreativní představivostí“, čímž je míněn komplikovaný způsob myšlení, díky němuž si i banální případy komplikuje vymýšlením kostrbatých hypotéz, které se sofistikovaným žonglováním s fakty marně pokouší ověřit.

Neodmyslitelnou součástí románové série je i Oxford a jeho univerzita. Pozadí mnoha případů tvoří satiricky vylíčené kariérní boje, zákulisní machinace při volbách akademických hodnostářů, tzv. „oxfordských donů“, či specifický život učitelů letních škol. Nicméně ani originální figura, ani atraktivní prostředí by autorovi nebyly nic platné, kdyby neměl literární talent.

Druhý život inspektora Morse

Skutečný fenomén z Dexterových detektivek vytvořila až televizní série o 33 dílech, která se vysílala v letech 1987—2000 a díky níž začala postava Morse žít vlastním životem. Jednotlivé epizody pečlivou produkcí, nadstandardní prací s kamerou a stopáží připomínaly spíše celovečerní filmy než obvyklé televizní produkty. Není divu, že se Morse těšil divácké přízni, posbíral řadu televizních cen a dnes je považován za zakladatelské dílo tzv. „quality TV“. Když se vyčerpala nevelká zásobárna Dexterových románů, přistoupila televize k tvorbě původních epizod, ovšem respektujících ducha předloh. Své první tvůrčí pokusy si na Morseovi odbyly pozdější režisérské hvězdy typu Dannyho Boylea či Anthonyho Minghelly.

Poetika série je postavena na vizuální atraktivitě prostředí Oxfordu, na důmyslných zápletkách, vtipných dialozích a charismatu hlavního představitele Johna Thawa, jemuž zdárně sekundoval Kevin Whately v roli intelektově pomalejšího seržanta Lewise, jenž svou přízemností vždy přibržďoval Morseův rozlet. I v televizní verzi v posledním dílu detektiv zemře; když pak zanedlouho stejný osud stihl i jeho hereckého představitele, vypadalo to, že Morseovi definitivně odzvonilo. Po pár letech se ale televizní společnost ITV rozhodla ještě vytěžit neutuchající popularitu morseovských detektivek a do Oxfordu se znovu vrátit. Vznikla série Lewis, vysílaná v devíti řadách v letech 2006 až 2015. Jejím protagonistou byl — jak již název napovídá — Morseův věrný seržant, jenž nyní sám povýšil do inspektorského stavu. S hodností Lewis zřejmě i zázračně nabyl rozumu, protože postava, jež dřív tápala v závěsu za rozevlátým Morsem, se nyní sama stala mozkem týmu detektivů potírajících zločinnost mezi akademiky. Jakkoliv byla i tato série divácky úspěšná, přece se na morseovském fenoménu spíš jen přiživovala, byť důstojně a elegantně. Lewisovi zkrátka chyběla výstřednost, zábavné podivínství a charisma bývalého šéfa. Produkce ITV si tohle nejspíš dobře uvědomila, proto sáhla k riskantnímu kroku Morse „oživit“. V roce 2012 odvysílala televizní film prostě nazvaný Endeavour, jenž se věnoval příchodu mladého konstábla Morse k oxfordské policii a jeho prvnímu případu. Risk se vyplatil; diváky film zaujal a stal se pilotní epizodou nové série, která odstartovala o rok později.

Mladý Morse ve vynikajícím podání Shauna Evanse, jenž charismatem nezaostává za starým Morsem Johna Thawa, perfekcionistická nostalgická retro výprava a v druhém plánu vylíčení společenského varu druhé poloviny šedesátých let udělaly z Endeavoura jeden z nejlepších a nejúspěšnějších televizních projektů současné britské televize. Čtvrtá řada (o čtyřech devadesátiminutových epizodách, jak je obvyklé) měla premiéru letos v lednu a vyrovnanou kvalitou zcela převálcovala konkurenční čtvrtou řadu Sherlocka od BBC. Lze namítnout, že v kontextu aktuálních trendů je Endeavour beznadějně konzervativní. Jenže tato série právě ve své provázanosti s původním morseovským univerzem dokáže být i ve své nostalgizující konzervativnosti svěží, zábavná a nápaditá.

Specifikem všech sérií bylo, že se v mnoha epizodách v miniaturní roličce objevil sám autor. Diváci mohli Colina Dextera identifikovat jako člena pěveckého sboru, akademika, turistu, vrátného na koleji, biskupa, vězně nebo návštěvníka muzea. Až v poslední řadě Endeavoura spisovatel zřejmě kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu (celý život trpěl cukrovkou) chyběl, nahradil jej aspoň záběr na noviny s jeho fotografií.

V roce 1995 v rozhovoru pro Irish Times Dexter řekl: „Neberu to celé nějak hrozně vážně. V životě jsou důležitější věci než psaní detektivních příběhů. Nikdy jsem nemusel honit termíny, můj život nikdy nezávisel na napsání knihy. Prostě jsem měl štěstí.“ Takové vyjádření mi připadá pro Dextera typické. Z jeho románů je zkrátka poznat, že vznikly, protože to jejich autorovi dělalo radost.

Dexter si vytvořil nejen svůj osobitý nenápadný styl, ale hlavně stvořil postavu, která záhy začala žít svým vlastním životem, nezávisle na svém tvůrci. A to rozhodně není málo. Když pomineme Sherlocka Holmese nebo Poirota, komu dalšímu se to povedlo?

Autor napsal několik detektivních románů a je fanoušek inspektora Morse ve všech jeho inkarnacích.