Závěť není okrajový produkt bytí

Světýlko i podle autorovy předmluvy hraje v díle Antonia Moresca spíše vedlejší roli. Jak to, že to je první překlad jeho knihy do češtiny, angličtiny i francouzštiny? Důvod bude praktický: knížka je útlá, zatímco jeho další díla jsou vesměs pořádné bichle. Jeho opus magnum, románová trilogie L´increato (Nestvořený svět) má celkem přes 2700 stran. Nejkratší je první díl Gli esordi (Počátky), ale stále se blíží sedmi stům stranám. Pustit se do tak obsáhlého díla, to si každý nakladatel, ale samozřejmě i překladatel dobře rozmyslí. Moresco navíc není a nebude tvůrce bestsellerů. Nesouhlasím ale s tím, že Světýlko hraje v Morescově tvorbě vedlejší roli, v předmluvě totiž autor dokonce říká, že tenhle příběh „vytryskl z velice hluboké vrstvy“ jeho života a že jej považuje za v jistém smyslu „závětní“. A umělecká či duchovní závěť přece není jen okrajový či sekundární produkt naší tvorby a našeho bytí. Je i zmíněná trilogie podobně „duchovní“? Nevím, zda je duchovní zcela vystihující termín. Možná bychom mohli použít adjektivum zduchovnělý, i když i to je limitující. Moresco věnuje stejnou péči a pozornost i hmotné, materiální dimenzi života. Každá ze tří knih je navíc jiná, takže pokud bychom se je pokusili přiřadit k některým tradičním žánrům, zjistíme, že Počátky jsou napsány — navzdory zdánlivé dějovosti a přesunům protagonisty, který postupně hledá své poslání v náboženství, politice a literatuře — spíše jako kontemplativní báseň v próze, jsou mnohem lyričtější a blíží se tím Světýlku víc než Zpěvy chaosu (druhý román trilogie). Ty jsou epičtější, jsou více zaměřeny na problémy současného světa než na prožívání jedince. Třetí román jsem, to se musím přiznat, zatím bohužel nestihla přečíst. Ale když o tom přemýšlím, snad lze opravdu říci, že Moresco se rozhodl napsat současný duchovní epos. Kritici ostatně už přirovnali trilogii k Dantově Božské komedii a Moresco opakovaně uvádí Danta Alighieriho jako jednoho ze svých literárních vzorů i jako čtenářskou lásku.

Alice Flemrová, foto: archiv Alice Flemrové

Vás osobně Světýlko něčím oslovilo? Nebo to byla prostě nabídka od nakladatele? Já Moresca sleduji jako čtenář už dlouho, už od jeho první povídkové sbírky Clandestinità (Ilegalita), která vyšla v roce 1993. Ale začetla jsem se do něj až o pár let později, když vyšel román Gli increati (Nestvoření). Když byl autor v roce 2014 poprvé v Praze, přeložila jsem pro jeho prezentaci na Italském kulturním institutu incipit právě tohoto románu a při práci jsem si říkala, že je ten text tak odlišný od všeho, co jsem do té doby překládala, že je to zkušenost, o kterou moc stojím. Antonio Moresco sám navrhl, abychom nejdřív zkusili, jak budou čtenáři reagovat na některý z jeho kratších textů. Rozhodovalo se mezi Světýlkem a novelou Fiaba d´amore (Pohádka o lásce), já měla jasno hned, ten druhý text považuji za méně zdařilý a skutečně trochu okrajový. Jeho příběh je možná pro čtenáře přístupnější, ale tím bychom je oklamali, protože bychom je nepřipravili na to, v jakých hloubkách se Moresco pohybuje, nemohli bychom zakusit ten všudypřítomný vertikální pohyb, který v jeho dílech spojuje život se smrtí a smrt se životem. To bychom se jenom sklouzli po povrchu. A to u Světýlka nehrozí. Světýlko je hodně smyslové; pořád někde něco skřípe, hučí, pučí, poletuje, nebo se naopak neděje nic a i ten vjem ticha a prázdnoty je hodně fyzický. Naopak místopis i konkrétní jména se v románu téměř nevyskytují. Je to pro Moresca symptomatické? Určitě. Jeho díla jsou plná velmi bohatých a intenzivních synestezií, ale postavy se skoro vždycky pohybují tak trochu mimo tento svět, v opuštěných osadách, městech duchů. A ať už jsou na okraji společnosti, nebo v jejích pulzujících banálních „centrech“, jako je třeba prázdninový hotel, vždy v nich nalézají dimenzi mimo prostor a čas, kde život připomíná smrt a naopak. Silné jsou vždy vazby na okolní přírodní svět, rostlinný i zvířecí, a právě v tomto kontaktu se rodí ony smyslové vjemy: bzučení, šumění, skřípání, žbluňkání i ono ohlušující ticho. Antonio Moresco prý dlouho nemohl najít nakladatele. Proč? Sám Moresco na to dává do jisté míry odpověď ve své knize Lettere a nessuno (Dopisy bez adresáta), v níž zaznamenává své neúspěchy a odmítání ze strany nakladatelů. Rád o sobě říká, že je spisovatel, který vylezl z hrobu, poté co byl po tak dlouhou dobu pohřbený. Myslím, že v tom sehrál roli i historický kontext, ve kterém se pokoušel prosadit. První pokusy učinil na sklonku sedmdesátých „olověných“ let, to nebyla pro italskou literaturu (ale ani kulturu obecně) zrovna plodná léta. Země byla zmítaná takřka občanskou „ideologickou“ válkou, teroristické útoky byly na denním pořádku, situace se začala jen velmi pozvolna uklidňovat v osmdesátých letech, kdy se v próze objevily nové signály: na jedné straně Ecův pozdní debut Jméno růže, na té druhé více i méně upřímné intimní zpovědi pozorovatelů života na italském maloměstě, jako byl Pier Vittorio Tondelli nebo dosud žijící Aldo Busi. Objevují se Tabucchiho intelektuální postmoderní hry, Benniho invenční satira a humor, čtenářskou popularitu si získávají bezbarvé „příběhy ze života“ Andrey De Carla, přichází řada slibných debutantů, kteří v dalších dílech nenaplní očekávání kritiky a dokonce ani čtenářů. A pro Moresca mezi nimi není místo, jeho dílo bychom mohli v tomhle kontextu označit za moc „weird“. Až vlna „performovaného“ násilí a hrůzy, úchylek a divností, nastartovaná v italské literatuře mj. Tarantinovými filmy Reservoir Dogs a Pulp Fiction, otevřela skulinku i pro něj, to už se psal rok 1993. Ale možná to tak vůbec není a odpověď musíme hledat ve statistice a pravděpodobnosti: když patnáct let vytrvale píšete nakladatelům, nakonec vám prostě někdo odpoví.

Antonio Moresco, foto: Wikimedia Commons

Z kusých informací na internetu se lze dozvědět, že je Moresco jeden z italských autorů, kteří se posunuli „za postmodernu“. Co to znamená? Asi je tím myšleno, že jsou pro něj psaní a literatura smrtelně vážná věc, v jeho přístupu nenajdeme žádné více či méně chytré hry se čtenářem na to, kolik odkazů a aluzí rozklíčuje a pochopí, žádné pomrkávání, žádnou intertextovou ironii. Ale nejde v nich ani o návrat k prostému realistickému příběhu či k neorealistické dokumentárnosti. I Moresca musíte rozklíčovat a číst ho na vícero úrovních, ale už si zkrátka nevystačíte ani s encyklopedií, ani s Wikipedií, kromě mozku musíte zapojit i — jakkoli to možná zní jako klišé —  srdce a duši a instinkt a všechny smysly. Jako důkaz Morescovy literární serióznosti bych ráda citovala kratičký úryvek z jeho Dopisů bez adresáta: „Co je to ‚já‘? A co je to hlas? Je to totéž? Proč ke mně, například, dolehne ‚já‘ některých spisovatelů, ale hlas ne? Občas mám dojem, jako kdyby to, co nazýváme ‚já‘, vytvářelo přepážku hlasu, jenž vyvěrá z hlubších, punkevních míst, mimo hrátky ‚já‘ a jeho opaku. A že chceme-li hlasu poskytnout prostor, je potřeba se oddělit i od té interpretační přepážky, která byla nazvána ‚já‘, abychom pronikli do hlubší intimity, z níž není návratu.“ Je to v italské literatuře nějaký širší trend? Myslím, že když pomineme některé ryze žánrové záležitosti, tak v italské literatuře éra „postmoderny“, ať už to bylo cokoli, skončila. Nejnovější italská próza zvážněla, opouští cynické polohy, znovu se hledá kladný hrdina (a často se pak najde mezi dětskými postavami). To souvisí samozřejmě i s proměnou světa kolem nás. Potoky krve, které v devadesátých letech vytekly z knih takzvaných Mladých kanibalů a k nim přidružených autorů, už dneska nikdo nebude vnímat s onou nadsázkou a lehkomyslností jako tenkrát. Je pravda, že řada autorů střední generace, jako je Tiziano Scarpa nebo Giorgio Vasta, označuje právě Moresca za největšího současného italského spisovatele. A i když si nemyslím, že by se jeho vliv na jejich tvorbu projevil konkrétním způsobem, všichni přestávají brát literaturu jako pouhou hru, a tedy i když si hrají, dělají to vážně. Vrací se také angažovanost, osobní svědectví, poselství. Hledají se kořeny, identita (spíš kulturní než individuální) a taky ztracený čas. Paměť se opět stává rezervoárem příběhů a klíčem k pochopení toho, kdo jsme a odkud přicházíme.