Pesimismus prodává

Je-li Jane Austenová nekorunovanou královnou romantické prózy, pak pan Darcy z Pýchy a předsudku stojí v čele všech fiktivních milenců. Přestože je populární kultura plná odkazů, narážek a kopií budoucího manžela Lízinky Bennetové, v samotném románu o něm a jeho vzhledu Austenová napsala jen málo. Pro většinu obyvatel planety proto pan Darcy vypadá jako Colin Firth — a nikomu to zřejmě ani moc nevadí. Tedy kromě týmu historiků a literárních vědců, kteří v minulém týdnu odhalili výsledek svého bádání nad „skutečnou“ podobou Fitzwilliama Darcyho. Analýza dobové módy, trendů a vkusu nebo výzkum sociálních kontextů, v nichž se hrdinové Jane Austenové pohybují, odhalily pana Darcyho jako bledého neduživce se svěšenými rameny, úzkými rty a vlasy pokrytími bílým pudrem. Dnešní ideál — opáleného ramenatce s kšticí nekrocenou — si totiž tehdejší šlechta spojovala spíše s rolníky a pracujícím lidem než s jemným aristokratem. Jediné svalstvo se povolovalo ve spodních partiích, neboť správný gentleman se věnoval jízdě na koni a šermu. Výzkum si objednal britský televizní kanál Drama Channel v rámci připravované sezóny Jane Austenové.

Pan Darcy přišel o kus své pověsti už před dvěma lety, a to nikoliv kvůli vzhledu, nýbrž kvůli majetku: podle spisovatelky Joanne Trollopové nabyl svého bohatství díky otrokářství.

Soud v americkém státě Virginia uvalil na pět vandalů trest v podobě povinné četby. Mladiství výtržníci posprejovali historickou budovu školy pro Afroameričany, otevřené roku 1892, rasistickými, antisemitskými a sprostými nápisy, společně s obligátními malůvkami svastik, sexu — a dinosaurů. Soud k čtenářskému opatření přistoupil, protože „žádný z hochů nemá záznam v trestním rejstříku, nikdy nebyli v potížích. A je zřejmé, že nešlo o rasově motivovaný čin. Spíš šlo o obyčejnou hloupost, neuvědomovali si vážnost toho, co činí“. Před vandaly tak leží seznam pětatřiceti titulů, v nichž se objevují jména jako Hannah Arendtová, Arthur Miller nebo Khaled Hosseini, z něhož budou soudu pravidelně dodávat zápisky a k tomu ještě esej na téma svastiky. Soud chlapcům rovněž předepsal návštěvu Muzea holocaustu a Amerického historického muzea, kde se koná výstava o internaci amerických Japonců v koncentračních táborech během druhé světové války.

Pro knižní osvětu se rozhodl i neznámý dárce ze San Franciska: knihkupectví ve slavné čtvrti Haight-Ashbury věnoval padesát výtisků Orwellova románu 1984. Poté co se knihy, vystavené pod nápisem „Čtěte! Bojujte!“, rozebraly, neznámý přispěchal s další četbou zadarmo, tentokrát s Příběhem služebnice od Margaret Atwoodové. A když byla pryč i Atwoodová, knihkupectví oznámilo, že zdarma nabízí dalších sto kopií 1984. Oba romány se v posledním měsíci skloňují společně se jménem nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, hlavně jako kritika jeho exekutivních rozhodnutí i stylu vlády. Rozdávání volných výtisků daných knih je tak podle slov sanfranciského knihkupce způsob, jakým se „knihkupectví zapojují do současného politického klimatu“. Otázkou zůstává, na koho přesně čtenářská kampaň v extrémně gentrifikované čtvrti kalifornského velkoměsta míří.

Deník The New York Times si všímá rostoucí popularity apokalyptické literatury ve Francii. Analogie s pádem římského impéria, zánikologie a celkově záliba v úpadku bílého muže tak zřejmě nejsou jen českou specialitou autorských týmů soustředěných kolem Václava Cílka a Miroslava Bárty. Ve Francii se dokonce do slovníku Larousse dostalo nové slovo „deklinismus“ (déclinisme), označující právě zálibu a občas až obsesi v diagnózách úpadku a konce Francie, potažmo celého Západu. Deklinistická literatura je navíc pro zavedené autory poměrně solidní zdroj obživy. Například kniha s názvem Dekadence: Život a smrt židovsko-křesťanské tradice populárního filozofa Michela Onfraye vyšla ve Francii ve vysokém nákladu sto dvaceti tisíc kusů a svižně se prodává, Francouzské sebevraždy od konzervativního novináře Érica Zemmoura se od vydání v roce 2014 prodalo přes půl milionu výtisků. Ačkoliv se téma úpadku ve francouzské intelektuální tradici objevuje už od osvícenství — respektive jeho opozice — a silně rezonovalo během sedmdesátých let, se zpomalováním poválečného ekonomického růstu, současný deklinismus je jiný: nezaobírá se úpadkem morálních a náboženských hodnot, případně ekonomikou a výkonností státu, nýbrž identitou a osudem národa. Jinými, kritickými slovy, náhlé politické a společenské změny, které s sebou poslední dvě dekády nesou, jsou podnikatelskou příležitostí pro spoustu konzervativních, nacionalistických a často amatérských myslitelů.