Maso bez kůže
Nejdůležitější maďarský román současného desetiletí — praví se na záložce. Rok po jeho dopsání (2014) autor, maje pouhých čtyřicet let, dobrovolně odešel z tohoto světa.
Malá maďarská vesnička, léta šedesátá a sedmdesátá, rodina se třemi dětmi, její vnitřní rozklad. To vše nazíráno dětskou perspektivou jednoho z aktérů. Všechno je tu tvrdé, až děsivé, lidé jsou na sebe zlí, ani rodina žádnou hráz před vnějšími tlaky netvoří. Ba naopak, jako by se v ní všechny děsy a hrůzy ještě zesilovaly: časté a kruté zabíjení zvířat. Trochu se tu zavadí o historii — účast Maďarů na východní frontě a likvidace Židů. Nicméně historie žádným generátorem dějů není. Přichází jen dodat jakési minimum časových souřadnic.
Děj se sune dopředu ve scénách. Základní epickou situací je, že se s někým někam jde. Není moc kam uniknout. Přítomnost je bezvýchodností i vězením, navíc i stavem jakési citové inertnosti: „Koukám se na vodu a vymýšlím si vzpomínky. Vzpomenu si na babičku, ale nepamatuji se na ni.“
Něco na tomto maďarském venkovském existencialismu z doby socialistické ale nesedí. Hlavně fakt, že všichni jsou tu zlí, a to jaksi esenciálně. Tedy: jsou zlí, protože jsou zlí. O zlo se vypravěčsky neusiluje, je dopředu přiděleno. Postavy nejednají, ony jsou. Vypravěč utrhne mouše křídla. Proč? Inu proto, že je zlý, milé děti. A proč je zlý? Protože zlí jsou tady všichni. A už se neptejte. Chybí to, co román tak báječně umí, a sice že nám třeba ukáže slabocha, který se v jisté chvíli překvapivě proměňuje v někoho jiného, přičemž za chvíli je ještě všechno jinak. Ne, Borbély své postavy po sartrovsku vysvlékl ze sociální kůže, takže zůstává jakoby jen existenciální maso. Ano, jakoby. Coby čtenáři tak ztrácíme možnost nahlížet motivace jejich skutků. A moc velký zisk z tohoto postupu nemá ani epika — mění se pouze v další a další vršení situací, o nichž už dopředu víme, jaké asi budou a že po nich přijdou jen další situace jim podobné.
Dobře, dětský vypravěč, řekneme si, ten přece světu kolem sebe nemůže rozumět. Proto pouze vrší scény, reprodukuje zaslechnuté a popisuje. Nevím, ve chvíli, kdy si připomeneme jiné dětské či mladistvé vypravěče (například Bylo nás pět, Hrdý Budžes, Kdo chytá v žitě, Prezydent krokadýlů), jsme nuceni připustit, že i tady něco nesedí. Jako by autor svého vyprávějícího hrdinu proměnil jen v jakousi narativní funkci, jíž je dopředu zakázáno vědět, cítit… a rozumět, byť po svém. Výsledek? Cosi velmi umělého a málo uvěřitelného — i literárně. Přitom samotný průběh knihy ukazuje, jak i sám autor je tento diktát přítomnostního nevědění nucen — v zájmu spojitosti textu — v mnoha případech porušovat. Proklamovat „nic necítím“ není totéž jako stav onoho necítění popsat či odvyprávět. De facto nám tu autor jen manifestuje vypravěčskou nemožnost čistého popisu.
Všechnu moc přítomnému času a všechnu moc popisu… Tvrdit o tomto textu, že je jen dalším pohrobkem nového románu, by bylo trochu přehnané. Nelze si však pomoci, sartrovsko-novorománová vypravěčská askeze vehnala Borbélyho do úzkých. Citová inertnost se přelila i do inertnosti samého textu.
Szilárd Borbély: Nemajetní, přeložil Robert Svoboda, Odeon, Praha 2016