Soukromé očko Adolf Hitler

Píše se zrovna rok 1939, v ostrovním království se schyluje k rozhodujícímu hlasování, kdy se vlády doufá chopit britský fašista Oswald Mosley, a nálada ve společnosti hrozí každou minutu výbuchem. Na staré přátele i spojence z lásky i rozumu se nezapomíná, snad by tedy Wolf mohl vypomoci i v jiné věci, totiž pokusit se nalézt, kdo že to nadějnému kandidátovi usiluje o život? Každý z těch dvou případů by ho plně zaměstnal i samostatně, do všeho toho zmatku však navíc kdosi v bezprostřední blízkosti Wolfova skrovného příbytku bestiálně vraždí prostitutky a policie samozřejmě nedokáže jinak než podezírat nebohého, všemi nespravedlnostmi a nepravostmi stiženého pana Wolfa. Nebo tedy původním jménem Adolfa Hitlera, pod kterýmžto jménem byl detektiv před Pádem znám.

„Noirový příběh z ulic alternativního Londýna“ Lavieho Tidhara je zábavně neuctivou hrou s dějinami a s největší tragédií dvacátého století: v provokativně exploatačním, stylem i poetikou drsné detektivní školy à la Chandler či Hammett notně vyživovaném podání fabuluje neuskutečněné osudy prominentních nacistů, jež nechává prožívat nejrůznější vypjaté okamžiky: soukromé očko Wolf tak v průběhu knihy nejenže na vlastní kůži okusí, jaké to je být členem nenáviděné skupiny, ale podstoupí například i nedobrovolnou obřízku. Při tom všem v zásadě na každém kroku naráží na upomínky své bývalé kariéry, na minulé druhy v ideji i zbrani (Rudolfem Hessem počínaje a Leni Riefenstahlovou konče), kteří k jeho smutku a nelibosti — jak se zdá — v přesídlení do nové situace povětšinou obstáli mnohem lépe než on.

Tidharovy ambice se však popsanou žánrovou persifláží kontrafaktuálně-detektivního příběhu rozhodně nevyčerpávají: v románu je tedy tato prokládána vyprávěním, jehož podstatu nejlépe shrnuje titul posuzované knihy Muž leží a sní — sluší se dodat, že místem, kde se ono ležení a snění odehrává, je Osvětim, a tím, kdo je podstupuje, vězeň Šomer. Ten se před válkou živil námezdním psaním laciné populární literatury v jidiš, nebo — jak sám říká — šuntu. Poťouchle kacířské zábavě má nejspíš tento protiplán nabídnout ústrojný, „hodnotný“ kontrapunkt. Muž leží a sní chce totiž být stejnou měrou románem extrémní popkulturní exploatace jako jakýmsi metatextovým, či spíše metažánrovým komentářem k ní. Zatímco vytváření (respektive láskyplné parafrázování a naplňování) půvabných brakových peripetií autor zvládá zcela bez zaváhání, ve snaze poskytnout svému dílu hlubší význam spíše selhává.

Šomerova osvětimská linie působí po většinu času jen jako zprvu sice zajímavá, postupně však ve své nevelké invenčnosti stereotypní digrese. Celkovému vyznění dodává překvapivě málo: rámec je nastolen, dále se s ním nepracuje, jen je takřka do úmoru replikován a variován. I jinak roztříštěný text, ve kterém se bez většího významového opodstatnění střídají pasáže subjektivní ich-formou („úryvky z Wolfova deníku“) s těmi (vlastně neméně subjektivizujícími) er-formovými, tak dostává další ránu. Zejména však líčení Šomerova osudu působí jako poněkud generické „ušlechtilé vyprávění z Osvětimi“, kterážto nenápaditost (v obsahu i formě, jazyku i předkládaném líčení) mrzí o to více, že linie wolfovská nepřestává v alternujících pasážích excelovat tříští nápadů a zábavných aktualizací.

K rozpakům přispívá i Tidharova poněkud úsměvná potřeba doložit laskavému čtenáři, jak důkladně si materiál nastudoval — v závěru knihy vřazené poznámky tak „upozorňují“ na to, kde že která postava bere do úst noirové klasiky, kdo že to je Primo Levi, který se jednou mihnul textem, a jak že to vlastně „bylo doopravdy“. Zábavný pop tu tak ve výsledku podráží ne zcela zvládnutá snaha o „přesah“ a literární serióznost.

Lavie Tidhar: Muž leží a sní, přeložila Petra Johana Poncarová, Argo, Praha 2016