Můj muž, má žena

Odhadoval jsem to tak na hodinu jako čekání na indický autobus, jenomže jsem svou ženu podcenil; začíná se stmívat a rozpálené zdi vychládají. Určitě neusnula, protože občas zaslechnu nastydlé zakašlání. Vím, že dokáže být pěkně paličatá. Když se rozhodla, že se mnou nebude spát, tak to posledních pět let neoblomně dodržovala.

Dívám se na závěje lehounké topolové vaty v koutcích dvorku a vzpomínám, jak je mladí od doktora Grüna na mé doporučení zapalovali. Ve vteřině vzplály a v druhé vteřině beze stopy zmizely ze světa. Vzpomínám na srdnaté pampeliškové chmýří, schopné svým padákovitým výsadkem napadnout celou naši zahrádku v Kobylisích. Po té se mi bude stýskat, to připouštím, trávník do svahu pod pískovcovými skalami, kde jsem mohl pro svou ženu vydlabat poustevnickou jeskyňku, kdyby si řekla.

Teď už je ale pozdě na všechno: Loďka láska ztroskotala o život, připomenul se mi Majakovského verš z básně na rozloučenou, než se zastřelil. Vzpomínám si, jak jsem s ní udělal dojem na přijímací komisi a o pár let později i na svou ženu. Tehdy jsem ji uměl říkat zcela nesentimentálně, to až dnes se nad ní dojímám jako stará plačka.

Dvě hodiny / ty patrně už spíš / a snad i tvá nálada je taková / Jiskrami telegramů / tě již nemám proč budit a znepokojovat / je, jak se říká, incident skončen / Loďka láska ztroskotala o život / a zbytečný je součet / vzájemných trampot, trpkostí a psot.

Musím se už sakra přemáhat, abych neodemkl a nevtrhl do meditační svatyně. Copak ji ani nenapadne pomyslet na vnější svět? Že tu třeba nějaký manžel trpělivě vyčkává, až dostane rozum a hlad? Anebo se rozhodla z minuty na minutu jako kuřák anebo alkoholik vzdát letitého jedu našeho soužití? Možná v těch prastarých malbách objevila vyluštěnou tajenku svého pomýleného života, kdo to může vědět. Já bych se ale teď potřeboval propláchnout chladivým pánembohem, koneckonců i ledňáček by mi mohl tyrkysově prolétnout hrdlem, abych v něm necítil jen zlostné mručení hladové šelmy. Bohužel tomu tak je: dostávám zuřivý hlad za nás oba. Tohle nedopadne dobře, bliká mi kontrolka, když se po dvou hodinách hrabu na ztuhlé nohy. Dříve než stačím vrazit klíč do zámku, ozve se z druhé strany přidušený výkřik, jako by démoni obživli a slétli se na mou ženu.

„Už jdu!“ vykřiknu a rumpluji klíčem. „Stalo se něco!?“

* * *

Zabírá svým tělem skoro celý obdélník dveří.

„Tak děje se něco?“ opakuje už klidněji.

„Nic vážného.“

„Znělo to, jako by tě někdo škrtil.“

„Můj starý život.“

„Aha,“ povídá svým obvyklým tónem. „Netušil jsem, že osvícení může být nebezpečný.“

„Co kdybys mě tu zase zamkl?“

Z jeho odmlčení vytuším, že můj návrh zvažuje.

„Víš,“ říká nečekaně smířlivě. „Mám docela hlad.“

„Nemusíš mě tu hlídat.“

„Tím si právě nejsem jist.“

„Nic mi tu neschází. Ani ty,“ dodávám zbytečně a opět slyším jeho myšlenkové pochody, jestli se náhodou nemá urazit.

„Dobře, tady máš klíč. Za hodinu mi už nic k jídlu nedají. Mám ti něco objednat, kdyby náhodou?“

Odpověděla jsem mlčením. Šetrně zavřel těžké dveře, abych si nemyslela, že se naštval.

Zlobím se na sebe: možná jsem opravdu byla blízko osvícení, a stačí krátký rozhovor, abych se vrátila na začátek. Člověče, nezlob se, napadá mě princip mé nejoblíbenější dětské hry a musím se své asociaci v duchu zasmát. A navíc jsem z těch řečí také pocítila hlad.

Zburcuji stařečka a předám mu klíč a odškodné v rupiích. Neumí anglicky, z jeho gest ale pochopím, že mohu kdykoli přijít. Aspoň nějaká jistota. Dole v Alči už trhovci sklízejí krámky s buddhistickými tretkami, autobusy odjely do Le, prodavači pod sporým světlem lamp klábosí dál. Moc ráda bych si přisedla, jenomže jak začnete myslet na jídlo, ostatní touhy prchají.

Můj muž to na mě zahrál náramně: tváří se překvapeně i nadšeně zároveň. A jídla objednal jak pro celou naši rodinu, kdyby tu s námi seděla.

„Všechno, co máš ráda,“ rozpřáhne paže s gestem vypůjčeným z inscenace Čechova. „Jen se podívej: rajčatová polévka — španělské gaspačo to sice nebude, ale dobrý. Jako předkrm pochopitelně pakory, vegetable i paneer pakora, a jogurtová raita, co ztiší pálivost, to je jasné. Může být i potato se špenátem, kdybys chtěla. Pak tu je pork curry, lamb tikka, uvažoval jsem ještě o kuřecí tikka masale. A česnekový nán, zatím tři kousky, kdyžtak přiobjednám. Budeš chtít mangové, nebo banánové lassí?“

„Něco bych si dala,“ upejpám se jak malá holka, čímž si vzpomenu na dceru, která má také sklon k tloustnutí.

Bývala štíhlounká jako já před těhotenstvím, avšak z věčného vysedávání nad právnickou literaturou jí narostl zadek, který sebevědomě ani neskrývá do volných šatů nebo sukní. Kupodivu jsme k sobě v posledních letech nebývaly dvakrát důvěrné, ale ani soutěživě konfliktní, což se občas stává. Od její nebouřlivé puberty jsme k sobě pomaličku získaly odstup a oběma nám to dnes vyhovuje. Jaképak emoce, říká mi její pohled, ty všechno jedině komplikují. Našla si podobně pragmatického partnera a pragmaticky pracují na své kariéře. Nejsem zklamaná, ani nadšená, pozoruji to a věřím, že jim patří budoucnost.

Náš syn se vzhledem podobá svému otci, avšak jeho povaha nám je záhadou. Co si vzpomínám, vždycky se něčeho bál. Ještě v kočárku vyděšeně ukazoval před sebe prstíčkem a naříkal: Mócha, mócha, bojim, bojim. Jako by od sebe stále odháněl nějaké neškodné mouchy, z nichž cítí neznámé nebezpečí. Na střední škole to mohl být frajer, co střídá holky, chodil ale po celou dobu s tuctovou holčinou, která se na něj po maturitě vykašlala. K němu jsem ale od první chvíle měla ty nejvřelejší mateřské city, jako malý chlapeček byl mazlivě roztomilý, než jsem si všimla, že se mě neustále bázlivě drží za sukni. K jeho devatenáctinám jsem mu už musela naznačit, že s námi nemůže bydlet až do konce studií, která si kvůli strachu ze zkoušek stále prodlužuje. Vidím jej dodnes moc ráda, jenom nechápu, proč mě konečně neokřikne, když do omrzení vykládám historku, jak se bál hrůzostrašně bzučící mouchy.

„Chutná ti to?“ stará se můj muž, jenž si mé zpomalené žvýkání chybně vysvětluje.

„Vynikající. Děkuji,“ usmívám se, avšak pořád nepřítomně.

„Nechtěla jsi raději kuře z tandúru?“

Vrtím hlavou, abych rozehnala jeho pochybnosti.

„Takže zítra zpátky do Le?“

Vidím mu na očích, jak by nejraději dodal: anebo zpátky do poustevny? Oceňuji jeho silnou vůli, a tak o tom, co bych doopravdy ráda, pomlčím.

* * *

Vždyť jsem to povídal: chodící mašina. Nikoho a nic nevnímá, jde jako stroj. Jako by v hlavě překládala nějaký technicky náročný text, třeba k řezačce, aby si člověk neufiknul většinu prstů. Nemám ale právo se posmívat: když jsem byl v angažmá, tak nás deset let živila ona. Po nocích překládala, zatímco já jsem pařil, abych nevypadl ze zdravého jádra souboru. Někdy jsem se domů doplazil dřív a zastihl ji u počítače. Na mé rozverné otázky neodpovídala, žila v jiné galaxii, kde se prohánějí traktůrky na trávu, štípají se pařezy, udržují se perfektní bazény. V posledních letech jsem ji vídával zasněnou. Začala překládat i literaturu související s Tibetem či buddhismem, kdo se v tom má vyznat, myslím ale, že její oblíbenou prací byla Cesta bílých oblaků, dílo německého buddhisty Anagáriky Góvindy…

Tahle bezejmenná hora snad nemá konce! Pokouším se stoupat vzhůru stejně mechanicky jako má žena, vyvolávám z paměti další vzpomínky, avšak průsmyk pod vrcholem se nepřibližuje!

„Jak je?“

„Trošku se flákám. Vadí ti to?“

„Jen se ptám.“

„Tak ty se ptáš? Prostě mám toho tak akorát! Melu z posledního, a když to chceš vědět, asi mě sereš. Ty a tahle debilní hora. Nevím, v jakým pořadí. Promiň, nechtěl jsem být sprostý. Omlouvám se.“

Dřepnu si na zadek a zkouším popadnout dech. Kdybych mohl, svalím se takhle pěkně na bok a budu čekat na spánek, nebo na smrt. Ať si holky řeknou, která má o mě větší zájem. Já mám konečnou. Tramvaj do stanice Touha. Sakra, ani tohodle Williamse mi nedali! Kdo v našem souboru měl metr devadesát, kdo byl vymakanější než já, kdo už jinej měl hrát Stanleyho? Primitivního, žárlivého puďáka, Poláka, kterej Ameriku miluje jako svou ženu! A dostalo ho nějaké herecké lemro, co by ani neuzdvihlo stokilovou činku a k Marlonu Brandovi mělo o tisíc mil dál než já. Sakra práce, do prdele, kurva, omlouvám se všem.

„Co budeme dělat?“ zeptala se mě stejným tónem jako včera.

„Půjdeme nahoru a pak zase dolů. Takové jsou hory,“ opakuji se také, ale do smíchu mám hodně daleko.

„Mám ti vzít bágl?“

Její ušlechtilá nabídka mě zburcovala. No tak jsem nedostal šanci ukázat, jak úžasný jsem herec, no a co? Ženská mi ale bágl nosit nebude!

Sbírám se na nohy, které se mi podlamují. Nemohu se nadechnout, točí se mi hlava, jenomže má žena stojí pevně a je připravena mě podepřít. Jak je to možné, že vám tělo vypoví službu?!

„Mám tě ráda, i když seš na sračku.“

Tichý, zřetelný hlas.

„Co kdyby tě zaslechly naše internetově sprosté děti?“

Nemusí odpovídat, vím, že se mi pokouší pomáhat.

„Za hodinu jsme nahoře,“ milosrdně lže dál má nesnesitelná žena a já se konečně vyčerpáním rozbrečím.

Zaplaťpánbůh nic neříká, čeká, až se to přežene jako včerejší bouřka. Nemám, co bych vysvětloval, zkrátka by měl být člověk těsně před šedesátkou připravený na to, že na něj netrénované tělo nečekaně udělá dlouhý nos.

Ponižující brek kupodivu působí, jako by odplavoval tu nejvtíravější únavu. Popadnu hole a jdu. Pod pohorkami vrzají kamínky, vedro, slunce a horský větřík o mě pečují, vysoušejí mi hlavu, masírují zátylek. A já už opravdu netuším, kdo jsem. Petr, nebo Pavel, ženatý neženatý, děti neděti, koho to zajímá — stoupám. Mám jediný rozkošnický vztah s oblohou. Jako by mě vyzývala: Tak pojď za mnou, na co čekáš? Nebe bez mráčku vypadá jako našponované malířské plátno — pojď, namaluj si představu svého dalšího života; mezi námi, trumbero, moc času ti nezbývá. Můžeš se ale vzchopit. Tvá dnešní žena — děláš si legraci? Je stejně odepsaná jako ty. Toho sis, chudinko, nevšiml? Nechceš náhodou stihnout ještě nový vztah — tak na co čekáš?

Popadne mě zlost, že mi někdo zkouší mluvit do života. Tuším, že ten provokativní hlas ke mně patří, proč bych mu ale měl naslouchat? Nikdy nezapomenu na rozhovor s jedním divadelním kritikem. Pokoušel se v klubu po představení oblbnout mou ženu, a když neuspěl, obrátil svou zhrzenost proti mně.

„Dneska jste byl výjimečně dobrý.“

„Dnes jsem nehrál. Chodím ale na premiéry svých kolegů.“

„Aha.“

„Špatně jste se díval. Anebo spal.“

„Mě blbé divadlo nenechá usnout. Přesto se mi zdálo, že se tam někde pohybujete.“

„Seděl jsem tři řady za vámi a vy jste chrápal.“

„To jste měl halucinace.“

„Nemívám halucinace.“

„Možná máte pravdu. Usnul jsem a představoval jsem si vás v nějaké důstojnější roli než coby kolegu o tři řady za mnou.“

„Asi vám nikdo dlouho nedal pár facek.“

„Zase máte pravdu. Vlastně ještě nikdo. Budete mít premiéru?“

Dívám se na toho sebejistýho zmrda a je mi jasné, že si to nesmím dovolit. Už jsem v klubu zažil pár strkanic se stejně opilými kolegy, od tohodle nabroušenýho novináře ale nevím, co mohu čekat. Naštěstí mám vedle sebe svou ženu, která mi svírá pod stolem ruku.

„Takže vy jste živý divadelní kritik? Něco takového ještě existuje?“ povídá roztomile onomu nemrcouchovi. „Škoda že jsem od vás nic nečetla. Anebo četla, a vzápětí zapomněla, promiňte.“

„Už jsem nahoře! Hurá! Vyhráli jsme!“ juchá na mě a mává hůlkou jako nějaká nadšená puberťačka, kterou nikdy nebyla.

Vydává nakladatelství Druhé město.