Násilím proti „novému biedermeieru“

„Zabij skina, zkur*ysyna“: subkulturní antifašismus

Stokrát lepší černej s myslí zdravou Než uřvanej nácek s prázdnou hlavou.

 Zeměžluč, „Nech druhý žít“, 1997.

[…] Rád bych zdůraznil, že nepovažuji antifašisty, a to ani v jejich radikální militantní formě, za druhou stranu mince rasistických skinheads, ale za autentickou reakci na jejich násilí namířené nejen proti etnickým menšinám, ale i politickým protivníkům a jiným subkulturám. To souvisí i s otázkou volby vhodného titulu této kapitoly. Přestože je třeba fyzickou konfrontaci rasistických skinheads chápat jako jen jednu z rovin antifašismu, výzva k jejich fyzické likvidaci, jakkoli problematická a odsouzeníhodná, je jasným komunikačním signálem, který se v českém subkulturním, především punkovém a hardcore punkovém prostředí objevil už v posledních letech státního socialismu, a to v souvislosti s výjezdy českých punkerů na polské festivaly. Slogan se pak v devadesátých letech v tomto prostředí uchytil a částečně zlidověl. Vedle subkulturního antifašismu je pak v celém sledovaném období potřeba do jisté míry počítat i s většinovým antifašismem. Přestože nominální a po povrchu jdoucí antifašismus státního socialismu, který zakládal svůj étos na vítězství Sovětského svazu nad třetí říší, měl ve sledovaném období čas své největší slávy už za sebou, a to i přes silnou recepci dramat neskrytě zobrazujících nacistické násilí typu Jdi a dívej se, nezískal v tomto ohledu dominantní pozici v českém prostoru ani anti-antifašismus, popisovaný jako v tomto období dominantní v některých nástupnických státech bývalé Jugoslávie. Subkulturní antifašismus se tak v některých svých praxích mohl spoléhat i na liberální antifašismus reprezentovaný například názorovou pozicí časopisu Respekt. Subkulturní antifašismus ale současně, a to platí především pro jeho militantní projevy, narážel násilností své praxe na limity toho, co bylo možné v postsocialistickém konsenzu akceptovat. Současně je proto třeba zmínit významnou politickou heterogenitu této aktivistické praxe, nezřídka propojované se subkulturními projevy. Klišé v podobě často diskutovaného propojení antifašismu s anarchistickou či obecněji levicovou scénou nabourává Martin Bastl poukazem na antifašistický vigilantismus. Ten podle něj nevychází z hlubší politické reflexe a navíc odráží dominantní antilevicovou profilaci postsocialistické mládeže. Bastl tím vysvětluje i pozdější posun části antifašistického spektra k tématům a praxi liberální pravice. Přes tyto výhrady byla návaznost na anarchistické hnutí pro český postsocialistický antifašismus klíčová. V úvodu devadesátých let bývá zmiňována i vazba na anarchismem často ovlivněné německé autonomy, která vykrystalizovala v uvedení do praxe militantního antifašismu. Později označila česká Antifašistická akce (AFA), od roku 1996 dominantní představitel zdejšího antifašismu, militantní antifašismus v rámci anarchistického hnutí za minoritní. V každém případě se revoluční či militantní antifašismus během devadesátých let stal vítaným objektem ne vždy seriózní investigativní žurnalistiky. Martin Bastl ve své dřívější práci zmiňuje kontroverzi z roku 1999, kdy byla v České televizi uvedena nepříliš vyvážená reportáž už zmíněného Davida Vondráčka věnovaná jedné z antifašistických iniciativ.

„K Iniciativě proti rasismu [navázané na trockistickou Socialistickou solidaritu, SocSol, pozn. autora] vznikl i televizní dokument odvysílaný v pořadu ČT Nadoraz. Šlo o dokument D. Vondráčka, který se radikální levicí zabývá dlouhodobě — za „reálně-socialistického“ režimu podle radikálně levicových periodik psal články proti opozičně orientované mládeži do Mladého světa.“

Tento dokument SocSol odsoudila jako tendenční vyhraněním se proti „totalitnímu režimu“, což však na druhou stranu potvrzuje hegemonní antikomunismus jako dominantní modus, a to i v rámci ultralevicových sociálních hnutí. Martin Bastl pokračuje:

„Pozornosti lze doporučit podobný jeho dokument, který natočil ku příležitosti protifašistické demonstrace 28. října 1999 o militantních antifašistech — pražské AFA, a kde byly záběry na příslušníky protiextremistického oddělení v civilu, z nichž jeden sahá na pouzdro s pistolí, které je zdůrazněno zakroužkováním, s komentářem: ,Někteří z účastníků však nepřišli na demonstraci kvůli sociálnímu cítění.‘“

Vraťme se ale do úvodu devadesátých let, kdy byl ještě český subkulturní antifašismus v plenkách a logicky tak na sebe zatím nemohl poutat pozornost senzacechtivých reportérů.   Pogo proti rasismu Vedle návaznosti na anarchismus byla pro antifašismus českého postsocialismu klíčová propojenost se subkulturami, a to především punkery a antifašistickými skinheads. Význam organizovaných benefičních koncertů ve prospěch AFA v podobě vystoupení punkových a oi! hudebních skupin opět připomíná Martin Bastl. Počáteční angažmá punkerů proti rasistickým skinheads nebylo samozřejmé a bylo spíše podmíněné lokálně a personálně. Mezi pachateli některých rasových trestných činů v samém úvodu devadesátých let totiž najdeme i punkery. Kronikář českého předrevolučního punku Filip Fuchs je označoval za „dezorientované“. Výstižnou reflexi této počáteční smírné koexistence obou skupin představuje i beletristické vyprávění o pražské punkové scéně z pera Josefa Klímy:

„Nejhorší byli dva tři skinové; vylízanci s vyholenejma palicema, podle anglickýho skinheads neboli vyholené hlavy. Totální cvoci, fašisti, kterých jsem se vopravdu bála. — Normálně v Anglii nebo v západním Německu by si s náma do hospody vůbec nesedli, říkal Áčko. — Na rozdíl vod punkerů jsou totiž rasisti. Ale tady v Praze je nás vobou tak málo, že se to nebere. Stejně jsme pro policajty a pro vostatní lidi jedno a to samý.“

Vzájemné stýkání se a potýkání punkové a skinheadské subkultury v českém prostředí analyzovala antropoložka Hedvika Novotná. Opozice punkerů a skinheadů v první polovině devadesátých let byla podle ní vlastně vychýlením z normy způsobeným jednostrannou politizací skinheads. V období před rokem 1990 měli punkeři a skinheadi společného nepřítele v podobě „režimu“, po ústupu ultrapravice od skinheadského stylu pak v podobě „komerce“. Jinou reflexi této počáteční symbiózy punkerů a skinheads nabízí pro bezprostřední polistopadové období v rozhovoru zpěvák rasistické skinheadské skupiny Braník Jindra Kettner:

„Těžko šlo být v tehdejším Československu důsledně apolitický. Ano, všichni jsme měli po krk bolševika. Ani punkáči nebyli vesměs levičáci. To se ještě těch cca sto českých punkerů nemělo důvod napadat s cca třiceti českými skinheady. Ale to byla doba, kdy ještě Sid Hošek [Petr Hošek, frontman punkové skupiny Plexis, pozn. O.D.] chodil ke Lvovi a JXD [Jiří X. Doležal, pozn. O.D.] nosil bombera a byl dotčenej, když ho nechtěli pustit do Orlíku na střik.“

Sdílený antikomunismus a personální propojení obou subkultur přerušila až iniciativa části punkové scény se snahou vymezit se proti rasismu. Směšování punkerů s rasistickými skinheady mělo pro některé punkery i dopady špatně mířeného odvetného násilí ze strany Romů a Vietnamců. Nejhmatatelnějším projevem této snahy byl Koncert proti rasismu a násilí uspořádaný 10. května 1990 na pražském Staroměstském náměstí. Důvodem rozchodu významné části českých punkerů se skinheady byla na jedné straně tendence směšovat názorovou základnu punkeři a skinheads v mainstreamovém tisku, přičemž v této souvislosti bývá zmiňován článek Punk je strach v Lidových novinách z 28. 4. 1990. Obdobnou roli pak o něco později sehrál i článek Marie Homolové Naše neklidné děti v červencovém vydání Vlasty. Naproti tomu Reflex, který se v té době profiloval jako subkulturám bližší periodikum, otiskl zhruba ve stejné době kratší článek vystupující proti směšování skinheads s punkery.

V prohlášení Anarchistického sdružení (ČAS) ve Voknovinách z jara 1990 je zmíněna právě reakce Romů a Vietnamců napadajících punkery v odvetě za pogromy, kterých se jiní punkeři dopustili spolu se skinheady. V dalších reakcích na vyhrocenou mezietnickou atmosféru jara 1990 publikovaných ve Voknovinách se můžeme dočíst dobově podmíněný a v této souvislosti i na jiných místech evokovaný názor, že z tohoto neklidu budou těžit komunisté. V této situaci ČAS přejmenovalo už nějakou dobu organizované vystoupení punkových skupin na Koncert proti rasismu a násilí. Tento koncert byl významný nejen s ohledem na to, že se jednalo o výjimečnou příležitost tančit na Staroměstském náměstí punkové pogo, ale především proto, že mezi významnou částí českých punkerů zasel myšlenku vymezení se proti rasismu, reprezentovanému v dobovém kontextu právě skinheads. Přestože návštěvnost koncertu nebyla příliš valná, čemuž nasvědčují i audiovizuální záběry, nelze tento symbolický bod rozchodu mezi punkery a rasistickými skinheads podcenit. V následujících měsících a letech pak mezi politickou orientací punkerů a skinheadů začala rozlišovat i mainstreamová žurnalistika, což dokazuje jak článek už na několika místech zmíněného Davida Vondráčka v Mladém světě z léta 1990, v němž popisuje bitky stoupenců ČAS s rasistickými skinheads, tak i pozdější reflexe na webu AFA:

„Oba tábory šly od sebe snadno odlišit, na straně anarchistů lidé převážně s alternativním a punkovým zevnějškem či zcela v černém, na straně nácků holohlavci v bombrech. V myšlení novinářů pak na dlouhá léta přetrval tento obraz ,skini versus punkeři‘, i když se od té doby mnohé změnilo.“

  „Je to policie, kdo fašisty kryje“ Autor diplomové práce věnované českému antifašismu Michael Fiala píše o prvním významnějším fyzickém konfliktu mezi punkery a skinheady v květnu 1991.

„První výrazný střet, který přesahoval […] rámec menších šarvátek, se udál [24. 5. 1991 na hřišti ABC na Praze 4, pozn. O.D.] na punkovém hudebním festivalu Branická žízeň […], kdy zcela nepřipravené účastníky napadla skupina několika desítek až stovek skinheadů, kteří se formovali z řad ultrapravicově smýšlejících lidí a fanoušků známé skupiny Orlík či jiných kapel.“

Význam této do jisté míry přelomové události potvrzuje i recenzent knihy věnované historii punkové skupiny Visací zámek Ladislav Oliva:

„Přímo během revoluce nahrávaná první deska se prolnula do porevoluční euforie, kterou později zchladila skinheady napadená Branická žízeň.“

Střet měl svou historii, kterou popisoval jeden ze skinheadů následovně:

„Veliký punkový festival v Braníku, kterého jsem se zúčastnil, byl zlomem, kdy se do rasově zaměřených útoků skins dostala i politika. Asi tři stovky skinheads napochodovaly do areálu a jedním soustředěným náběhem rozehnaly celý koncert. Útok měl ovšem předehru měsíc zpět, kdy se na punkovém koncertě v Lucerně porvali anarchisté a skinheads.“

Následovaly další útoky skinheads. Ty popisuje tentýž pamětník samozřejmě trochu silácky.

„Prolitá krev znamenala válku a obě rostoucí subkultury prožily v 91. roce horké léto. Výhoda byla tehdy jednoznačně na naší straně. Početnější a mnohem agresivnější jsme napadali levicové hospody (U Pepíčků), levicové koncerty (Exploited) a levicové demonstrace, jako byla například obrazově zdokumentovaná bitva na pražském Výstavišti nebo týden akcí proti armádě v září 1991, který vyvrcholil koncertem punkových a cikánských kapel na Střeleckém ostrově, kdy asi stovka našich militantů obsadila kraj mostu a napadala každého příchozího či odcházejícího, zatímco asi pět set účastníků koncertu se krčilo pod mostem na ostrově a dělalo, že nic nevidí.“

Zmiňovanou „bitvu na pražském Výstavišti“ popisuje v už citované diplomové práci Michael Fiala:

„30. května [1991] anarchisté svolali další demonstraci proti Jubilejní výstavě, avšak tentokrát si na ně počkala i skupina skinheadů z nově vzniklé organizace NOF (Národní obec fašistická). Asi 50—80 z nich napadlo před pražským Výstavištěm u fontánek hlouček 80—120 demonstrujících anarchistů (údaje se liší), což vedlo k násilné potyčce a několika zraněným jedincům. Policie situaci značně podcenila, nedokázala včas obě skupiny oddělit (zprvu zasahoval pouze jeden policejní vůz) a vysloužila si kritiku ze strany médií a některých politiků. Ačkoli takový střet několika desítek lidí může působit z dnešního pohledu marginálně, podle známého anarchisty Jakuba Poláka znamenal ,šok pro veřejnost‘.“

Po střetu před holešovickým Výstavištěm začala být i v mainstreamovém tisku diskutována role policie v těchto střetech. Koordinaci skinheads a policie totiž naznačil například v Mladé frontě v článku Šokující výpověď i Ondřej Neff, publicista, jehož nelze dnešním pohledem ze sympatií k levicovým sociálním hnutím podezřívat.

„Návštěvníky Všeobecné výstavy bude šokovat fakt, že zadržení nezletilí, včetně zbitého ,svědka‘ T. P., byli drženi v prostorách Průmyslového paláce, v tom křídle, kde je výstava ,životního stylu‘. Policejní zásah, jak jsme informovali už před týdnem, následoval po demonstraci anarchistů, při které mluvčí mladých lidí přečetl protest proti mrhání peněz a jejich zpronevěře v souvislosti s Všeobecnou československou výstavou. Dokument podepsaný kapitánem Stiborem viní zadržené z trestného činu výtržnictví (hodili prý dýmovnice a petardy ,do davu‘, přičemž ve skutečnosti byl prostor prázdný) a z útoku na veřejného činitele (k útoku ,nervovým plynem‘ vskutku došlo, ale v okamžiku, kdy A. V., který byl z toho obviněn — byl již zadržen a seděl v policejním autě). Prokazatelně jde o obvinění vykonstruované. Vyprávění mladých lidí zní dnes jako za starých časů: Zadržení trvalo téměř čtyřiadvacet hodin, z toho dvanáct se želízky na rukou. Když požádal zbitý T. P. o kysličník na ošetření rozbitého kolena, podle jeho slov se mu dostalo odpovědi: ,Ty č....., nachčij si na to.‘ Nezávislý odborový svaz příslušníků SNB na základě našich informací z minulého týdne už požádal o prošetření celého případu. Při této příležitosti by bylo dobře prověřit i činnost policistů v civilu. Svědkové z řad novinářů jsou orgánům MV k dispozici.“

Nestrannost policie v událostech před Výstavištěm, ale i v dalších obdobných konfliktech problematizuje text z antifašistického prostředí:

„Na začátku 90. let 20. století bylo v Československu pravidlem, že v takové situaci se policie vždy otočila k anarchistům čelem a k neonacistům zády. Někdy dokonce napadli anarchisty společnými silami. Při zmiňované bitce na pražském výstavišti dokonce jeden z pražských naziskinheadských führerů [údajně jeden z vokovických bratrů Procházků, jejichž otec pracoval u policie, pozn. O.D.] ukazoval policistům, proti komu mají zakročit. Zpravidla se policie zapojila ve chvíli, když šlo náckům do tuhého. Veřejné hajlování, nacistická symbolika, vyřvávání hesel ,Židi do plynu‘ policii vůbec nevzrušovalo.“

Náklonnost policie ke skinheads v zásadě potvrzuje i pamětník protistrany:

„Pak se stalo něco, co dnešní radikální mládež asi jen těžko pochopí. Kolem obrovského davu skins [srocených v únoru 1992 při protiromské výpravě do Nuslí] projelo policejní auto, a někdo z davu po něm hodil kámen a rozbil okno. V tu chvíli se stovky skins rozutekly po okolí ze strachu, že je policie zatkne. V té době u mnohých z nás totiž panovalo podivné přesvědčení, že suplujeme práci policie a že policisté jsou naši přátelé. Nikdo si proto naše ,starší bratry‘ nechtěl rozhněvat.“

Nejednoznačnou policejní praxi pak potvrdily i události z prvomájových demonstrací.   Vydává nakladatelství Pistorius & Olšanská.