Aťmír, Mušňůra a smrt
Prvotina Dostálové je anotována jako autobiografická výpověď, v autorčině stručné biografii na poslední straně knihy pak objevíme informaci „dcera spisovatele a režiséra Zeno Dostála“. Skutečně také v textu najdeme autentické životní reálie, osoby, místa, fakta, a to bez šifrování či zametání stop mystifikacemi.
Dostálová se tak zřejmě zařadí po bok autorek, pro něž se matérií psaní stává jejich vlastní život (Boučková, Nosková a další). Nutno však podotknout, že by kniha obstála i bez uvedení výše zmíněných informací, a navíc v rozporu s tím, co se očekává od takových návratů do dětství, postrádá sebestřednost i sentiment.
S malou Zuzankou, vypravěčkou a zároveň hlavní hrdinkou příběhu, se setkáváme těsně před jejím nástupem do první třídy a urazíme s ní kus důležité životní cesty — k třídě páté. Po několika stranách textu se naučíme vnímat svět jejíma očima, poznáváme její nejbližší, rodiče, prarodiče, sestry, kamarády, prožíváme její malá velká dobrodružství, učíme se rozeznávat dobré a špatné skutky, pozorujeme a ptáme se — prostě jako děti. Mnohým věcem nerozumíme, jsou příliš složité, mnohé věci třeba jen tušíme a neumíme je ještě pojmenovat, ale někde vzadu je ukrytá ta zásadní otázka: Proč všichni odcházejí? Smrt je totiž v knize svorníkem všech událostí, které neúprosně vedou k poznání něčeho nepochopitelného, smutného, často přítomného ve větší míře, než dokážeme unést. Autorka ji nechává majestátně i nelítostně vládnout nad životy Zuzančiných židovských předků, stejně jako nad životy dědečků, babiček, a nakonec nad životem dítěte. Zuzančino vnímání smrti je přirozeně dětské, odzbrojující, vnímá sice tíhu, smutek a bolest, ale současně ještě nedohlédá všechny tragické kontexty jako dospělý, vnímá smrt jako součást řečiště událostí, které ji potkávají. Bolestně však působí smrt na čtenáře, a to zvláště v závěru knihy, když se naplní tísnivé tušení smrti Zuzčiny o něco starší kamarádky.
Tíhu smrti nadnáší rodinná pospolitost i každodenní otazníky dětského vypravěče: záhada „Mušňůry“ (z písničky Petra Jandy „telefon, cos ustřihla mu šňůru“) nebo „Aťmíra“ (z písničky Marty Kubišové „Ať mír dál zůstává…“). Záchrannou sítí před světem venku, strachy a úzkostmi je také všudypřítomný bloček a tužka, psaní básniček, detektivek, stejně jako svět tatínkových scénářů.
Co se Dostálové nejvíce daří, a tím se její prvotina stává slibným začátkem, je to, že se umí svým fiktivním literárním světem vlomit do našeho skutečného světa. Činí tak úsporným stylem, jednoduchou syntaxí, líčením smyslových detailů. Téměř psychoanalyticky nám tak sahá až k našim dávno zapomenutým pocitům, zmatkům, úzkostem, samotě, evokuje dětské vidění světa i pozvolné odhalování tajemství, k nimž patří i zmíněná smrt.
Kniha má svůj vnitřní motor, opakující se situace, cyklus školy a prázdnin, dopisy kamarádce, ukryté poklady, rozhovory s tátou, čtení tatínkových scénářů i vůně babiččiny kuchyně. Nenápadně a v obrysech, tak jak ho vnímá Zuzanka, Dostálová načrtává i její vnější svět, ve kterém lze zaslechnout zatím jen slova bez plného významu v jejím vědomí: židovská hvězda, transport, válka, estébák, komunisté a další. O to silněji pak tyto zmínky rezonují v myslích čtenářů.
Ještě jednu přednost má Dostálové prvotina. Čtenářský záběr její knihy může být hodně široký. I díky subtilním a citlivým ilustracím Jindřicha Hájka se může novela stát četbou pro dítě přiměřeného věku, stejně tak pro dospělého neomezené věkové kategorie. Kniha působí s ilustracemi jako celistvý básnický text, ve kterém se na malé ploše sdělují niterné pocity a souběžně obecná lidská zkušenost. Dotýká se nás, ale nechává si i nevyslovená tajemství.
Zuzana Dostálová: Proč všichni odcházejí, Togga, Praha 2016