Kus temnoty

Splatiti dluh pondělí 7. ledna 2013 Felix si čistí zuby, ty svoje. Pak ještě přejede po těch falešných a nasadí si je. Navzdory růžové vrstvě fixačního krému mu moc dobře nedrží — že by se mu smrskla pusa? Usměje se tomu: úsměvem nasazeným jako ta protéza. Přetvářka, maska, ale kdoví? Svého času by zavolal zubaři a objednal se u něj, udělal by si pohodlí v luxusním koženkovém křesle, sklonila by se nad ním starostlivá tvář s vůní mentolu po ústní vodě, ve zkušených rukou by se zalesklo náčiní. Ahá, už to vidím. Nebojte, hned to dáme do pořádku. Jako když se zajede s autem do servisu. Možná by mu k tomu dokonce hrála hudba do ouška a bolest by se zaplašila injekcí. Jenže teď si to dovolit nemůže. Na lékařskou péči má pár šušňů, je vydán napospas vlastnímu chrupu, a na ten není spoleh. Což je k vzteku, protože pro nadcházející vyvrcholení si nic nemůže přát míň než bezzubost. Je koneš pšeštavení. Hláli je… Završila by jeho potupu — s tou představou se mu nahrne krev do spánků. Když slova dokonale neplynou, když se nepodtrhnou tónem, když se s citem nedoladí, mine se jejich kouzlo účinkem. Obecenstvo se záhy začne vrtět a kašlat a o přestávce se vytratí. Hra je pohřbená. „Minili minili minili mó,“ zanotuje cákancům pasty na zrcadle nad kuchyňským dřezem. Svraští obočí, vystrčí bradu, stáhne obličej do úšklebku: do šklebu šimpanze zahnaného do kouta, do směsice zášti, hrozby a tísně. To dopadl! Jak se mohl nechat takhle zapudit! Co z něj zbylo? Troska, co tře bídu s nouzí v tomhle přístřešku, odstrčená a zapomenutá ve stojatých vodách, zatímco Tony, ta protřelá, prohnaná nicka, brázdí v nejvyšších kruzích, prolívá si krk šampaňským, láduje se kaviárem a skřivánčími jazýčky a selátky, vymetá galavečery a vyhřívá se v přízni svity svých nohsledů a patolízalů… Jeho někdejších patolízalů. A to ho drtí. To v něm nepřestává hlodat. To volá po pomstě. Kdyby jen… Tak dost. Narovnej se, poručí zešedivělému obrazu. Překousni to a zastrč břicho. I bez mrknutí do zrcadla ví, že mu roste. Asi by si měl pořídit kýlní pás. Nevadí! Zatáhni to panděro! Čeká tě práce, nastal čas kout pikle, nastražit boudu, lapit bídáky do pasti. Nalijí-li oleje, nenalijí-li oleje. Kdy mohou splatiti ti dluh? Na pobřeží stěží střeží vězně. No vida. Ani jeden přežblebt. Pořád na to ještě má. Půjde do toho, nehledě na překážky. Vykouzlí něco, z čeho si kecnou na holou, tedy ne že by o ten detail dvakrát stál. Uchvátí je tak, že nebudou vědět, čí jsou, jak říkává svým hercům. Očaruje je! A hlavně to dá sežrat tomu křivákovi, tomu podrazákovi Tonymu.   Dosud nepokořené Za toho křiváka, toho podrazáka Tonyho si Felix může sám. Převážně sám. Ani po dvanácti letech si to nepřestal vyčítat. Poskytl Tonymu příliš prostoru, neohlídal si ho, nenahlížel mu přes vycpávky ramen dokonale střiženého obleku. I slepý by si musel všimnout, jak se ten slizoun na jeho úkor roztahuje, jenže on na to nedbal. Co nedbal? Důvěřoval tomu bezpáteřnímu prospěcháři a ten parchant machiavelistická to s ním uměl sehrát: Tím se nezatěžuj, to nech na mně, já to za tebe klidně vyřídím. A on mu na ty medy bláhově skočil. Budiž mu omluvou, že ho tehdejší rána připravila o rozum. Krátce předtím přišel o svou jedinou holčičku, navíc tak strašným způsobem. Kdyby jen byl, kdyby jen nebyl, kdyby si jen byl uvědomil… Ne, ještě to až příliš bolí. Nemysli na to, přikazuje si, zatímco si zapíná knoflíčky košile. Nech to plavat. Předstírej, že to byl jen film. Ale i kdyby k tomu, na co už nesmí myslet, nebylo došlo, stejně by mu nejspíš tenkrát sedl na lep. Nechával Tonyho ze zvyku tahat za světské nitky, protože on sám byl přece uměleckým ředitelem, jak mu ten prevít neopomínal dokola opakovat, a to na vrcholu sil, nebo se to tak přinejmenším tvrdilo v tisku, a tudíž by měl směřovat k vyšším metám. A on vskutku směřoval k metám nejvyšším. K přípravě těch nejneotřelejších, nejvytříbenějších, nejúžasnějších, nejvynalézavějších, nejkouzelnějších divadelních zážitků všech dob. Hodlal pozvednout laťku až ke hvězdám. Proměnit každičké představení v událost, na niž nikdo z obecenstva už jakživ nezapomene. Přinutit diváky, aby naráz tajili dech, aby sborově vydechli, přibít je do sedadel, zapůsobit na ně tak, aby odcházeli ze sálu zmámení dojmy. Vytvořit z Makeshiwegu vzor, se kterým se budou ostatní menší divadelní festivaly marně poměřovat. Což nebyly záměry nikterak nízké.

K jejich dosažení shromáždil ten nejschopnější realizační tým, na jaký se vůbec dalo pomýšlet. Najal ty nejlepší, nadchl ty nejznamenitější. Nebo aspoň ty nejšikovnější, jaké si mohl dovolit. Osobně vybral technické rarášky a šotky, čaromocné osvětlovače, pohádkové zvukaře. Zlanařil nejopěvovanější scénografy a kostýmní výtvarníky současnosti, tedy ty, které se mu podařilo přetáhnout. Všichni museli patřit mezi špičky v oboru, ne-li víc než to. Pokud možno. Na to pochopitelně potřeboval peníze. A shánění peněz byla Tonyho starost. Podružná — v penězích spatřoval čistě prostředek k cíli, přičemž oním cílem bylo vyniknout: na tom se oba shodli. Felix, kouzelník s hlavou v oblacích, i Tony, poskok a zlatokop s nohama pevně na zemi. Zkrátka si rozdělili role podle nadání. Člověk by měl dělat to, v čem se vyzná, jak se dal slyšet ten křivák. Pitomče, vyčte si s odstupem. Nedošlo mu to. A pokud jde o výši sil, pohybovat se na vrcholu bývá ošidné, protože z vrcholu vedou všechny cesty dolů. Tony Felixe přeochotně zbavoval všech otravných povinností, od účasti na nejrůznějších koktejlech přes pochlebování sponzorům a patronům, bratříčkování se správní radou a shánění grantů na nejrůznějších politických úrovních až po psaní velepůsobivých zpráv o činnosti. Jedině tak — Tonyho slovy — se mohl Felix plně věnovat tomu, na čem skutečně záleží, jako například plodným režijním poznámkám, neotřelým světelným efektům či přesnému načasování vodopádu třpytivých konfet, v němž byl takovým mistrem. A pochopitelně i režírování. Sezonu co sezonu zakomponoval Felix do programu jednu dvě hry, na nichž se osobně podílel coby režisér. Čas od času se ujal i některé z hlavních rolí, zahrál si nějakou tu srdcovku. Julia Caesara. Skotského krále. Leara. Tita Andronika. A ve všech těch partech slavil úspěchy! I s každičkým svým představením! Lépe řečeno úspěchy u kritiků, jelikož návštěvníci festivalu, místy dokonce i mecenáši čas od času reptali. Všechna ta krev na Laviniině nahém těle v Titovi působí až znepokojivě realisticky, kňourali, ačkoliv režisér namítal, že takové pojetí má oporu v textu. Dotazovali se, proč by se Perikles měl inscenovat s raketami a mimozemšťany namísto plachetnic a cizích zemí a proč vnucovat bohyni měsíce Artemis hlavu kudlanky nábožné? A přece — jak se Felix hájil před správní radou — byly jeho výklady postav a prostředí naprosto namístě, když se nad nimi člověk zamyslel hlouběji. A aby Hermiona v Zimní pohádce obživla coby upírka — no to už vážně přesahuje všechny meze! Felix si výtku vyložil jako poklonu: vida, jak to zaúčinkovalo! Přišel s tím někdy někdo? Kde se píská, tam se žije! Ano, takových husarských kousků, takového rozletu představivosti, takových triumfů byl ve své někdejší formě schopen. Dával v nich průchod nevázanému nadšení i upřímnému zápalu. Krátce před Tonyho pučem se však leccos změnilo. Potemnělo, potemnělo tak náhle. Skučte a skučte, skučte… Ale on nemohl skučet. Jako první ho opustila manželka Nadia, sotva rok po sňatku. Ženil se už v letech a nečekaně: netušil, že v něm dříme tolik lásky. Ještě ani nestihl objevit všechny její přednosti, stále ji teprve poznával, když těsně po porodu zemřela na prudkou stafylokokovou infekci. I to se navzdory pokroku v medicíně stává. Dál se usilovně snaží vyvolat si její podobu, živě si ji vybavit, nicméně za ta léta se mu pomalu vzdaluje, bledne jako dávná momentka. Teď už z ní nezbývá nic než obrysy, obrysy, které zaplňuje smutkem. A tak zůstal s novorozenou dcerou, s Mirandou, sám. Miranda — jak jinak by taky mohl pojmenovat holčičku bez matky s bezmezně milujícím, stárnoucím otcem? To ona ho držela nad vodou, nedovolovala mu utápět se ve zmatku. Ze všech sil se tenkrát snažil ustát tu bezvýchodnost — a zvládl to. Pochopitelně si najal pomoc; potřeboval nějakou ženskou ruku, protože o praktických stránkách péče o dítě neměl ponětí a protože kvůli práci nemohl s dceruškou trávit veškerý čas. Přesto jí věnoval každičkou volnou chvilku, i když jich nebylo mnoho. Učarovala mu od prvního okamžiku. Kroužil kolem ní a nevycházel z úžasu. Tak dokonalá, ty prstíčky, palečky u nohou, oči! Skýtala mu tolik radosti! Jakmile se rozmluvila, bral ji dokonce s sebou do divadla — byla tak bystrá. Seděla tam a všechno do sebe nasávala, nezavrtěla se a nenudila, jak by se ve dvou letech dalo čekat. Spřádal pro ni tolik plánů: až povyroste, vydají se spolu na cesty, ukáže jí svět, naučí ji tolik věcí. Ale pak, ve třech letech… Horečka. Meningitida. Chůvy se s ním snažily nějak spojit, ale zkoušel a nikdo ho nesměl rušit a ony si nevěděly rady. Když konečně dorazil domů, v panice a slzách ji odvezli do nemocnice, jenomže pozdě, příliš pozdě. Doktoři dělali, co se dalo: vyslechl si spoustu otřepaných frází, bezpočet omluv. Nic z toho nepomohlo. Přišel o ni. Odešla, jak mu vysvětlovali. Ale kam? Nemohla přece jednoduše zmizet z jeho vesmíru! Odmítal tomu uvěřit. Lavinie, Julie, Kordelie, Perdita, Marina. Všechny ty ztracené dcery. Ale s některými se přece hrdinové zase shledali. Tak proč ne s Mirandou?   Vydává nakladatelství Práh.