Když bylo možný všechno

Vizuální přitažlivost zřejmě stála za nápadem mapování všech těch komunit a fenoménů: tattoo, graffiti, emo, cosplay, hipsters, black, MMORPG, meatheads a jiných. Nezapomnělo se ani na kmeny s „udělátky“ všeho druhu: tedy na hackery, tunning nebo motorkáře. Nepochybně nejen komerční úspěch aktuálních Kmenů, ale i chuť prozkoumat jejich zárodečné prostředí v normalizačních letech přivedly tvůrce k titulu Kmeny 0. To byl sestup z „vystajlované“ současnosti do minulosti šedohnědého světa „vlasatců“, v němž vizuálně splývají disent, máničky, folkaři, trampové či metalisti, do dobového, převážně černobílého fotografického materiálu, z něhož se ojediněle vynořují papouščí barvy veksláků, ale i pionýři globálních městských trendů od kulturistů přes skate po fandy výpočetní techniky. Lačnosti po kmenové a kulturní (sebe)reflexi vyšla vstříc i Česká televize a ve spolupráci s autory projektu vyrobila (koncepčně poněkud rozkolísaný) šestnáctidílný dokumentární cyklus Kmeny. Chronologie příběhu českých subkultur však stále nebyla úplná, protože mezi dvěma tlustými svazky Kmenů a Kmenů 0 zela mezera: divoká devadesátá léta. Místo pro Kmeny 90.

Pražské kmenové války

Při pročítání Kmenů 90 je třeba mít na paměti, že nečteme sociologickou studii, ale že se setkáváme s víceméně surovým materiálem. Jednotlivé kapitoly uvozuje stručný text se základním kontextem, následují většinou dva rozhovory s insidery. Nutno podotknout, že v síle dobového vizuálu (profesionální fotografie i domácí archivy) a grafického zpracování tkví větší část kouzla publikace. Proto zároveň nevadí stylistická různorodost jednotlivých příspěvků, příznačná především mírou výskytu kmenového slangu a expresivity. Tady se zkrátka hledá něco, co odnesl čas. Co do obsažnosti jsou texty závislé na povaze pojednávaného kmene: vždy bude prostě zajímavější sociálně-politický jev na úrovni například squattingu než popis vzestupu a pádu fanouškovské základny skupiny Oceán.

Případem vymykajícím se z obvyklé struktury kapitol jsou „Vontové“: o existenci tajemného kmene (přezdívky, kryptonymy místních jmen) zde svědčí fragment „deníku řadového Vonta“. Foglarovský retro svět bekovky, košile a telete na zádech působí v kontextu ostatních kapitol dokumentujících stále silnější pronikání západní urbánní kultury téměř přízračně, přestože život kmene nebyl o nic méně riskantní: „Na výpravy už nejezdíme prakticky jinak než na nákladních vlacích.“

Při četbě Kmenů 90 se lze obtížně bránit nutkání nějak si definovat, co to ten kmen vlastně je, a z životnosti jednotlivých kmenů pak vydumat něco o tehdejší společnosti (to za vás Kmeny 90 rozhodně neudělají). Mnohé napoví zjevování se a konjunktury, odumírání a transformace jednotlivých kmenů z předchozích publikací. V devadesátých letech už prožívá energetický deficit například underground, který se po roce 1989 dostává do paradoxní situace: „oficializoval“ se — někteří jeho exponenti se prostě stali „funkcionáři“ nového státu, esteticky pak příliš splýval s „pouhou“ alternativou v nejširším slova smyslu. A tak zatímco zakladatelé „druhé kultury“ už vedou především pivní válku proti pomyslným kravaťákům, přičemž mentálně setrvávají v Prostředním Vydří, drtivá většina ostatních mladších kmenů se za inspirací vrhá na území za někdejší železnou oponu a testuje hranice zákonnosti nikoli jen opileckými potyčkami: squatteři, skejťáci, graffiti writeři, technaři. Zatím stále poněkud revolučně vyplašený stát (například tolerance nepovolených demonstrací, počátek masivního užívání nejen tanečních drog, objevování sexuálních odlišností) si zvláště v první polovině devadesátých let nechával dost líbit. Společenské normy však do značné míry testují i výtvarníci a experimentální divadlo. Zvláště u výtvarníků (zde zastoupení nejsou nějakou podzemní odnoží, ale de facto jde o respektovanou „oficiální“ scénu) je skutečnost, že jsou vnímáni jako kmen, vlastně dost smutnou zprávou o marginalizaci (výtvarného) umění u nás. Ze svébytného kmene naopak částečně vyrostl i český průmysl počítačových her, příklad zcela nekonfliktního kmene pak reprezentují hráči Dračího doupěte.

Mimo poslední čtyři zmíněné a svou povahou intelektuální kmeny mají pak ostatní společnou jednu nepominutelnou věc: stávaly se obvyklým terčem skinheadů. A právě zde se odhaluje jistá slabina Kmenů 90: jejich fanouškovský koncept se zkrátka vyhnul fenoménu, který je na rozdíl od ostatních z podstaty nenávistný a protizákonný: tedy celá nacionalistická a neonacistická scéna, která ochotně terorizovala všechny, kteří se zdáli nezapadat do jejich maloměšťácké představy „slušného Čecha“. Tu zde zastupuje pouze úsporný rozhovor s příslušníkem skinheadské protirasistické odnože SHARP (Skinheads Against Racial Prejudice). Plastičtější kmenovou mapu devadesátek nezachrání ani jediná od ostatních zcela oddělená komunita „Military“, která přehledně mapuje základní možnosti, jak legálně strávit víkend se zbraní v terénu. Přitom jestli bylo pro devadesátá léta něco typické, tak vzestup (neo)levicových kmenů (anarchistů, pankáčů, squatterů, ochránců zvířat a podobně) a jejich potyčky s pravicově extremistickými skupinami. Neonacisté zároveň patří ke kmenům nejhouževnatějším a navzdory po generace působícímu oficiálnímu antifašismu jsou možná nakonec jediní, kteří si snadno získávají sympatie značné části obyvatelstva, protože na rozdíl od divných kmenových lidí jsou tito zárukou „pořádku“. S jistou licencí lze říci, že právě neonacisté navazují na oficiální normalizační představu veřejného prostoru postaveného na nekritické konformitě vůči politické autoritě a xenofobii v různé míře maskovanou „národními zájmy“.

Sporné je naopak zařazení kmene „Teplí“ — lidé spojení jen odlišnou sexuální orientací zažívají sice kolektivní euforii z částečné detabuizace homosexuality a uvolnění dosud sešněrovaného a pokryteckého přístupu k sexu, jinak je však i ze dvou uvedených rozhovorů patrné, že nejde tak úplně o kmen. Čtenář je také nucen se smířit s tím, že absentují lesby. Oproti soudobým Kmenům je pak třeba poznamenat, že obecně ženská kmenová reprezentace je tu slabší. I tak zkrátka vypadala bezohledně svobodná devadesátá léta.

Smíšené zboží

Pamětníci se v Kmenech 90, pátrajících po oné zvláštní neumělé a zároveň extatické devadesátkové atmosféře, bezvýhradně shodují na tom, že bylo více svobody. A naivity, chtělo by se dodat. Nezapomeňme, že tehdy měl stát dost starostí sám se sebou: část establishmentu byla zaměstnána privatizací (někdy tou dobou se takzvaně „zhaslo“), jiná doháněním Evropy. Lakonicky to shrnuje „stěžejní postava pražské graffiti scény“ Pois: „Tehdy tu bylo hodně věcí beztrestných, než si společnost uvědomila, že ji to sere. To ale můžeš vidět i v tehdejší politice, byznysu, celkovým způsobu života.“ Všechno se nakonec usadilo vytyčením pravidel a také vstřebáním komunit, nejpatrnější je to zřejmě u graffiti: vznikají legální plochy, stalo se součástí výtvarné scény, designu… a konzumní kultury. Někdejší „bastlení“ součástek a DIY alternativy západních kmenových výrobků s postupně rostoucí životní úrovní i možností nakupovat v e-shopech nahrazuje dnes specializovaný byznys. Čas odvál špinavé sklepní kluby, nadměrné džínové komplety i onehdy hojné výrobky značky Adidas se dvěma (či dokonce čtyřmi) proužky. A jako bumerang se vrací otázka, co to vlastně ty kmeny jsou. Samo označení, které nahradilo pojem „subkultury“, odkazuje k archetypálnímu nutkání sdružovat se uvnitř menší, jasně vymezené society, která jako by nahrazovala někdejší skutečné kmeny, sekty, velkorodiny či klany. Tento romantizující pohled rozvádí i Karel Veselý v úvodním textu prvních Kmenů, když píše o „paralelních mapách našeho světa“ a „sepisování nových mytologií“. Tuto představu však rozkládá i postřeh Mircea Eliadeho o tom, že archaický člověk naopak hledá splynutí s komunitou a popření své individuality — zatímco široký výběr kmenového životního stylu je výrazem moderního individualismu. A nejen to, zároveň je značně závislý na ekonomické kondici společnosti a jejím liberálním a demokratickém potenciálu.

Jakkoli se tedy kmeny zdají antisystémovými — a často se tak prezentují —, v demokracii se v důsledku projevují především jakýmsi specializovaným (a někdy nakonec i odpovědným) konzumerismem. Nakonec i ve srovnání tří svazků kmenologického materiálu je pak patrný pohyb — od protistátních živlů za socialismu přes hledání hranic zákonnosti v devadesátých letech až po současné spotřebitelské gangy, kde nakonec ustupuje i porevoluční dekadence: legalizace měkkých drog dnes zdaleka není na pořadu dne tolik jako omezení individuální automobilové dopravy ve městech ve prospěch chodců a cyklistů. Mizí všudypřítomné kouření, přibývá farmářských trhů. V každém ohledu zůstává platný již předrevoluční poznatek: „Lidi jsou různý a různý koníčky maj…“ Ale kdoví, politický vzestup konzervativismu třeba ze všech těch dnešních veganů zase vygeneruje bitkaře z devadesátkových neohlášených demonstrací.

Vladimir 518 (ed.): Kmeny 90, Yinachi — BiggBoss, Praha 2016