Z dějin nevšednosti
Ve své nové próze Vyšehradští jezdci ohledává Stanislav Beran především žánr historizující prózy. Není to v jeho případě situace zcela nová — už v předchozí povídkové sbírce Žena lamželezo a polykač ohně s historickými náměty v některých textech pracuje, ovšem ve Vyšehradských jezdcích tvoří konkrétní dějinné události základní situační rámec textu.
Próza se skládá ze tří samostatných textů — delších povídek —, jež jsou spolu na mnoha místech provázány. První povídka, řekněme odbojářská, se věnuje především osobě Františka Peltána, obsluze vysílaček Sparta I a Sparta II, a jeho spolupráci s odbojovou skupinou Tři králové.
V druhé povídce pak přeskočíme do současnosti, kde se v domově důchodců setkáme s dvěma starými ženami. Jedna z nich bývala Peltánovou dívkou, druhá je matkou Františka a Eduarda Šulcových — Vyšehradských jezdců, hrdinů povídky třetí.
Ve třetí povídce pátrá Eduard Šulc po archivních záznamech o životě svého bratra Františka, člena legendárních Vyšehradských jezdců — skupiny „floutků“ a rváčů, jejichž případ byl komunistickou propagandou v padesátých letech zneužit v procesu vedeném proti „zkažené“ mládeži.
Nicméně prvků, linií a vazeb, které všechny povídky spojují, je mnohem více. Nejsou to jen jednotlivé, byť mnohdy epizodické postavy jako farář Tylínek, obchodník Sova či Helena Málková (později známá herečka provdaná za herce Jiřího Růžičku) nebo místo, kde se děje převážně odehrávají (Nusle), ale zejména tematická spřízněnost a neodbytná melancholie z dějin. Jde o existenciálně laděné prózy, zkoumající hranice hrdinství a konformity, a především možnosti jejich interpretace: jakkoli mohou být činy hlavních postav vykládány odlišně, ba přímo v kontradikci, autor nakonec straní osvobozujícímu gestu nepřizpůsobivosti době. Samotné skutky svých hrdinů však nahlíží bez patosu a civilně, z napínavých situací si vybírá zdánlivě to méně podstatné, vlastně polidšťující detaily.
Vyšehradští jezdci představují v současné česky psané literatuře hojně zastoupený typ prózy, zkoumající klíčová období našich moderních dějin (období protektorátu a padesátá léta), založený na solidní práci s fakty a prolínání zdánlivě nesouvisejících a časově vzdálených příběhů pomocí vracejících se motivů. Předností Beranových povídek jsou zejména vypravěčská suverenita, vnitřní dynamika jednotlivých pasáží a jazyková jistota, jež se projevuje především úsporností.
Stanislav Beran: Vyšehradští jezdci, Host, Brno 2016