Lék na vzpomínky
Kdysi telekomunikační domina, dnes spíše pokulhávající stařenka Nokia — značka v současnosti vlastněná firmou HMD — uplynulý víkend na veletrhu Mobile World Congress v Barceloně představila staronový hit: návrháři přeleštěnou, legendami a memy o nezničitelnosti opředenou verzi telefonu 3310. Co do mediálního a marketingového dosahu tisková konference pánů z HMD dalece předčila všechny konkurenty — nenabídla technologii, nýbrž vzpomínku. Poptávka po podobném artiklu je, zdá se, enormní.
Čistě z technologického a obchodního hlediska jde o tah marginální, trh s „hloupými“ telefony se spíš zmenšuje a navíc jej už saturuje spousta jiných výrobců. Významu nabývá odhalení nové verze 3310 teprve v rovině kulturní, jako — řečeno s historikem Pierrem Norou — místo kolektivní paměti. Je to zdánlivě paradoxní, svět technologií se běžně spojuje spíš s budoucností a pokrokem. Leč s mobilními telefony už vyrostla minimálně celá jedna generace, jíž nelze upřít nárok na nostalgii. A upřímně, kdo si občas nezavzpomíná, kterak byly ty těžkopádné technologické artefakty předchozích dekád spolehlivější, poctivější, déle vydržely? Nakonec, vstřebávat do sebe technologie a dělat z nich artefakty je jeden z nejpodstatnějších mechanismů kultury.
V Barceloně se nicméně o víkendu objevil jiný, nový druh technologické nostalgie. Nikdo neoprašoval obstarožní auta, nepořádal turnaje v hraní na Atari, nikdo nezakládal klub přátel starých mobilů; staré se tu stalo novým a žádoucím. „Kupte si telefon z doby, kdy to stálo za to.“
Další kulturní — stejně jako počítačové hry se i mobilní telefony dostávají do věku, kdy už je prostě nelze oddělit od kultury konkrétní společnosti — sféru tak postihlo to, co hudbu nebo filmový průmysl a co kritik Mark Fisher aforisticky označil jako konec budoucnosti: politicky bezpříznakový, více na technologii než ideologii stavěný neoliberalismus nepřipouští alternativy, a proto se z horizontu představ vytrácí budoucnost. V nabídce umělců i marketérů tak nezbývá než třpytivé, depresivní retro.
Shodou okolností se nekonala přehlídka jen v Barceloně. Svůj sjezd měl i hegemon současné politiky v Česku, hnutí ANO 2011. Z úst jeho předsedy Andreje Babiše mimo jiné zazněla parafráze neoficiálního hesla roku 2016: „Make America Great Again“. Stejně jako HMD, tak i Trump s Babišem prodávají vzpomínku — s tím rozdílem, že Nokia 3310 opravdu kdysi skvělá byla a dnešní model jí podle některých recenzentů nestačí a jeho hlavní hodnota tkví právě v marketingové nostalgii.
Odsudky populistického nacionalismu, živeného nostalgií po nikdy neexistujícím, čistoskvoucím národě, nebo zacyklené retro popkultury a povzdechy nad nedostatkem politických vizí či absence umělecké originality jsou už standardní výbavou politického komentáře. Jak ukázala, nebo spíš připomněla Nokia 3310, nostalgie se stala jedním z nejsilnějších organizačních principů celé společnosti. „Zjevení technologické nostalgie podtrhuje obecný problém technologického prostoru: inovaci,“ píše v komentáři k představení telefonu techserver Gizmodo; stačí vyměnit adjektivum „technologický“ za „politický“ nebo „kulturní“ a věta hladce zapadne do příslušných kontextů.
Spisovatel Mohsin Hamid v nedávném eseji podotýká, že nostalgie je lidská přirozenost: čelem k vlastní smrtelnosti se rádi choulíme ve vzpomínkách, v době, která se nemění, v zastaveném, nesmrtelném čase. A schoulíme se do nich pokaždé, když se v dosahu objeví nejistota. Nostalgie má ale lék, píše Hamid dále: vyprávění. Díky příběhům a umění člověk dokáže uniknout zmražené a nalakované minulosti, opustit úzkostlivou přítomnost a představit si něco jiného. Tato představa, připomínka nekonečných možností v budoucnu, pak lidstvo smiřuje s dneškem. Hamid proto vyzývá umělce a především na velké granty a produkční společnosti nevázané spisovatele: vyprávějte, hledejte v tomto světě aspoň trochu moudrosti. „Budoucnost je příliš důležitá, než abychom ji přenechali politikům. Je příliš důležitá, abychom ji přenechali technologům,“ uzavírá Hamid.
Hledat za nárůstem nostalgického populismu konkrétní institucionální či osobní selhání, za popkulturní retrománií sázku studií a umělců na jistotu a za návratem obstarožních udělátek technologickou impotenci tak představuje jen část odpovědí na začátek konce budoucnosti, na nedostatek vizí. Další část odpovědí lze hledat v politických a ekonomických podmínkách, které plodí samotnou nostalgickou kulturu.
Svým způsobem ale může být i samo analyzování toho, „kde a kdy se co pokazilo“, jistou formou nostalgie, bezpečným chlívečkem novinářské, politologické nebo sociologické perspektivy — minulosti. Hamidovu výzvu tak lze číst mnohem obecněji: pojďme si vymýšlet, co chceme od budoucnosti. Všichni, ne jen těch pár bílých pánů za mikrofonem. I když nabízejí hada.