O pestrých rodičích a rozumných dětech

Kdo jsou ti Věrní a rozumní? Knížka například ukazuje, že i chování lidí, o nichž bychom řekli, že jsou strádající přírodě věrní, není důsledné. A že jednání lidí, jež bychom na první pohled zřejmě považovali za rozumné, připomíná mnohdy pošetilou aktivitu. Studovali jste mimo jiné i děti lidí, kteří se po revoluci rozhodli pro šetrný, ekologický život. Jaké stopy na nich podobný styl života zanechal? Zůstaly věrné „odkazu“ rodičů? Když jsme s výzkumem „dětí pestrých“ začínali, jeden student na semináři předjímal, že knížka by se mohla jmenovat „Šedí a zkažení“. Zkušenost různých ekologicky příznivých životních způsobů, s jejichž esencí se můžeme setkat v komunitách, totiž říká, že další generace obvykle nejeví o životní dráhu rodičů zájem. Potomci utíkají z venkova do měst, kde si vyrůstání v materiálním nedostatku kompenzují; často se z nich stávají dokonce ještě větší konzumenti než jejich vrstevníci. Generační kontinuitu nenacházíváme ani z druhého konce — skromně žijící lidé většinou sami ze skromného prostředí nepocházejí. Potěšilo nás, že naše zjištění s těmito zkušenostmi kontrastují. Ukázalo se, že se ekologicky příznivý způsob života může mezi generacemi přenést; že nemusí jít jen o epizodickou událost bez pokračování. Všem jednadvaceti dětem, s nimiž jsme mluvili, je životní způsob rodičů sympatický a více či méně na něj navazují. Je nová generace spíše rozumná, nebo věrná přírodě? Srovnáváme-li s rodiči, tak se dá říci, že děti jsou věrnější spíše jejich hodnotám než životnímu způsobu. Domácnosti nesou menší množství ekologicky příznivých rysů — například se slaběji orientují na samozásobitelství. Méně jsou děti věrné i místu — stěhují se do měst, cestují po světě… Dá se říci, že jejich přístup k životu je „rozumnější“. Trošku mu chybí ten idealistický „drive“ rodičů, který byl čtenářům Pestrých a zelených tak sympatický.

Vojtěch Pelikán, foto: Stanislav Krupař

Narazili jste na něco, co ovlivňuje vztah člověka k přírodě, co na začátku devadesátých let nehrálo roli? A naopak — na faktor, který dnes už není relevantní? „Duch doby“ se za čtvrtstoletí, jež uběhlo od první etapy výzkumu, proměnil. Rozhodnutí „pestrých“ jistě poháněla unikátní doba rané demokratické transformace. V chování jejich dětí se zase odráží dnešní střízlivost, snad i deziluze — typicky jde-li o veřejné angažmá. Na druhou stranu se zdá, že ekologicky příznivé způsoby života nacházejí v současné společnosti, zejména ve městech, větší pochopení, než tomu bylo zkraje devadesátých let. Tehdy byli pestří většinou považováni za „exoty“. Jak se vám — a vašim kolegům — navazovalo na dnes už vlastně kanonické knihy a výzkumy? Kdo zná profesorku Librovou, tak ví, že studenty dovede velmi kolegiálně vtáhnout do svých aktivit. Na výzkumu se jich podílela celá řada — od nás, spoluautorů knihy, přes různé pomocníky až po autory citovaných diplomek. Takže z hlediska výzkumné spolupráce se nám navazovalo velmi organicky. A to, že bude nová generace výzkumníků zkoumat novou generaci skromných, se nabízelo. Každopádně jisté šimrání v břiše jsme cítili — vždyť knihy o „pestrých“ jsme četli ještě na střední škole a inspirovaly nás v rozhodování, čemu se budeme jednou věnovat. Takže to téma mezigeneračních proměn a kontinuity nám bylo blízké i v tomto osobním ohledu.