Opozdilec

Překročím řeku Styx a vezmu si s sebou: tubu zubní pasty (ze srandy), zbloudilý citát Josepha Rotha…

*  *  *

Každý lepší nápad na světě projde procesem zrání letitého parmazánu. I můj plán fejkovat demenci se rodil krůček za krůčkem, aniž jsem to měl v merku. Nedokázal bych s jistotou říct, kde a kdy to všechno přesně začalo. Ale pokud jsem nucen vybrat jediný okamžik, pak bych řekl: to odpoledne před – kolika? – dvěma lety, možná dvěma a půl, v pétanqueovém klubu. Protože jsem si rád zašel s kamarády zahrát, to ano. Byla to pro mě velká relaxace. Pro mou ženu nikoli. Pétanque považovala za aktivitu pro lemry, za hru vymyšlenou berňákem, aby se udržovala hladina spotřeby alkoholu a tabákových výrobků, a opakovaně mě častovala výroky jako: „Abys zbavil trávník mechu, to ne, na to se necejtíš ve svý kůži, ale abys házel koulí do pískoviště jako pitomec, na to seš hned křepkej a zdravej jak rybička. Já tě můžu tisíckrát na kolenou prosit, abys se mnou jel do nábytku k Verschotenovi pro novou skříňku na utěrky, ale to né. To máš najednou něco s tlakem, nebo tě zas berou záda. Moje skříňka na utěrky, ta může klidně počkat. Ale když jde vo pétanque, tak ti nic nebrání. Ani krevní tlak, ani záda, ani nic jinýho…“

Výpadům své ženy se už dávno nebráním. Budu nejspíš jedním z mnoha, ne-li z milionů mlčících mužů, kteří se proti náladám svých manželek obrňují štítem lhostejnosti. Stálo mě to léta tréninku a trpělivosti. Zpočátku jsem se bránil každému nespravedlivému nařčení. Na svou čest a svědomí jsem přísahal, že nikdy nepiju víc než tři skleničky, že jsem za tu dobu, co jsem ženatý, přišel domů opilý nanejvýš čtyřikrát nebo pětkrát, což bylo pro mé duševní zdraví, jak si teď uvědomuju, opravdu příliš málo. Navíc jsem se dřív snažil poopravit její směšný pohled na věci. Říkával jsem: „Tak zaprvé pétanque se nehraje na pískovišti, abys věděla, je to něco mnohem vznešenějšího.“ Ale jak léta plynula a vlasy vypadávaly, naučil jsem se být k jejím verbálním kanonádám apatičtější a své repliky jsem si nechával pro sebe. Když už jsme měli splacenou hypotéku na dům, svíral mě ten barák jako vězení. Ale zvyšoval jsem si sebevědomí aktem odporu: byla to její jedovatost proti mé lhostejnosti. Oba jsme paličatě zaujímali své stanovisko a zároveň neromanticky stárnuli, přežili jsme dokonce i spřátelené páry, které měly láskyplné soužití. Když nám místní starosta na radnici blahopřál ke zlaté svatbě, cítil jsem se provinile vůči těm nádherným dvojicím, které od sebe příliš brzy roztrhla rakovina nebo nějaký debil se šaltpákou v ruce. Abych ošálil své smysly, přijal jsem starostovu ódu, avšak výhradně jako chválu, která mi náleží za statečnost a sebeobětování.

Jelikož národ v téhle oblasti zachází s příslovími jako s dogmaty, a tedy bezvýhradně předpokládá, že není kouře bez ohně, existují nepochybně lidé, kteří věří mé ženě, když o mně zase jednou rozšířila, že jsem nenapravitelný pijan. Je pravda, že denně vypiju dvě sklenice červeného vína. Vypiju? Vypil jsem! Dvě, aby bylo jasno. Někdy výjimečně tři. Večer po jídle. Ten zvyk jsem si vypěstoval někdy po třicítce a už jsem jej neopustil. Málem jsem k tomu dodal „dodnes“, jenže senilnímu šouralovi v domově důchodců nejsou po večeři dopřány žádné požitky; musí se napumpovat všelijakými oblbujícími preparáty, aby pěkně poslušně ve svém pokoji klimbal u bedny a personál tak nemusel organizovat žádné večerní aktivity.

Svých malých radostí podpantofláka jsem se ovšem nemusel vzdát úplně. Ve zdejší kantýně si můžu přes den tu a tam objednat skleničku červeného. Když sedím v křesle s pomateným, depresivním pohledem v očích a kulatá Soňa mě přijde profesionálně povzbudit, tře mi lopatky a říká: „No ták, Désiré, vy mi tu sedíte takhle potichounku a úplně nasucho? Za chvíli mi tu dočista uschnete. Nemám vám přinést něco k pití?“ Tak se osmělím požádat o sklenku vína. To je dovolené. Je to samozřejmě jen takové čůčo, spíš hroznový džus než víno, kterého člověk musí vysosat celou basu, než přebije působení léků. Ředěná tekutina, již otupěle ucucávám.

„Už se to nese, Désiré, sklenička vína. Ať vám chutná. Ale pozor, abyste se nám tu nepřiopil a nezačal zpívat. Aby si ostatní nemysleli, že je dneska odpolední taneček.“

…Paci, paci, pacičky.

Ostatně byla to božská prozřetelnost, která zařídila, že jsem zrovna náhodou seděl v kantýně u bohužel špatně umyté skleničky Château Migraine, když mě v domově poprvé navštívila moje žena. První den po nástupu. Ještě mám před očima, jak vstoupila dovnitř: s košíkem ovoce, úsměvem z televizních reklam a bonboniérou. Dělal jsem pochopitelně, že ji neznám.

„Podívejme, kdopak to za vámi přišel, Désiré, vaše žena!“

„Kdo to?“

„Vaše žena!“

„Ach…“

Jakmile rozpitvala obraz svého pomateného muže, teatrálně zaječela v naději, že si zdravotnický personál pln soucitu a feministické bojovnosti přijde vyslechnout osudy nešťastné ženy v domácnosti.

„No to snad není možný, ty už zase popíjíš, Désiré! A pak se divíš, že ti hrabe!“

Což mě inspirovalo k výroku: „Nazdar, Kamilo, sedni si a dej si jednu se mnou, na mě, mám tu otevřený účet!“

Není třeba dodávat, že se jí toto shledání a moje poznámka hluboce dotkly, hlavně proto, že se nejmenuje Kamila, nýbrž Monika. Monika De Petterová. Pěkné jméno, na náhrobek.

(Ostatně v pasu nemá napsáno Monika, ale Monique. Jenže takhle napsané jí to přišlo takové zapšklé, vůbec k ní nepasující. Lidé, co mají zapotřebí měnit si jméno… Co k tomu dodat?)

Ale abych nepředbíhal, vyprávěl jsem přece, kde a kdy se zrodil ten nápad přidělit si tuto hvězdnou roli, a že k tomu došlo patrně při partičce pétanquu. Přesněji řečeno tím, co mi povídal Roland, můj stálý spoluhráč…

Ze všech mých kámošů byl Roland vždycky ten nejmodernější. Byl první z mého nejbližšího okolí, kdo se nedal odstrašit apokalyptickým varováním před všelijakými nádory a ohříval si jídlo v mikrovlnce. První, kdo věděl, že cédéčko nemá dvě hrací strany jako vinylová deska, první, kdo si pořídil mobilní telefon a chválil jeho přednosti, kdo posílal esemesky, navíc ještě těm lidem, kterým byly určeny. První skutečný počítač, který jsem v životě viděl, stál u něj v obýváku. Když jsme ještě přemýšleli o eventuálních dopadech internetu na naše soukromí, on už dávno absolvoval kurz a založil webovou stránku klubu. Roland si spravoval bankovní účty přes internetové bankovnictví, rezervoval si dovolenou z pohodlí domova, pořizoval digitální snímky z našich utkání a umísťoval je na svůj Facebook (ostatně aniž se nás zeptal, jestli s tím souhlasíme). Herní materiál nakupoval už jen přes internetové aukce. Takový ten chlap, co všechno ví, a jednoho dne odpálí jinému kouli z hemimety a řekne: „A víte, že…“

Hodně Rolandových siláckých historek začínalo slovy: „A víte, že…“

No, to jsme samozřejmě nevěděli: že jeden Australan nabídl na internetu ke koupi celý svůj život!!! Celý svůj život. Všechno, čím byl, a všechno, co měl. V ceně nebyla zahrnuta jeho žena, ta ho totiž opustila a byla také důvodem, proč ten trumbera dražil svou existenci. Člověk však mohl nádavkem dostat jeho podělanou práci v obchodě s koberci v Perthu, jakož i jeho kamarády, Melanii a Ema. Taky jeho koníčky (parašutismus), jeho vila se třemi ložnicemi, jeho vodní skútr, grilovací souprava a sportovní obuv značky Converse (velikost 42) byly součástí celého balíčku. Zcela rozčarován ze všeho možného chtěl ve své existenci provést čistku. A co bylo pokud možno ještě pošahanější: o život toho chlapa se přihlásilo už přes sto zájemců a počítadlo v té chvíli stálo skoro na dvou milionech australských dolarů!

Představa, že jen tak střelíte celou svou existenci, nás nesmírně pobavila a nahlas jsme fantazírovali o tom, jak asi musí vypadat styk s někým, o kom člověk neví zhola nic, ale koho si koupil jako bejvalku. Nebo k někomu přijít a říct: „Těší mě, právě jsem si vás koupil jako otce. Jak se daří matce? Je mrtvá? Jejda, to jsem nevěděl, to v inzerátu nebylo. Už dlouho?“

Toho odpoledne jsem neodehrál právě nejlepší partii. Nedokázal jsem udržet myšlenky u utkání, pořád jsem dál fantazíroval o eskapistickém příběhu toho ujetého klokana. Ještě slyším Rolanda, jak volá: „Hej, Désiré, probuď se! Jseš na řadě! Zíráš tu nepřítomně před sebe jako nějakej senil!“

A všichni se chechtali. O to víc, když jsem pak hodil svoji kouli z nepochopitelných důvodů na druhou stranu.

Překlad Veronika ter Harmsel Havlíková

Vydává nakladatelství Odeon.