Farmagedon
Ředitel mezinárodní organizace Compassion in World Farming, zabývající se ochranou hospodářských zvířat, Philip Lymbery cestoval s novinářkou Isabel Oakeshottovou tři roky po světě a mapoval ekologické a průmyslové dopady živočišné výroby. V knize s podtitulem „Skutečná cena levného masa“ je pak shrnuje: není to radostné čtení.
Centrální údolí v Kalifornii, foto: Wikimedia Commons
Letěl jsem do Kalifornie v listopadu v doprovodu malého týmu, k němuž patřila také Isabel Oakeshottová a televizní štáb, v naději, že z Centrálního údolí uvidím za necelý týden co nejvíc. Málem se to nepovedlo — kvůli kuřecímu sendviči zakoupenému kolegyní v rychlém občerstvení na letišti v Heathrow pro případ, že by v letadle nebylo nic k jídlu. Nesnědla ho a nechala si ho stranou až do motelu. Byli jsme u výdeje zavazadel na letišti v San Francisku a čekali na svoje kufry, když okolo prošel velmi zvědavý služební pes. Ucítil totiž sendvič v jejím příručním zavazadle. Během několika vteřin tu byl psovod a my se stali objektem komplexní bezpečnostní prověrky. Sendvič zkoumali jako nevybuchlou bombu, prověřili kolegyni všechny její tašky a ještě je prosvítili rentgenem. Než sendvič vyhodili do odpadu k likvidaci, podrobili ho ještě dalšímu kriminalistickému testu. Konečně nám bylo povoleno pokračovat v cestě — ještě předtím jsme ale absolvovali dlouhou přednášku o nemoci šílených krav. Byla to důrazná připomínka, že zatímco Spojené království již nepříjemnou kapitolu o BSE zcela záměrně odložilo do minulosti, Amerika dosud neodpustila, ani nezapomněla. Celá příhoda se později zdála ještě podivnější, když jsme se stali svědky zřejmě běžné lhostejnosti k veřejnému zdraví, která jde s velkochovy dojnic v Kalifornii ruku v ruce. Nechtěli jsme se zdržovat v San Francisku a raději jsme vyrazili na cestu do Centrálního údolí. Bylo to pět hodin jízdy na jih jednotvárnou zemědělskou krajinou. Jak jsme se blížili k údolí, zaznamenali jsme na obzoru zvláštní závoj kouře žlutavě šedé barvy. Vypadal jako znečištěný vzduch nad velkoměsty. Tam však nic takového nebylo — pouze mléčné farmy, vydávající takový zápach, že kvalita okolního vzduchu mohla být ještě horší než při smogu v Los Angeles. Centrální údolí není jen domovem celé armády krav. Ročně také vyprodukuje až neuvěřitelnou úrodu ovoce, ořechů a zeleniny, a to i přes takový nedostatek srážek, že je odborníky řazeno mezi polopouště. Jsou zde pole granátových jablek, pistáciové sady, vinná réva a meruňky. Rostou zde rajčata a chřest a celé akry keřů rudých, růžových a žlutých růží. Jsou zde míle a míle pomerančovníkových a citroníkových hájů. Pěstuje se zde také dost mandlovníků na to, aby se odsud vyvážely čtyři z každých pěti mandlí spotřebovaných na celém světě. Zní to jako ráj na zemi… Ale není. Ukázalo se, že je to hluboce zneklidňující místo, kde nenajdeme ani stéblo trávy, ani strom nebo živý plot, s výjimkou soukromých zahrad a stroze vymezených polí. Fenomenální produkce ovoce a zeleniny je možná jen díky koktejlu chemikálií a drancování křišťálově čistých řek, stékajících z pohoří Sierra Nevada. Nelítostným poléváním vysušené půdy hnojivy, insekticidy, herbicidy a fumiganty a regulací přírodních toků se již zemědělcům povedlo vykouzlit celé miliardy dolarů tím, že vysávají úrodu z půdy tak vyčerpané, že bychom si ji mohli splést s hnědým polystyrenem. Díky všem těmto chemikáliím má zdejší vzduch velmi podivný zápach. Sedí mi v krku a cítím, jak se mi šíří až do plic. V této bezvětrné jámě mezi horami a pobřežím proudí z velkokapacitních postřikovačů na plodiny tekutí zabijáci plevele a škůdců a zbývá po nich v ovzduší jemná mlha jedovatých zplodin. Jsou dny, kdy teplota a tlak vzduchu dosáhnou určité kombinace a nad rostlinami lze vidět vznášející se oblaka chemikálií. Všechno to ovoce by muselo být neodolatelným lákadlem pro ptactvo, včely, motýly a jiný hmyz. My jsme však neviděli prakticky ani živáčka. Na této jednotvárné chemické pustině leží obří mléčné farmy: továrny na mléko, kde zvířata nejsou nic než stroje s rychlým poločasem rozpadu a náhrady. V Centrálním údolí se velkochovy objevily v roce 1990 poté, co byly vytlačeny z předměstí Los Angeles. Hodnota pozemků na okraji města neustále stoupala a s expanzí populace zemědělci zjišťovali, že je likvidace odpadu stojí čím dál víc. Mnozí svoje pozemky s pomocí realitních kanceláří prodali a přesunuli se daleko za město. Rychle jim došlo, že tady jim nebude nic bránit dělat si, co chtějí. V té době mělo zemědělství výjimku z kalifornského zákona o ochraně ovzduší. Teprve koncem 90. let minulého století, kdy bratranci George a James Borbovi podali žádost o povolení k výstavbě dvou provozů s kapacitou 14 000 krav na přilehlých nemovitostech v Kern County (ve skutečnosti tedy šlo o jednu mléčnou farmu o počtu 28 000 dojnic), se začala věnovat větší pozornost možnému dopadu na zdraví a životní prostředí. Plány obou bratranců byly nejprve odsouhlaseny, avšak takto rozsáhlý návrh zmobilizoval lidi, kteří již tehdy dění v Centrálním údolí pozorovali s obavami. Po vleklé právní bitvě donutili aktivisté úřady k provedení celkového hodnocení dopadu na životní prostředí. Jeho výsledky byly natolik alarmující, že se pravidla hry navždy změnila. Tato hodnocení se stala standardním postupem pro každou další žádost o územní rozhodnutí a výjimka pro zemědělce z kalifornského zákona o ochraně ovzduší se začala stále víc zpochybňovat. Ke změně této politiky nakonec došlo v roce 2003, kdy byl zaveden nový systém povolenek. Nyní jsou farmáři povinni splňovat přísné předpisy na ochranu ovzduší a vod proti znečišťování, což ostře odsuzují. V praxi jsme však slyšeli — a také viděli — znepokojující důkazy o tom, že mnozí tento zákon běžně porušují a přetížení úředníci nad tím mhouří oči. Strávili jsme několik dní cestováním po Fresnu, Tulare a Kern — třech okresech generujících největší zemědělskou produkci v celé Americe. Nedlouho předtím jsme objevili naši první obří mléčnou farmu — sérii přístřešků z vlnitého plechu, vyčnívajících z bahnitých ohrad. Bylo to na podzim roku 2011. Na jasně modré obloze svítilo slunce a bylo příjemné teplo. Některé krávy se strkaly o místo ve stínu pod přístřešky beze stěn. Jiné stály na slunci a vypadaly apaticky. Nikde ani stéblo trávy, jen hluboká vrstva hlíny a hnoje. Z dálky se dal jen velmi těžko rozeznat rozdíl mezi kravami a stohy gumových pneumatik, které se válely po dvoře. Zajeli jsme se podívat blíž. Přes silnici utíkal velký černý brouk, prakticky jediný nelétavý hmyz, který jsme za těch pět dní potkali. Oproti tomu byla všude spousta černých much. Dozvěděli jsme se, že se objevily ve stejnou dobu jako obří farmy. Nyní jsou pohromou. Napadají domovy, školy i úřady a nutí obyvatele montovat si na okna sítě a kolem dveří těsnění. Po vystoupení z auta jsme se ocitli na scéně. Zápach hnoje byl neskutečný. Žádná sladká a zemitá vůně kravinců známá z anglického venkova — odporný pach bez jakékoli souvislosti se zažíváním trávy. Krávy se díky extrémnímu obsahu mléka skoro nepohybovaly, a když už k tomu došlo, byla to houpavá chůze s nohama doširoka roztaženýma kolem růžovo šedivých vemen tvaru plážového balónu. Viděli jsme tyto farmy po každých pár kilometrech. Na každé tisíce krav v zajetí bláta, vlnitého plechu a betonu. Většina přístřešků měla rezavé ventilátory jako tristní ochranu proti spalujícímu letnímu slunci. Mezi krmením a dojením měla zvířata na práci sotva něco jiného než čekat — na potravu, na dojení, možná na léky. Poblíž města Turlock jsme viděli několik obřích mléčných kravínů hned vedle elektráren jako groteskní kontrast k tradičnímu pojetí farmy. Na těchto místech nebylo nic venkovského. Byly to obrovské průmyslové zóny, charakterizované neskutečně velkými továrnami na zpracování krmiv a mléka, chrlící své výpary. Podél vedly koleje s nákladními vlaky dlouhými snad půl kilometru. Marně jsme se snažili domluvit si termín oficiální prohlídky farmy. Ukázalo se, že je to i zbytečné: většina těch obřích provozů stála přímo u veřejných komunikací. Jediné, co jsme neviděli, byly dojírny — obvykle obří karusely. Kráva si zde vystojí frontu, pak nastoupí na kolotoč a je připojena k dojicímu stroji. Když má vemeno vypumpované do sucha, zase z kolotoče vystoupí a uvolní cestu dalšímu zvířeti. Pak se vrací do svého holého kotce. Krajina byla tak plochá, že bylo obtížné udělat si představu o rozloze. Objednali jsme si proto letadlo — malou čtyřsedadlovou Cessnu —, abychom se na farmy podívali shora. Nestálo to ani tolik jako večeře pro dva v londýnské restauraci. Při přijetí nás pilotova manželka ujistila, že její manžel již nalétal padesát let bez nehody. Řekla, že má rád vnoučata a nebude riskovat. Ukázali jsme svoje pasy, zaplatili a vybaveni sluchátky zamířili ven na rozjezdovou dráhu. Všechno to bylo tak zvláštně neformální, tak příjemné — jako bychom nastoupili do autobusu městské dopravy. Vzadu v letadle bylo sotva místo pro dva. Zaklíněný za sedadlem pilota jsem si nasadil sluchátka a připravil se na vzlétnutí. Pár prohozených vět vysílačkou, pilot roztočil motory a my začali kroužit po ranveji a zamířili do vzduchu. Letoun se ustálil ve výšce okolo 600 metrů. Náš kameraman, vtěsnaný s veškerou svou výbavou na předním sedadle vedle pilota, otevřel okno, aby pořídil pár leteckých záběrů. Přitom do kabiny vnikl tak silný proud vzduchu, že kolegyni málem vypadly kontaktní čočky. Když jsem se podíval z okna, vypadalo to, jako by krajinou dole projel obrovský parní válec a přitom srovnal každý kopec a pahorek a rozdrtil po cestě všechny rostliny i tvory. Jediné, co zůstalo, bylo obrovské, prázdné plátno rozřezané na pravidelné dílky. Do takto vzniklých aseptických políček byly vsazeny plodiny — pomeranče a mandle, určené na kuchyňské stoly po celém světě. Mléčné farmy vypadaly ze vzduchu jako rozsáhlá pole bláta, posetého černými a bílými skvrnami a podivnými střechami z vlnitého plechu. Viděl jsem vrcholky hor siláže. Jejich napnuté bílé plastikové pláště se třpytily v odpoledním slunci. U každé farmy byla páchnoucí tůň žlutohnědé kejdy. Jejich pach dosahoval až k nám nahoru. Která kráva se sebeúctou by chtěla být kráskou z Kalifornie? Překlad Lubomír Moudrý Vydává nakladatelství Carpe Momentum.