Dnes mě za průzkum terénu i někdo pochválí

Jaký máte vztah k Jaroslavu E. Fričovi? Z dokumentu bylo znát, že si hodně rozumíte. Jardu Friče znám od poloviny 90. let. On tvrdí, že jsme se poprvé setkali na uvedení nové knížky Martina Reinera (tehdy Pluháčka) v brněnském podniku Charlie’s Hat. V rozhovorech, které jsme spolu loni vedli, mi řekl, že jsem ho tehdy jako první podnítila k psaní podobného druhu textů, jakými jsou nyní jeho blogové zápisy. Zeptala jsem se ho totiž, zda by pro magazín Českého rozhlasu Brno Zelný rynk nenapsal „entrefilet“ — tak jsem tehdy označovala úvodní příspěvek, něco jako fejeton s hodnotící složkou. Od té doby se mnou jako s rozhlasovou dramaturgyní spolupracoval, psal fejetony, eseje a později scénáře hodinových literárních pásem pro cyklus Schůzky s literaturou na Vltavě. A setkávali jsme se častěji, i proto, že jsme chodili stejnými cestami: například aktivity kolem Bítova a básníka Jiřího Kuběny, Společnosti přátel Jakuba Demla, Společnosti Anny Pammrové a podobně. Sledovala a natáčela jsem dění kolem jeho vydavatelství Vetus Via, festivalu Potulný dělník… V roce 2005 jsem s ním připravila delší rozhovor pro Portál české literatury, v názvu byl citát: „Uši a vítr je pro mě metafora volnosti, svobody, tvůrčího jasu a pohybu.“ Rozhovor z roku 2007 se jmenoval „Já to v žádném případě nevzdám“… Z toho je vidět, že jsme podobných hlubokých rozhovorů jako loni vedli v průběhu let více. V roce 2010 jsem s Radimem Kopáčem kompletovala knížku rozhovorů s básníky Popiš mi tu proměnu a tehdy jsem si při rozhovoru s Jardou Fričem uvědomila, že je mi svým vnitřním laděním a svými postoji, svým konáním velmi blízký. Jako katolický křesťan vlastně mnohem bližší než někteří buddhisté jiných směrů a škol, než je ta moje — tibetská škola Karma Kagjü. Ano, v pořadu byl silný důraz na duchovno, modlitbu. Bylo to dáno i zdravotním stavem J. E. Friče nebo to byl také režijní záměr? Nejprve bych odlišila autorský a režijní záměr. U rozhlasového dokumentu je to tak, že autor — zde já — je de facto tím, čím je u filmového dokumentu režisér. V rozhlase oproti tomu režisér — zde Radim Nejedlý — dotváří dokument až ve studiu, a to zejména při práci s herci a hudbou. Takže pokud je otázka mířena na můj autorský záměr — nebyl v tomto smyslu apriorní, proklamativní. Vše vyplynulo přirozeně ze situace. Ale dá se říct, že samo rozhodnutí začít natáčet souviselo s otázkami, které jsem si v těch měsících mezi létem 2015 a létem 2016 kladla — pokud jde o Jardův stav a jeho vývoj. Ale když jsem začala natáčet, nemohla jsem vědět, co a jak dlouho mi bude dáno natáčet. Mou motivací bylo totéž, o čem se pak zmiňoval i Jarda Frič: podat svědectví. Vyhodnotila jsem to jako svůj úkol. Vaší specialitou je dokument (feature) nebo tematická pásma. Co vás k podobným formátům přitáhlo? Ve skutečnosti pracuji v Českém rozhlase v Tvůrčí skupině Drama a literatura a třicet let se zabývám dramaturgií a tvorbou literárních a literárně-publicistických pořadů. Je ale pravda, že už před lety jsem si oblíbila rozhlasová pásma, která vysílá stanice Vltava v nedělní řadě Schůzek s literaturou. Rozhlasové literární pásmo bylo i tématem mé habilitace na Divadelní fakultě JAMU. A od literárně-publicistického či literárně-dokumentárního pásma je už jen krok k dokumentaristice. Na konci 90. let jsem takto natáčela v Petrkově a Staré Říši — tehdy ještě pro Schůzky s literaturou. Anebo s básníkem Zdeňkem Volfem při inseminaci krav. Časem jsem chtěla být svobodnější při volbě témat a taky jsem se nechala inspirovat tvorbou rozvíjející se komunity českých rozhlasových dokumentaristů. A tady mě máte. Vlastně jsem už od dětství vyrážela na průzkumy terénu — a byla za to bita. Dnes mě občas i někdo pochválí.

Alena Blažejovská, foto: archiv JAMU

Baví vás pořád i „standardní“ rozhlasová publicistika? Baví. Rozhlasový dokument či feature je velmi náročná a pracná disciplína. Každoročně si to ověřují i moji studenti v Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na JAMU. Ale já mám kolem sebe mnohem větší množství zajímavých lidí a témat, než jsem schopna zachytit prostřednictvím dokumentu. Takže ta „běžná“ publicistika, jako jsou rozhovory, jednodušší reportáže nebo i fejetony, vzpomínková vyprávění atp., mi umožňuje natočit a odvysílat více úžasných věcí. Baví mě totiž ti lidé. Ale musím opět připomenout, že kulturní publicistika je jen částí mé rozhlasové práce. Od loňska mi k magazínu Zelný rynk na stanici Český rozhlas Brno a literárním pořadům pro Vltavu a Dvojku přibyla ještě starost o řadu Radiokniha na Českém rozhlase Plus. To je četba na pokračování z literatury faktu, jejímž jsem jako dramaturgyně garantem. Zelný rynk, váš pravidelný pořad o kultuře a společnosti, se vysílá přes dvacet let. Proměnily se nějak témata, lidé a místa, kterým se pořad věnuje? Všechno se proměňuje, a i kdybych zůstala u stejných témat, lidí a míst, bude to jiné. Také J. H. Krchovský konstatoval, že když píše o tomtéž ve čtyřiceti, v padesáti a dál, není to totéž, jako když o tom psal ve dvaceti. Řada tvůrců, spisovatelů odešla, mapa kulturního Brna, Moravy se proměnila. Ani Host není týmž Hostem, jakým byl v 90. letech. Zelný rynk to všechno zrcadlí. Není už za kým jezdit do Petrkova, ale je za kým jezdit do Tasova. A vyzrávají noví autoři. Pro Zelný rynk vždycky psali zkušení matadoři, dnes třeba Pavel Švanda, ale i začínající tvůrci. Na JAMU jich mám vždy celý ročník — píší, natáčejí rozhovory a reportáže a já jsem moc ráda, že je práce pro rozhlas baví. Jak se na rozhlasové práci projevil internet či sociální sítě? V dokumentu o J. E. Fričovi například často zazní jeho zápisky z Facebooku. Rozhlas využívá internet a sociální sítě ve všech směrech. Ovšemže k propagaci pořadů, k informování o programu a také ke komunikaci s posluchači. Oblíbené jsou tzv. podcasty — posluchači už nemusí poslouchat pořad v jeho vysílacím čase, ale mohou si jej stáhnout a poslechnout kdykoliv. Takto lze odebírat formou podcastů i Zelný rynk. Sociální sítě a chování jejich uživatelů se ale stávají i námětem některých pořadů. Jako příklad uvedu dokument Radima Nejedlého Sdílej! z roku 2011. Pracovat s Jardovými zápisky z Facebooku tedy pro mě bylo spíš samozřejmé, než že by se to dalo považovat za něco výjimečného. Rozhlasoví dokumentaristé v Česku už také více přemýšlejí o tzv. digitálním vyprávění, které je ve světě běžnější než u nás. Audio obsah je v něm propojen s texty, fotografiemi nebo i videi a nabízen jako multimediální projekt na speciální internetové stránce. Funguje tak projekt reportéra ČRo Vojtěch Bergera Cíl: Německo, věnovaný migrační krizi.