Stvoření

Bylo půl páté. Kurvafix, proč tak brzo? Tělo ho přinutilo. To zvíře. Chtělo ven. Vylo a kňučelo, drápalo, škrábalo, bylo to k nesnesení. Zavrčelo a chňaplo čelistmi naprázdno. Cvaklo to jako pastička na myši. Bestie. Taky by občas mohlo dát pokoj, zlobil se, když ještě poloslepý hledal v temném pokoji zbytky své včerejší kůže. Takhle to přece nejde pořád, člověk, to je přece taky něco jiného. Člověk, to je přece večírek, sláva a spánek. Člověk, to je přece možnost na všechno se zvysoka vysrat. Bručel. Ale vstal. Věděl, že on už tuhle možnost nejspíš nadobro ztratil. Že si vybral něco jiného. Tělo. Kdepak, rozmazlil jsem ho, pomyslel si mrzutě.

Ostrý ranní vzduch mu sekl po bradě. Uskočil. Chňapl po svém těle a zachumlal se do něj. Teď mu bylo dobré. To bylo o fous, zašklebil se. A najednou zatoužil po pohybu. Ucítil ten slaný vlhký oblak, jak se zvedl z konopných lan, která se náhle napnula jak struny. Sáhl si pod triko. Byli tam. Předklonil se a dotkl se lýtek a špiček prstů. Byli i tam. Čekali na něj. Sartorius, rectus femoris, pectoralis maior, femur, talus, Brutus, Markus Aurelius, Athos, Porthos, Unkas… stará parta, soukmenovci, junáci širokoplecí, Sparťani. Tak pojďte, zašeptal. A oni šli. A on šel. A oni běželi. A on běžel. Ne tak rychle, bratři, ne tak rychle, sakra, už máme taky nějakej věk, nepospíchejte, už nám to beztak všechno uteklo. Neposlouchali ho. Vítr zanedlouho odvál jeho úzkostlivost. Běžel, žil, běžel. Všechno bylo v pořádku. Dokud běžím, do té doby jsem člověkem. Sparťanem. Dus, dus, dus, jeho kroky mlátily do ospalých fasád domů. Kola se pohnula, pára zasyčela, loď se zhoupla na přílivové vlně radosti, která jej zaplavila a milosrdně přikryla čerstvě vyhřezlou jizvu surového rána. Dus, dus, dus, tadam, tadam, tadam, pamparam, pamparam… Co naplat, měl rytmus ve svých Achillových patách. A ten rytmus ho vzdaloval městu a noci. Tam, do země křoví a červů, tam dnes poběží. Udělá tělu radost. Snad ho potom nechá chvíli na pokoji. Musel se ještě připravit do školy. Vzpomněl si, že od včerejška už ví, jak mu potajmu říkají. Zaslechl to na chodbě. Někdo to tam polohlasem špitl. Usmál se a vzduch mu s kvílením zasvištěl mezi zuby. Kruťas. Tak mu říkají. Kruťas. Nadechl se a bylo to, jako by nasál vůni samotného podsvětí. Zmizel za rohem a ozvěna jeho kroků ho udýchaně následovala.

Ticho se však do ulice už nevrátilo, brána noci zůstala vyvrácená a tou trhlinou přicházel z opačné strany neklid čerstvého rána. To před sebou roztržitě strkalo opilou Mikuláškovou, která se vracela ze svého nekonečného tahu. Bylo to pochopitelné, nikdo nechce být sám poslem špatných zpráv. Zdálo se však, že ta ženská si z toho nic nedělá. Tohle byl prostě její den. Ostatně kterýkoliv jiný den, kterékoliv ráno, na tomhle místě, kde se světlo pořád ještě krčí mezi betonovými stíny domů, jejichž okna jsou vyhaslá, byl její.

„Hovno! Hovno! Hovno!“

Chodila od konce ke konci sídliště. Křičela. Oznamovala své smutné proroctví, tak jak to už od pradávna dělaly její prabáby na mlhavých blatech keltského severu. Neznali místo, odkud přišla, ani příběh, jehož tíseň přinesla s sebou. Ale dost možná to byla jejich vlastní tíseň, tíseň utištěných v prokletých zdech. Pořád si ještě nezvykli.

Její chraplavý vykřičený hlas se odrážel od temných oken a poskakoval třaskavě ulicí. Zněla spíš jako lešenářská trubka, když spadne na zem, než jako člověk. Už toho taky měla za ty roky dost. Ale nedopřáli jí odpočinek.

Často se našel někdo, kdo to nevydržel. Nasraný spáč. Viselec na svých vlastních nervech: „Běž do prdele!“ Nevydržel, než projde kolem něj, než ji udusí ranní opilecká ospalost, a spustil tak přízračný stroj proklínání a lamentací znovu na plné obrátky.

Nadechla se:

„Ty běž do prdele, máš tam blíž! Ty píčo! Píčo zasraná, píčo zkurvená, píčo zmrdaná, píčo všema vojebaná…“

Čmelák ležel v posteli a úporně tiskl víčka k sobě. Spát, ještě spát! Bylo totiž velmi brzké ráno a on měl ještě minimálně hodinu času, než bude muset vstávat do školy. V noci mu bylo horko, spal špatně. A taky ty sny! Nesnášel tyhle turistický sny! Vždycky se po nich budil vyčerpaný. Copak se toho dost nenachodí přes den? Někomu se prý v noci zdá, že lítá. Šťastlivec, pomyslel si závistivě. A on, Čmelák, se musí i ve snech plahočit pěšky přes pláně k nekonečnému krvavému obzoru… Toužil ještě po chvilce spánku, věděl ale, že jak se jednou ty pekelné litanie pod jeho okny spustí, nejdou tak snadno zastavit.

Do Čmelákova pokoje vešla matka. Postavila se k oknu a kradmo zpoza lemu záclony pozorovala ulici.

„Proč to ta ženská dělá…“ povzdechla si.

Podívala se na chlapce. Spal.

Ráno probíhá tak, jak je Čmelák zvyklý. Rodina má svůj pravidelný rytmus. Přesný rytmus příchodů a odchodů. Přesný rytmus práce i nicnedělání. Přesného nicnedělání. Vstává. Ještě poloslepý klopýtá do koupelny. Oplachuje rovnátka pod tekoucí vodou, smývá z nich slizký povlak svých slin. Snídá. Otec už spí. Matka se chystá ven se Čmelákem. Jí ve chvatu a beze slova. Polovina stolu je plná vyvalených vnitřností velkých nástěnných hodin, které se jeho otec už několik měsíců pokouší opravit. Jde mu to zoufale pomalu, a to především z jednoho zásadního důvodu. Hrozně se mu totiž třesou ruce a ty zatracený kolečka jsou tak malý. Je s tím víc trápení než radosti, ale jednou to bude paráda, až budou tikat na stěně. Vždy když se ho potom žena zeptá, kdykoliv si zamane, tak jak má ve zvyku, kolik je hodin, už nebude muset nikdy odpovídat. Vždy jen letmým gestem ukáže na stěnu, na místo, kde to bude tikat.

Na druhé polovině stolu právě Čmelák otvírá další krabici kukuřičných lupínků. Vytáhne z ní umělohmotnou figurku. Rozbalí ji z igelitového obalu a postaví na konec dlouhé řady stejných figurek, která se vine na polici mezi hrnky. Snědl už hodně kukuřičných lupínků. Už mu nechutnají. Poslušně je ale cpe do úst, zapíjí mlékem, nečeká, až změknou, je z nich pak taková „sračka“. Jednou to řekl před matkou a dostal pohlavek. Od té doby je beze slova drtí zuby.

Sestra je taky pryč, ale ta je pryč už dlouho, a zatímco otec, matka a Čmelák se večer shledají u toho samého stolu v tom samém bytě, kde v ten samý večer bude sestra, nikdo z nich netuší. Čmelák jen ztěžka hledal ve své paměti její podobu. Mlhavě tušil, že nezemřela.

Dolů chodí po schodech. A jelikož bydlí až úplně v temeni té betonové příšery, tak je to vždycky procházka. Pouze v doprovodu dospělého smí použít výtahovou kabinu. Matka se při nástupu do výtahu zaklíná všemi svatými. Výtah přisupí se skřípěním a vzdycháním. Dveře v tomto patře špatně doléhají, musí je zavírat na třikrát. Výtah sebou trhne, zaúpí, zaskřípe a pak se pomalu začne spouštět centimetr za centimetrem do propasti výtahové šachty. Cestou dolů nepřetržitě vyje.

Čmelák se prsty dotýká vyrytých kreseb do plechu kabiny. Sní o tom, že tam také jednou něco vyryje, svoji vlastní kresbu. Ale to není možné s matkou. A sám jezdit výtahem nesmí. Tiskne v kapse kalhot malý červený zavírací nožík. Nenápadně, aby si nevšimla matka. Otevře a prstem zkouší hrot. Čmelák umí dobře kreslit, jistě má talent. Rytectví ještě nezkoušel, ale jistě si i tuhle techniku rychle osvojí. Pro lidstvo to bude přínos.

Dveře v přízemí nejdou otevřít. Matka panikaří, ale Čmelák se nebojí. Vyjedou tedy do prvního patra a pak opatrně, zkoumajíce všechny schody, sejdou dolů. Pohled na zhroucenou postavu ležícího celou vahou svého zavalitého těla u paty výtahových dveří nakonec nepřekvapí ani matku. Když prochází kolem něj, zacpe si nos. Čmelák si všimne louže moči, do které se opilý Novák zhroutil. Každý ho zná, každý jím pohrdá. Málokdo ví, že Novák byl prvním nájemníkem v tomhle domě. Novák je invalida a je mu všechno jedno. Ačkoliv žije prakticky jenom v noci a málokdo ho v domě potkává, jeho přítomnost visí v pravdě ve vzduchu a uniknout jí může jen člověk s poruchou čichu.

Všichni v domě ho nesnáší.

Všechny v domě by udivilo, kdyby viděli, v jakém úzkostlivém pořádku je udržován jeho byt.

Čmelák s matkou vyjdou na ulici. Otočí se a ještě jednou se podívá na dům. Je skutečně tak starý, jak vypadá? Matka se zastaví. Odchytne ji Bláhová, která vystavuje svoje nemohoucí velrybí tělo ulici, opřená o francouzskou hůl, nedočkavě vyhlíží kohokoliv, kdo projde kolem a ke komu ještě nepronikl význam slova koriandr. Čmelák se také zastaví. Čeká na matku, až ji Bláhová propustí ze svých ploutví. Rozhlíží se kolem sebe, až jej konečně uvidí, vždy o několik kroků dál, než kam dojde Bláhová. Přece jen v něm zůstalo ještě něco ze zvířecí duše, když musí jít vždycky o těch několik kroků dál než jeho tlustá panička. I když mu to musí působit námahu. Těch pár kroků, co dělí člověka od zvířete.

Čmelák se na něj usměje a podle svého zvyku jej potichu pozdraví. Dobrý den, zamumlá si pod vousy, tak aby to neslyšela jeho matka. Bláhové pes zvedne hlavu a odpoví mu na pozdrav úklonou tak hlubokou, jak mu to jen jeho prakticky neexistující krk dovolí. Čmelák ho má rád, spojuje je zdvořilý sousedský vztah. I když je toho hodně, co o sobě navzájem nevědí. Třeba svá jména. Čmelák ví jen, že Bláhová na psa vždycky volá: Pojď sem! Poďsem! Pocem! To když jeho čtyři válečky, které s námahou nesou tlusté tělo s dlouhými urousanými chlupy, udělají o několik kroků navíc. Když se Bláhové zdá, že chce být víc zvířetem, než na kolik má podle ní nárok.

Pocem! Pocem!

A on jde.

Matka ještě naposledy zkontroluje, zda má Čmelák všechno, pak se zeptá, zda ví všechno, a případně mu ještě udělí poučení, to kdyby náhodou nevěděl. Ale Čmelák už všechno ví dávno. Jenom to, proč musí chodit každý den do školy, mu je záhadou. A taky proč, když je země kulatá, vypadá jako placka. A proč prdy nehoří. A ještě pár obdobných maličkostí. Rozloučí se s matkou a jde. Za jeho zády zarachotí plechová roleta obchůdku jeho matky. Cesta do školy vede skrz tuny šedi, několik podchodů, prachu, seškvařených popelnic, nápisů na zdech, pokácených prolézaček — rozbitých kulis země nezemě.

Vydává nakladatelství Host.