Jízlivá potměšilost bytí

Ryj Když mě domptér Ryj poprvé uviděl, a to v obleku námořního admirála, co mi Danova matka ušila podle obrázku v katalogu paroplavební společnosti, zasmál se a zasalutoval. Pak si chvíli jen tak s Danem povídali, tož například o tom, že letos komunisti poprvé povolili v rádiu vánoční koledy, a já si zatím prohlížel místnost, v níž jsem se ocitl a která připomínala klášterní celu, až na to, že na zdi visela velká jaguáří kožešina, zvířete, jež já dosud znal jenom z obrázku v Ottově slovníku naučném. Hned po Danově odchodu mi Ryj řekl, že ten oblek admirála je sice parádní noblesa, ale samozřejmě dětinskost, a že už nemám zapotřebí dělat ze sebe šaška. Nesmíš se bát vyjevit svou králičí hrdost ve vší její královské nahotě. Teprve potom ukázal na toho jaguára na stěně a prozradil mi, že je to Ernesto Mantinelli, jaguár, který uměl takové cirkusové kousky, že se na ně jezdili dívat domptéři z celé Evropy. Žije dál v mé paměti a slyším, jak právě teď v mé hlavě metá kozelce jako v nádherné veliké manéži. A Ryj tam chvíli stál zaposlouchán do těch jaguářích kozelců a teprve potom zatřepal hlavou, posadil se a otevřel můj kufřík, podíval se na mě a kousek za kouskem tam probíral celou mou garderobu, již mi s takovou láskou ušila Danova matinka. Může se samozřejmě stát, že králík zahoří láskou k nějakému lidskému tvoru, a potom už jedná tak, jak by sám ze svého králičího rozumu nikdy nejednal. To ti nemohu mít za zlé. A na těch oblecích a tady dokonce i na tom spodním prádle je zase znát, že lidská ruka na nich pracovala s až láskyplnou pečlivostí. Ale my teď uděláme co? Hádej, co musíme udělat. Správně! Odešleme to všechno komínem. A Ryj otevřel dvířka kamen a sahal do kufříku a přikládal do ohně a pořád se přitom díval na mě. Nehnul jsem brvou, a když Ryj strčil do kamen poslední můj obleček, totiž uniformu strážce královské pečeti, zatleskal jsem. Tím jsem ovšem moc rámusu nenadělal, králičí tlapky nejsou ku tleskání vybaveny. Ale Ryj to i tak ocenil a zvedl palec. Pak jsme konečně povečeřeli. A na rozdíl od všech kulinárních výstřelků, jimž jsem se nevyhnul na předchozích štacích, mi nabídl skutečně velkou mísu salátu a mrkve a s potěšením vzal na vědomí, jak jsem to spořádal. Rychle jsem pochopil, že jsem se v něm setkal se svým guru, a že tedy Danovi křivdím, když ho podezřívám, že mě sem jen tak odložil. Na cestě k poznání byl tohle můj Jákobův žebřík, po němž jsem teď musel vystoupat, abych pak z té výšky viděl všechno, co musím ještě uvidět. Vystoupat po něm a pak ho odhodit. Ryj byl prvním člověkem, s nímž jsem si hned po večeři mohl zopakovat králičí krédo či jak to nazvat. Už jsem se ho v tomto svém vyprávění dotkl, však nikdy není na škodu se k tomu vracet: Život králíkův je určován směsí králičího buddhismu a přísného stoicismu, pravil jsem. Jinak řečeno, navázal Ryj, jsou podřízeni strohému řádu, z něhož nechtějí vykročit, a svůj bystrý králičí intelekt uplatňují například jen při vypočítávání mezihvězdných vzdáleností. Bez váhání přijímají svůj osud, mínil jsem, přestože se většinou odehraje jenom v kotci a skončí pak na pekáči. Ale právě schopnost přijmout ho, potvrdil Ryj, je dokladem jejich vnitřní síly a je tím, čím se liší od většiny tvorů na této zemi. Králíci schraňují to nejcennější z lidského duchovního bohatství, ale nikdy je přitom nikomu nevyjeví, a jsou obdařeni tou nejmocnější mocí, ale nikdy ji přitom nepoužijí. Tím se liší od lidí, kteří si to nejcennější vždycky obrací v to nejzhoubnější a to nejmocnější zas v přízračnou sebeničivost. Jedině králíci tak dokážou v tom pravém slova smyslu naplnit, oč lidé odnepaměti usilují. Jen králíci znají výsostné tajemství života, věděl jsem, ale zároveň jsou jeho přísnými strážci. A na jejich zdánlivé bezvýznamnosti stojí pilíře tohoto světa, uzavřel Ryj. Ale k tomu jsem ještě spěchal přidat, že zatímco lidé ve své většině umírají dlouze a propadlí hrůze ze smrti a po smrti pak začínají rychle zapáchat a musí být honem jak odpad zakopáni nebo spáleni, králíci většinou umírají rychle a smířeni a potom mrtví na pekáčích voní.

Jiří Kratochvil

Spal jsem pod oknem, jak to mám nejraději, ale protože okno tak docela nedoléhalo a škvírami profukovalo, měl jsem v lůžku hřejivou kožešinovou peřinku. Samozřejmě jsem se neptal, po kom je to kožíšek, po jakém zázračném komediantovi z Ryjovy manéže, po jakém nezapomenutelném tvoru, který teď dále žije v Ryjově paměti, chodí mu tam na chůdách anebo tluče zaráz na pět bubínků. Dočetl jsem se kdesi, že první sen na novém místě má vypovídací hodnotu, mohu se z něho dozvědět, co mě tady čeká. A tak jsem se to snažil v noci pohlídat. Ale jako na potvoru se mi tuhle noc nic nezdálo, přestože jsem přikládal setkání s Ryjem, jak už jste pochopili, zvlášť nezanedbatelný význam. Brána tajemství mi zůstala protentokrát ještě uzavřena. A když pak vyšlo slunko, zastihlo mě plného touhy dozvědět se, co mě čeká právě tady, u mého guru, když dosud na každé zastávce mé cesty na mě čekalo nějaké překvapení. Lidé, a to se jim nedá upřít a to už jsem stačil pochopit, jsou vynalézaví jak ve skutcích lásky, tak ve všemožných podlostech. Ale od Ryje jsem nečekal ani skutky lásky ani skutky podlosti, to všechno byly pojmy ze světa, do něhož jsem zatím pouze zvědavě nahlížel, a jenž mi nebyl vlastní, stejně jako krotiteli Ryjovi. Po snídani Ryj rozhodl, že se půjdeme projít. Ale protože venku stále ještě mrzlo a protože spálil všechny mé oblečky, však dopředu počítal s mým příchodem, měl tam už pro mě připravený kožíšek, který dokonale imitoval můj vlastní králičí, takže jsem měl na sobě dva totožné kožíšky, byl jsem teď tuplem kožíškovatý, ale náhodný pozorovatel by nic nepoznal. A zase jsem se neptal, po kom asi je zrovna tenhle kožíšek. Ale bylo mi jasné, že krotitelovým životem prošly spousty kožešinových zvířat a že všechna dokázala v manéži divy. Však po jejich smrti je z kožíšků svlékl, aby tak dál sloužily, jak už je to zvířecím údělem. Procházka se vyznačovala poklidnou mlčenlivostí. Obešli jsme blok domů a cestou taky odstavený hasičský vůz, který tady asi zůstal trčet po nějaké bohatýrské bitvě s požárem. Ale zledovatělé chodníky byly vzorně posypané právě tím čerstvým popelem, aby pracující mohli bez úrazu spěchat do práce. Ryj šel pozvolným krokem a kráčel jsem vedle jeho levé nohy, která se pravidelně zvedala a hned zase spouštěla. Lidé, co jsme míjeli, byli tak zachumlaní do svých starostí, že si nás vůbec nevšímali. Dýchali jsme zhluboka čerstvý, ale už zas ne tak ledový vzduch jako ještě včera, a pochopil jsem, že smyslem této procházky je uspořádat si v tichu myšlenky, předtím než bude vysloveno, co má být vysloveno. S místností připomínající mnišskou celu jsem vás už letmo seznámil, ale nerad bych, abyste si třeba mysleli, že Ryjův příbytek se skládal z předsíňky a pak už jen z této podivínské cely s jaguáří kožešinou, jež mi teď byla ložnicí. Ve skutečnosti příbytku vévodila šalanda, jak tomu říkal Ryj, totiž obrovská místnost, vlastně jakýsi protějšek té skromné cely. Prkenná podlaha, skoro žádný nábytek a na stěnách cirkusácké plakáty. Vypadalo to snad jako čeledník, jak jsem ho znal z obrázku v Ottově slovníku. Mám dobrý čich, a tak jsem zde cítil přítomnost cirkusových zvířat, totiž jejich už hodně dávnou přítomnost, vlastně už jen vzpomínku na přítomnost. Představuji si, že právě sem Ryj přivedl své milované kočkovité šelmy, když už měly na kahánku, aby tady s nimi strávil jejich poslední dny. Byla to na každý způsob chmurná šalanda a právě tu Ryj vybral, abych se v ní dověděl, co jsem se měl dovědět. Dlouho jsme jen tak seděli proti sobě a v přípravném tichu jsem uslyšel, jak kdesi daleko v domě, někde mimo Ryjův byt, sklapla past na myši a ta lajdácká gilotina nejspíš přesekla toho tvorečka kdesi uprostřed tělíčka a až k nám zalítlo jeho zakvílení, a tu jsem si uvědomil, že Ryj má stejně dobrý sluch jako já, málem králičí, takže jsme přidali ještě minutu ticha za tu nešťastnou myš a teprve pak Ryj promluvil: Jednou za moře let se mezi králíky objeví jejich prorok, tak jak mezi lidmi jejich Sokrates, Buddha, Kristus, Luther, Mohamed i Gándhí. Chceš snad říct, že já jsem taky ten osvícený? Především se nějak vymykáš králičímu řádu. Jsi jinačí a to je tvůj příběh. Bystrý intelekt, který je všem králíkům dán jenom proto, aby ho dokázali zapřít a nepodlehli jeho pokušením, je však v tvém případě svobodný, smíš mu dát volný průchod, ano, snad mu i musíš dát volný průchod. Jsi nad králičími životy hvězdou, která se jim rozsvítí, aby jim dala síly pokračovat v králičím údělu, ať už dál bude jakýkoli. Ale já ti nepovím, v čem to bude spočívat. Musíš si sám najít cestu. Mám tomu rozumět tak, zeptal jsem se, že jsem se vymknul přísnému králičímu řádu jen proto, abych ho svým způsobem upevnil? Mám snad být prorokem neměnnosti a tmelem utkvělosti? Anebo mám naopak králíky přivést pod prapor anarchie a rozmetat ten dosavadní řád? Mám se vydat tímhle, anebo opačným směrem? Jak to mám já vědět? Na to si skutečně musíš přijít sám. Já nemůžu, nesmím za tebe rozhodovat. Opravdu mám právě já podlehnout pokušení a probudit tu strašlivou sílu, která ve mně dříme? A způsobit tak něco fatálního a nenapravitelného? A nejseš, Ryji, tak náhodou mým Mefistem? Mefistem, jak ho znáš z Ottova slovníku? Víš, Ryji, já náhodou četl Fausta. Tak promiň. Ale jestli jsem tvým Mefistem, na to si taky musíš přijít sám.   Vydává nakladatelství Druhé město.