Trump, Orwell, Kafka

Spojené státy americké mají týden nového prezidenta a Donald Trump ve své funkci rozhodně nezahálí. Stihl už zrušit podporu výzkumu změny klimatu, pozastavit financování mezinárodním neziskovým organizacím, které byť jen informují o potratech, nařídil stavbu kontroverzní zdi na americko-mexické hranici či zakázal vstup muslimům ze zemí, v nichž nemá obchodní zájmy. Kromě exekutivních rozhodnutí pokračoval prezident také v roztržce s novináři — asi nejvíce se probíralo, jestli na jeho inauguraci bylo více účastníků než na Obamově.

Zatímco fakta, reprezentovaná fotografiemi a prostou matematikou, ukazují, že více lidí bylo na té Obamově, Trumpův tým si tvrdošíjně stojí za tím, že více lidí se přišlo podívat na jmenování nového prezidenta letos. Přístup Donalda Trumpa a jeho nejbližších spolupracovníků k informacím shrnula v interview pro CNN jeho poradkyně Kellyanne Conwayová: prý prostě k velikosti inauguračního davu nabídli novinářům „alternativní fakta“.

Větší dav sice novináři připisují pořád Obamovi, nicméně „alternativní fakta“ vzali v potaz také — se zděšením. V politických komentářích, které následovaly po prohlášení Conwayové, se nápadně často vyskytovalo jméno George Orwella a název jeho románu 1984. Ten se vyskytl i na Amazonu v oddělení bestsellerů a koncem minulého týdne se vyprodal. Nakladatelství Penguin muselo dotisknout sedmdesát pět tisíc kopií.

Podle komentátorů nelze za náhlou popularitou 1984 vidět jen spojitost „alternativních fakt“ a Orwellova vynálezu „newspeaku“ — státem kontrolovaného jazyka, který umožňuje ovládat myšlení obyvatel — ale, jak upozorňuje třeba spisovatel Adam Gopnik, jde o hlubší podobu s románem 1984 a jeho historickým kontextem. „Každý kontinentální myslitel od Žižeka po Baudrillarda tvrdil, že až zase přes naše oči přetáhnou totalitární vlnu, vůbec ničeho si nevšimneme. Ani náhodou,“ píše, „nejpřekvapivější na jeho nesrovnatelně divném prvním týdnu prezidentství je, jak primitivní, atavistický a nekomplikovaně brutální se Trumpova verze autoritářství jeví.“ Román 1984 — byť Gopnik přiznává, že není jeho velkým fanouškem — je tak jasná alegorická volba, jelikož to není ani tak dystopie, jako spíš románová kombinace britské poválečné atmosféry chudoby a deprese se stalinským režimem. „Musíme se vracet k 1984, protože v důsledku se vracíme do roku 1948,“ shrnuje Gopnik.

Pohledu, že 1984 je jednou z knih podstatných pro pochopení Trumpovy éry, odporuje Josephine Livingstoneová ze serveru New Republic. Uvádí přitom stejné argumenty jako Gopnik: 1984 je prozaická interpretace Stalinova Ruska — a kapitalistické Spojené státy nejsou Sovětský svaz třicátých a čtyřicátých let dvacátého století, Oceánii nevládly celebrity, konzumerismus a možnost říkat úplně cokoliv. Podle Livingstoneové Orwell komentoval spíše tehdejší svět, v němž byly na vzestupu totalitární režimy a hrozila atomová válka, než aby líčil hrůzy budoucnosti. Pokud ale máme hledat nějakou literární alegorii dneška, pak se nabízí Kafkův Proces: hrdina románu K. žije ve spokojené předválečné společnosti relativní hojnosti i svobody — a jeho nová situace, soudní předvolání a proces se mu zpočátku zdají jenom jako hloupý žert.