Bloudění barokem

Volnou spojnicí obou knih je dvojice sourozenců (v Proml...čitelnosti Jana a Milušky, ve Jménech příběhu Jana a Jarmily) trávících většinu života za zdmi psychiatrické léčebny a také akcentace dobových písemných zdrojů. Tím se ovšem podobnost obou knih vyčerpává. Zatímco první z nich dominuje snaha podat svědectví, rekonstruovat příběh, druhý titul stojí spíše na fabulaci, na propojování faktů a představ, na pohrávání si s tím, co by ještě bylo možné, protože „každý lidský život je nesený sítí utkanou z příběhů“.

Náhodně objevená podobnost fyziognomie Jana a jeho bratrance z druhého kolene Johna, žijícího v USA, vede (zřejmě autobiografického) vypravěče příběhu Máru k ponoru do hlubin času a pomalému plynutí v jeho meandrech (v knize se ovšem ještě objeví i vypravěč rámcový, socha, již vytvořil v 80. letech vypravěčův otec jako zdařilou kopii Flory od Antonína Brauna). Čtenář se seznamuje s životem obce Čistá u Rakovníka, kde se v době barokní usadila původně německá rodina Weicherů, která se místy výrazně zapsala do místních dějin. Ačkoliv osudy příslušníků různých větví rodu sleduje prakticky až do současnosti, centrem, pomyslnou osou tohoto rozměrného hledání ztraceného času (publikace má přes šest set stran), je počátek novověku, epocha baroka. Vypravěč kolem dějin obce a rodu spřádá důmyslnou síť, v níž se věnuje baroknímu výtvarnému umění, jeho tvůrcům a dobové reflexi, stejně jako jeho duchovní dimenzi, lidové zbožnosti a víře v moc obrazů i zázrakům s nimi spjatým. Genealogie se tak vlastně stává jakousi kostrou, která vypravěči umožňuje podnikat exkurzy do všech již zmíněných oblastí barokního života.

Výsledkem je experimentální text, který nabízí, ba dá se říct, že až vynucuje, mnoho způsobů čtení. Ačkoliv poměrně enigmatická anotace tvrdí, že knihu lze „číst jako románovou ságu“, asi těžko se najde čtenář, který by toho byl schopen. Faktografická nasycenost textu, četné citace dobových kronik, dopisů, textů kázání a hlavně mohutný poznámkový aparát spolu s absencí pro vyprávění příznačných postupů mu v tom zřejmě zabrání. Jména příběhu však lze (dle již citované anotace) také vnímat „jako kulturněhistorickou sondu do mentality člověka raného novověku i jako esej o podivuhodné moci obrazů“. S tímto tvrzením se jistě lze ztotožnit, ačkoliv autor záměrně narušuje vědecké metody a postupy příznačné pro odborný styl svými fabulacemi, věren tezi, že „nejlepším způsobem, jak je (jména a data) uvést do vzájemné souvislosti nadané smyslem, zůstává vyprávění příběhu“. Jména příběhu jsou zkrátka zcela svébytným útvarem, který — ať už jej čtete tak či onak — vás nepřestane dráždit svou cílenou neuchopitelností.

Autor odvedl obrovský kus archivní a badatelské práce, k samotnému textu čítajícímu necelých pět set stran patří neuvěřitelných tisíc třináct poznámek pod čarou (odkazujících k primárním i sekundárním zdrojům) a devadesát reprodukcí v knize zmiňovaných uměleckých děl. Co by však čtenář zcela jistě přivítal, je genealogický strom. Jmen a dat, jimž se autor věnuje a k nimž se neperiodicky vrací, je tolik, že se v nich dříve či později přestanete orientovat. Máte pak možnost buď na udržení souvislostí rezignovat, nebo se vracet nazpět, hledat, přemýšlet, dotvářet si svůj vlastní příběh Jmen příběhu. I to je součástí autorského záměru, který ze čtení knihy dělá mimořádnou událost.

Marek Vajchr: Jména příběhu, Revolver Revue, Praha 2016