Lze vybělit kyborga?

Hrdinkou Ghost in the Shell (Kōkaku Kidōtai v originále), mangy, animovaného celovečerního filmu z roku 1995, pokračování s názvem Innocence z roku 2004 a seriálové adaptace z let 2002—2005 s podtitulem „Stand Alone Complex“, je Motoko Kusanagi, duše vtělená v kyborga atraktivního femininního vzezření, známá též pod svou policejní hodností Majorka. Ghost in the Shell je — společně třeba s Neuromancerem Williama Gibsona — jedním z pilířů kyberpunku, sci-fi odnože, která víceméně pesimisticky reaguje na vývoj umělé inteligence, virtuální reality, internetu, globalizaci a pronikaní korporací do politiky. Majorka a celé její oddělení, Sekce 9, tak nebojují proti běžným zločincům, nýbrž proti hackerům, kyberteroristům, proti průsvitnému, elektronickému zlu. Není proto divu, že původní japonské náměty už přes dvě dekády vzrušují hollywoodské producenty, jimž tak dává smysl adaptovat i dvaadvacet let starý kultovní snímek — který navíc dokázali už pořádně vykrást sourozenci Wachovští s Matrixem.

Jednou z marketingových strategií nové verze Ghost in the Shell je dnes už běžný generátor memů: uživatel do něj napíše libovolný text, přidá fotku a program vyplivne mem, drobný plakát postavený na výrazném vizuálu filmu a uživatelských datech. Jeho tvůrci patrně očekávali, že si lidé budou vytvářet řádně cool kyberselfies, drsnit fotky z dovolené a při sdílení nenásilně propagovat film. To se možná stalo, leč největší pozornost sociálních sítí na sebe strhlo jiné, podvratné užití generátoru: lidé do něj začali nahrávat jízlivé komentáře s fotkou hlavní hrdinky, respektive její představitelky. Motoko Kusanagi totiž hraje americká herečka Scarlett Johanssonová.

Na samotném obsazení hollywoodské celebrity by nebylo nic skandálního — kdyby podobnou změnou prošel i zbytek filmu. Jak ale napovídá jméno postavy, kterou Johanssonová ztělesňuje, Ghost in the Shell žádnou podobnou rekontextualizací neprošel. Děj se odehrává v budoucím Japonsku a všichni zúčastnění, ať už lidé, androidi nebo něco mezi, jako je samotná Motoko, jsou Japonci.

Vyběl to, Same!

Majorka (a pár dalších postav) je tak další v dlouhé řadě obětí tzv. whitewashingu, obsazování bělošských herců a hereček do původně nebělošských rolí. Dnes už legendárními příklady whitewashingu jsou obsazení kovbojské legendy Johna Waynea do role Čingischána, pitvoření amerického herce Mickeyho Rooneyho coby japonského domácího ve Snídani u Tiffanyho nebo Othello se začerněnou tváří Laurence Oliviera. V poslední době se problém whitewashingu netýká ani tak historických a biblických námětů — čestnými výjimkami jsou filmy Exodus (2014) a Bohové Egypta (2016), v nichž egyptští faraoni a bohové mají opálené britské tváře —, ale právě komiksových a literárních adaptací. Na podzim vzbudilo kontroverze například obsazení Britky Tildy Swinton do úlohy nepálské guru ve filmu Doctor Strange.

S každým podobným produkčním rozhodnutím se ozývá hlasitější a hlasitější vlna nevole, hlavně z prostředí asijských etnik: blackface už se nějakou dobu nenosí a černochy hrají černoši. I když takový Samuel L. James nedávno pronesl na adresu hororu Uteč, že by americké černochy neměli hrát britští černí herci, a některým kritikům vadí, že Zoe Saldana je pro ústřední roli v biografickém snímku o jazzové zpěvačce Nině Simone málo černá.

U whitewashingu tak dnes primárně nejde o mechanické zaměňování barev, ale o koloniální princip za ním: obsazením bílé herečky do role orientálního orákula se najednou duchovní mystika buddhismu a dalších asijských náboženství stává globálním, čili západním vlastnictvím, je zbaveno původního, etnického, historického a společenského kontextu.

Není bílá jako bílá

V této souvislosti se proto v posledních týdnech mluví o whitewashingu ve spojitosti s komiksovým seriálem Iron Fist, jehož protagonistou je zbohatlík, který se v dětství naučil kung-fu a dnes jej využívá v boji s podsvětím. Iron Fist vznikl původně v sedmdesátých letech, jako obdivné vydechnutí nad hongkongskými filmy s Brucem Leem. Je to ztělesněná fantazie amerických kluků, kteří chtěli kopat stejně rychle a vysoko, jež dosáhla svého vrcholu v osmdesátých letech v ikonických snímcích typu Karate Kid nebo Americký ninja. Hlavním hrdinou Iron Fist je sice i v původním komiksu běloch — ale i tak seriálová adaptace neušla nálepce whitewashingu; právě kvůli tomu, že se bílou stává celá tradice bojových umění.

Lze ale nalézt také příklady „pozitivního whitewashingu“. Když šel v roce 2013 do kin další díl sci-fi série Star Trek: Do temnoty, spousta fanoušků se pozastavila u obsazení kultovního antagonisty Khana, původně indického původu, bělostným Britem Benedictem Cumberbatchem a samozřejmě došlo na rasovou kritiku. Scenárista Roberto Orci na ni reagoval promyšleným argumentem: Khanovy indické kořeny v šedesátých letech souvisely se zápornou charakteristikou jeho postavy. Orci v roce 2013 nechtěl asociovat zlo se žádným etnikem nebo rasou, proto do role záporného hrdiny nechali tvůrci filmu obsadit univerzálního, bezpříznakového bělocha. Navíc si zřejmě ani nechtěli představovat, jaká smršť by se strhla, kdyby byl terorista i ve vesmírné opeře snědý a ze Středního východu.

Vyrobit rasu

Co ale s Motoko Kusanagi? Je sice z Japonska, ale není — z fyziologické perspektivy — člověk. Majorka je, jak naznačuje název komiksů i filmů, duše zavřená ve stroji. Vizuální vodítka k její kulturní příslušnosti neposkytuje ani hyperstylizovaný manga či anime originál, z něhož lze obecně etnicitu protagonistů vyčíst jen stěží. Jaké kulturní dědictví Scarlett Johanssonová vlastně kolonizuje?

Potíž spočívá v tom, že Johanssonová nehraje člověka, nýbrž jeho výtvor; Motoko Kusanagi byla stvořena dvakrát. Jednou fikčními konstruktéry, podruhé hollywoodskými producenty, respektive japonskými kreslíři. Zatímco komiks a animace umožňují estetickou distanci od hmatatelného světa, hraná verze téhož si podobný odstup dovolit nemůže. Na jedné straně tak lze chápat strategii autorů nového filmu marketingově si vypomoct známou tváří i rozhořčení některých fanoušků. Na straně druhé je ale nutné se ptát, jakou etnicitu (by) přisoudili Motoko její konstruktéři. Když přistoupíme na to, že disponuje postavou hodnou obálky Playboye a že do některých akcí se vrhá nahá (!), je opravdu tak zarážející, že by designéři kyborgů nepromítali do svého díla vedle tělesných ideálů globalizované kultury také jí vlastní touhu po rasově, etnicky a národně bezpříznakové identitě?

Je nepravděpodobné, že by při castingových rozhodnutích hrály nějakou roli filozofické aspekty připravovaného filmu. Ve výsledku na tom ale nezáleží: jeho tvůrci svým rozhodnutím sehráli roli robotických inženýrů, jelikož jako první byli nuceni ikonickému androidovi přisoudit konkrétní tvář. A v tomto ohledu se oba tvůrčí procesy řídí logikou, v níž nemá liberální důraz na identitu žádné místo — na rozdíl od efektivity a přitažlivosti. Obsazení Scarlett Johanssonové do role Motoko Kusanagi tak je ve výsledku (nechtěným) ironickým komentářem k současné, aseptické popkultuře.

Nakonec, Ghost in the Shell předestírá chmurnou vizi budoucnosti plnou protetických těl, v níž lze autenticitu vyčíst spíše ze sériových čísel a zdrojového kódu než z pigmentu pokožky.