Pindy ze sítí
Zuzana Fuksová, polovina Čokovoko, což je něco jako kapela (hiphopové a kostýmní duo), napsala knihu Cítím se jako Ulrike Meinhof. Podtitul „Statusy a tweety“ hodně napoví. Jistě, je to něco jako próza: tedy proud zápisků zachycených ve všemožných sférách lidské existence a s nepochybným citem pro detail přepsaný pro sociální sítě. Proto je v tomto surovém protoliterárním materiálu sociálna více než ve valné většině současných próz.
A je v něm také více humoru — leč někdy bez vtipu (zde už není prostor ani pro ambice rozměrů, které snad kdysi mohla mít Křižovnická škola), humoru redukovaného na hořké glosy o konci mládí, kdy je ale něco jako „solidní existence“ stále v nedohlednu. Svůj nonsens z podstaty obsahují i přirozeně břitké záznamy komunikace nižších intelektuálních pater, lidských myšlenkových zákoutí naplněných lidovou mystikou a poznatky z vysoké školy života. To vše někdy s pointou a někdy bez. Odstavečky proudí lehce, ale lze v nich tušit tisícero trudných faset permanentní sebereflexe — na pozadí vyloučených lokalit (od brněnského Cejlu po bombajská zákoutí), příbuzenského klanu, newspeaku postindustriálního snažení, Číňana z vlaku… Všechny ty slovní útržky zkrátka drží pohromadě jakási melancholie, v jihomoravské metropoli tak intenzivní, že lze snad i hovořit o „brněnské škole deziluze“: od pseudokapely Čokovoko, blogu Prigl.cz (nedávno zknižněn na dvě stě čtyřicet stran „čiré mizérie“) a řady facebookových profilů jako Městská poezie Brno a Zprávy z Brna (jediného vtipu, ve kterém lze bydlet) až po mediální tvář strany Žít Brno a jezdeckou sochu od Jaroslava Róny, jejíž kůň má tak dlouhé nohy, že nepotřebuje sokl (výjevu z podhledu se brněnská média již věnovala), a podobně. Všechno má však dobrý (pražský) konec a svět může být dokonce tak přívětivý, že vaše, a někdy vskutku lokální a insiderské, pindy ze sítí vydají v seriózním nakladatelství jako knihu, v níž si pak přečtete, že: „,Člověk‘ si jde odpočinout do školy od Facebooku na popkulturní seminář. Učitel prvně cituje Mirka Donutila, pak Klub rváčů, pak Míšu Kašpárka; pak řekne, že ‚Matěj Hollan je příkladem systémového řešení v rámci hegemonie podle Antonia Gramsciho‘, pak si čteme citáty z Deníku Dity P. To jsem mohla zůstat na FB.“ Tyto příznačné rozpaky samozřejmě mohou zaplavit i čtenáře knihy Zuzany Fuksové: vrátit se na Facebook? Nebo rovnou naslouchat fragmentům komunikace, které permanentně unikají z všudypřítomné lidské směsi?
Zuzana Fuksová: Cítím se jako Ulrike Meinhof, Fra, Praha 2016