Zlost už pominula

I když se mužova noha hýbala jen neznatelně, Fido pod stolem dokázal laskání kolem čenichu ocenit. Bylo to skoro tak příjemné jako žrát kousky pečeného masa přímo z pánovy ruky. Už před dvěma lety se Fido navzdory svým přirozeným sklonům a tělesné konstituci (pevné silné nohy, mohutná šíje, špičaté uši) stal pokojovým psem, což bylo postavení, které se jistě lépe hodilo k hysterickým čubičkám z druhého patra, co dělají loužičky a nad ostatními ohrnují nos.

Fido sice nepatřil k nějaké konkrétní rase, ale bylo to disciplinované uvědomělé zvíře, schopné potlačit svoje potřeby až do oběda, kdy ho brali ven na pravidelnou pochůzku po okolních stromech. Navíc dokázal stát na zadních tak dlouho, dokud nedostal pohov, nosit v tlamě ranní noviny, krátce barytonově zaštěkat, zazvonil-li někdo u dveří, a posloužit za rohožku svému majiteli a pánovi, když se vracel z práce. Většinu dne polehával v rohu jídelny nebo na dlaždicích v koupelně, kde podřimoval anebo jen tak pozoroval uklidňující zeleň vany.

Málokdy byl někomu na obtíž. K ženě sice necítil kdovíjakou náklonnost, ale protože to byla ona, kdo mu chystal žrádlo a vyměňoval vodu, několikrát za den jí pokrytecky olízl ruce, aby o tyto životně důležité služby nepřišel. Jeho oblíbencem byl samozřejmě pán. Po obědě, když pán laskal ženu po šíji, bocích nebo prsou, Fido žárlivě zalézal do nejtemnějšího kouta jídelny. K velkým chvílím dne nepochybně patřily: obě žrádla, močopudná procházka a hlavně večerní siesta. Tehdy si muž se ženou bezstarostně povídali a Fido cítil na čumáku láskyplné tření pánovy flanelové nohavice.

Ale ten večer byl Fido podivně neklidný. Tloukl ocasem o zem jinak, než starší psi běžně dělají, když tímto trikem dávají najevo náklonnost a vděk. Ten večer ho tížila nedávná minulost. V jeho smutných a zkušených očích vyvstávaly ještě čerstvé obrazy posledních dnů. V první řadě a ze všeho nejvíc — ten Druhý. Ano, jednou odpoledne, když byl sám doma a podřimoval před vanou, přišla žena v doprovodu toho Druhého. Fido nebojácně zaštěkal, jako kdyby už tušil, co přijde dál. Ten člověk na něj několikrát promluvil falešně nasládlou fistulí, ale Fidovi se nezamlouvaly ani jeho kousavé černé kalhoty, ani nepříjemný pach, který vydával. Dvakrát nebo třikrát se přemohl a přiblížil se, aby ho očichal, ale nakonec se stejně stáhl do svého rohu v jídelně, kde vůně mísy s ovocem přebíjela vetřelcův pach.

Tehdy žena s Druhým jen mluvila, a přitom se smála na celé kolo. Ale když byla s Fidem zase sama doma a ten člověk přišel, už se brali za ruce a nakonec se i objímali. Pak se ta oválná tvář s černým knírem a vypouklýma očima objevovala čím dál častěji. Nikdy se nepřesunuli do ložnice, ale na pohovce dělali věci, které ve Fidovi nemilosrdně vzbuzovaly tesknou touhu po fenkách z jisté farmy, kde prožil svá štěněcí léta.

Jednou odpoledne — kdoví proč — ho zase vzali na vědomí. Fido od začátku chápal, že se ke dvojici nemá přibližovat a že prorocké štěkání prvního dne se nesmí opakovat. Pro jeho vlastní dobro, v zájmu zachování životně důležitých služeb a kýžených procházek. Ruku nikomu neolizoval, ale ani neobtěžoval. A navzdory tomu si ho začali všímat. Lépe řečeno žena, což bylo přirozené, protože s tím člověkem neměl nic společného. Zřejmě si najednou uvědomila, že pes existuje, že je tam s nimi, jako jediný svědek. Fido jí neměl co vyčítat nebo lépe řečeno nevěděl, že by jí měl něco vyčítat, ale byl tam, v koupelně nebo v jídelně, a díval se.

A tváří v tvář těm zamlženým, ospalky slepeným očím žena nejprve znejistěla a poté ji zcela ovládl prudký, nesnesitelný hněv.

Samozřejmě že Fido z toho skoro nic nechápal. Ale jednu věc cítil jasně — zášť, s jakou se k němu chovala, nezvyklou zlobu, s jakou musela snášet jeho nucenou blízkost.

Teď, když si vychutnával denní dávku něhy, nohavice mu třely o čumák a on vdechoval oblíbený pach, se cítil chráněný a v bezpečí. Ale co potom? Tížila ho docela čerstvá vzpomínka.  Přede dvěma, třemi dny — pes nemá pojem o čase — musel ten člověk okamžitě zmizet (proč?) a na stolku v obývacím pokoji nechal ležet tabatěrku — hezkou, pozlacenou, velmi tvrdou věc.

Žena ji pak — zrovna tak bleskurychle (proč?) — schovala za závěs ve spíži. Sotva se Fido ocitl o samotě, šel si ji tam očichat. Páchla stejně nepříjemně jako ten člověk, ale byla tvrdá, kovová, blýskala se, dobře se olizovala, postrkovala a s břinkotem jezdila po parketách. Pánova noha znehybněla. Fido pochopil, že zábava pro dnešek skončila. Líně si protáhl nohy a vstal. Letmo ještě olízl kus nahého kotníku mezi obnošenou ponožkou a nohavicí a potom bez jediného zavrčení či štěknutí pomalu a revmaticky odkráčel do svého klidného kouta.

Ale tehdy se stalo něco nečekaného. Žena vešla do ložnice a vzápětí se vrátila. Ona a muž hovořili, nejdřív celkem pokojně, potom začali křičet. Náhle se žena odmlčela, strhla z věšáku sako, narazila si ho na sebe, a když se ji muž ani posunkem nepokusil zadržet, vyšla z bytu a zabouchla za sebou tak prudce, že psovi nezbylo nic jiného než zaštěkat.

Muž začal znepokojeně přecházet po pokoji a usilovně přemýšlel. Fida napadlo, že teď je ta pravá chvíle. Ne na pomstu; vlastně nevěděl na co. Ale instinkt mu napovídal, že nastal vhodný okamžik.

Muž byl ponořený do vlastních myšlenek a nevšiml si hned, že ho pes tahá za nohavici. Teprve když se Fido s jasným úmyslem uchýlil ke třem krátkým štěknutím, pán ho váhavě a neochotně následoval. Nikam daleko, jen do spíže. Když pes odtáhl závěs, muž jen couvl, sehnul se a zdvihl tabatěrku. Ve skutečnosti Fido nic nečekal. Svému objevu nepřikládal zvláštní význam. Jenže muž prudce udeřil pěstí do zdi, rozkřičel se a rozkňučel jako čubička z druhého patra, a Fidovi nezbylo než jen vylekaně couvnout před emocemi, které způsobil. Tiše se přilepil k dveřnímu rámu a odtamtud sledoval, jak muž se zaťatými zuby křičí a naříká. Tehdy se rozhodl dostát své povinnosti, přiblížit se k pánovi a něžně ho olíznout.

Muž zdvihl hlavu a uviděl vrtící se ocas dotěrného otrapy, co ho přišel politovat, jediného svědka. Fido ještě spokojeně oddychoval s vyplazeným tmavým a vlhkým jazykem. Pak už ne. Byl starý, věrný, důvěřivý. Tři ubohé důvody, proč se ani nenadál, když mu kopanec rozrazil čumák.

Překlad Hana Bortlová-Vondráková

Povídkovou sbírku Montevidejci vydává nakladatelství Runa.