Nulové ambice
Adéla Knapová, kmenová redaktorka Reflexu, je autorkou dvou prozaických knih. Její první román Nezvaní vyšel v roce 2003, Nemožnost nuly vyšla v loňském roce v nakladatelství Fra. Nemožnost nuly je knihou pochmurného námětu a téměř nulového děje. Sledujeme nijak mimořádný život hlavního hrdiny — ten vyrůstá v běžné rodině, vystuduje vysokou školu, pracuje jako učitel tělocviku, ožení se, pak se rozvede, vlivem zranění je invalidní a nakonec žije osamoceně v polozbořeném domku na vesnici.
Síla novely Nemožnost nuly tkví v popisu vnitřního světa postav. Události, které nejsou nijak fabulačně strhující, dostávají spád díky tomu, jak o nich postavy přemýšlejí a co při nich prožívají. Vynořují se vzpomínky a výčitky, vztek, zlost a pohrdání se na čtenáře valí údernými monology i dialogy. Emoce všech postav autorka sděluje značně sugestivně. Věrohodně odkrývá vnitřní boje a ty jsou až děsivě důvěrné: „Jsem stará. To čas je zabil. Tys zabil mě. Miluji tě. Už sem nikdy nepřijdu. Tenhle dům je jen její. Ale měl být můj. Je to tvá chyba. Nenávidím tě.“ Úderné věty — výkřiky, které nikdo nevyslyší, ale čtenáři toho sdělují dost. Nemožnost nuly je pochmurným čtením o nitrech postav, které ani nemají jméno, jen svou „objektivní“ roli: matka, sestra, bývalá žena, soused, pošťačka, učitel, profesor. Role se však přirozeně mění a rovněž hlavní hrdina je tak chlapec, syn, učitel tělocviku, invalida. Tento postup stírající osobitost a individualitu postav je sice sugestivní, nicméně vyžaduje opravdu pozorné čtení.
Postavy zaujímají k hlavnímu hrdinovi různé postoje — bývalá žena ho nenávidí, sestra jím opovrhuje, otec se v něm zklamal, matce ho bylo líto, otec žáka na něm páchá násilí. Zajímavé je, že hlavní hrdina si o ostatních nemyslí nic, pozoruje je, nijak je nehodnotí, nesoudí, snad by se jim i rád zavděčil, ale neudělá nic. Je dokonale pasivní, zcela v protikladu k současnému ideálu člověka se vší jeho kariérou, rodinou, spoustou přátel, cestováním a kdoví čím: „Ne že by mu bylo všechno jedno. Tak se to nedá chápat, spíš nedokáže k ničemu najít vztah, natahuje ruce, ale nikdy nedosáhne, jiní mu vezmou naději před nosem. Ani dotek mu není dopřán. A on by tak chtěl věci prožívat jinak. Skutečně jako ostatní.“ Kontrast jednoho pasivního, neambiciózního člověka a desítek iniciativních, prožívajících lidí kolem něj velmi přesně vystihuje poměry v malých sociálních skupinách, kde zkrátka „zájmu druhých“ neujdete. Psychologická sonda Adély Knapové tuto situaci popisuje: proč je vlastně tak těžké nechat někoho na pokoji? Samotný název knihy Nemožnost nuly pak odkazuje k situaci, kdy syn-matematik objasňuje otci-historikovi, že dosáhnout hodnoty absolutní nuly je z exaktního hlediska nemožné. Náš hrdina je snad takovou nulou, zcela bezvýznamným člověkem, o němž si většina postav v knize myslí, že je naprosto nemožný. Je Nemožnost nuly stavem našeho antihrdiny, který mu ostatní postavy přisoudily?
Adéla Knapová: Nemožnost nuly, Fra, Praha 2016