Jak se vyhnout „papežově vnučce“

Bohužel se o kvalitách překladů ale příliš nemluví. V komunitě kolem Obce překladatelů sice určitá reflexe probíhá, ale k masovému čtenáři se tyto diskuse příliš často nedostanou. Až nedávno se objevila kauza, která může povědomí o překladatelství rozšířit.

Nakladatelství Omega se zaměřilo na vydávání klasických děl světové literatury, jako například knih od Edgara Alana Poea, Hermana Melvilla a dalších světoznámých románů. To je samo o sobě jistě záslužná činnost, jenže aby Omega nemusela platit za nové překlady, použila ty, kde už vypršela sedmdesátiletá ochranná lhůta — tedy například překlady prvorepublikové, ale i starší. Podle výsledků knihy zřejmě projdou skenováním, OCR a velmi zběžnou jazykovou úpravou. A to je celé — hurá na pulty! Omega knihami zaplaví sesterskou síť knihkupectví Knihy Dobrovský, takže si jich všimnou úplně všichni.

Nakladatelství pochopitelně vydává i nové knihy, ale ani tam není kvalita nijak valná. Omega si příliš neláme hlavu s tím, komu zadá překlad své knihy, a jejich přístup hraničí s drzostí a arogancí. Pro účely překladu románu Hlídači od Neila Springa nakladatelství vyvěsilo inzerát na Ústavu translatologie, na který zareagovala Tereza Vlášková, nedávno dekorovaná Cenou Jiřího Levého. Poté, co chtěla znát podrobnosti smlouvy, jí bylo dost neurvalým způsobem naznačeno, že si nemá vyskakovat, protože o ksi to klidně mohou nechat přeložit někým jiným — což se taky stalo.

Překlad nedávno vydané knihy Jméno Boží je Milosrdenství, rozhovorů s papežem Františkem, je tak tragicky nepovedený, že si na něj na svých stránkách stěžoval i kardinál Vlk. Věděli jste například, že má papež vnučku? (V italštině je totiž pro neteř a vnučku stejný výraz, ale překladatel by z logiky věci měl tento rozdíl pochopit a redaktor pochybení odhalit.) Problém je o to zajímavější, že Omega za svůj přístup k překladům a především ke špatně překládané klasice dostala již dvakrát anticenu Skřipec. Nic to ale nezměnilo.

V edičním plánu Omegy je řada knih, které jsou na seznamech doporučené literatury žáků základních a středních škol. Často je to jediný způsob, jak se k takové knize dostat, pokud nechcete vystát dlouhou frontu v knihovně nebo podniknout nálet na antikvariáty. Díky obchodní politice nakladatelství se tak děti seznamují s klasickou světovou literaturou v podobě, která je ke čtení rozhodně nepřivede. Troufám si říct, že se stane spíš pravý opak. Na jedné straně tu tak máme nesporné právo nakladatele vydávat špatné překlady, na druhé straně je tu odsouzeníhodné chování, které ohrožuje literaturu samotnou.

Chceme číst dobré knihy a musíme se, bohužel, spoléhat na překladatele a na soudnost nakladatelství. O to smutnější je, že se o kvalitě překladů mluví především v akademických kruzích.

Čtenář by se měl naučit poznat, jak vypadá špatný překlad. Dá se sice orientovat podle známých (a osvědčených) jmen, ale to nestačí. Cesta, jak zlepšit povědomí o úrovni překladu, je pořádat přednášky na středních školách, které by zaštiťovala například Obec překladatelů. Učitelé literatury by měli ve svých žácích posilovat kritické myšlení. Nemůžeme samozřejmě chtít, aby si konzument literatury nad regálem začal googlit autora překladu a zjišťovat, jestli patří k osvědčeným, nebo ne (u některých jazyků je to navíc obtížnější než například u angličtiny). Věřím ale, že čím víc se bude čtenář zajímat o to, jaký překlad mu nakladatel nabízí, tím větší tlak na obor vznikne. Dnes víme, že Omega vydává špatné překlady, ale problém je větší a Omega v tom rozhodně není sama (jak dokládají výsledky minulých ročníků Skřipce). Jak ukázala praxe posledních let, na neviditelnou ruku trhu se také nemůžeme spoléhat. Poslední nadějí tak jsou média, která by mohla vysvětlit čtenářům, že mají právo chtít kvalitu, a že ji mnohdy nedostávají. Když se lidé naučili všímat si složení potravin, není to nemožné ani u knih. Bude to však cesta dlouhá a s nejistým výsledkem.